Hezoučká paní asijskýho původu, pomalu si sundavá tričko, spodní okraj už odhaluje krásnej pupík, pomalu se zvedá přes dva nádherně tvarovaný kopečky, sbíhaj se ti sliny, ale nevíš, co přijde. Ještě máš chvilku na to se pokochat polonahou krasotinkou, ale už se pomalu rozjíždí vazbení, v tu chvíli slečna začíná neposedně skákat, kopečky nahoru a dolů, myslíš, že je to sen. Než zjistíš, že ta hyperaktivita začíná bejt nějaká nebezpečná, trhavá a začíná se

nebezpečně podobat epileptickejm záchvatům. Z mikrofonu se začíná ozývat totální pila, řezavej vysokej hlas, na chvíli zavřeš oči, jen je otevřeš a už vidíš, jak se slečinka svíjí na zemi v křečích, u pusy pěna a vřeští do mikrofonu.
Tohle živý vystupování zpěvačky k hudbě PRE víc než sedí. Hope Freaks je neposedná, hyperaktivní nahrávka, krátká, intenzivní a nepoddajná. Neustále se tlačí dopředu a všechny výrazový prostředky krátkejm intenzivním písničkám přizpůsobuje. Průrazný, přímočarý bicí, který ani na chvíli nepolevěj, k tomu nervní těkání kytar a smyslů zbavenej, frenetickej pisklavej vokál. Výbornej plnej zvuk, kterej krásně zdůrazňuje disharmonický vyhrávky na pozadí hutný rytmický sekce, aby taky ne, když si na něm dal záležet Steve Albini. Řeklo by se dokonale seřízenej stroj, energie cáká na všechny strany a než se naděješ, už znova najíždíš na první písničku.
Ačkoliv jsou PRE hlavně o intenzitě a energii natlakovaný na krátkejch úsecích, čímž upomenou třeba na Melt Banana, víc si užívaj melodie a písničkovost, některý party jsou jak zrozený pro sprchový kouty a z hlavy je jen tak nevytlačíš. Chvílema upomenou na Marnie Stern, akorát jsou intezivnější a výrazně méně hraví. Rytmikou zase můžou připomenout Deerhoof, i když jsou šlapavější a přímočařejší. S tímhle tvrzením taky pomalu přichází čas na odhalení místa, kam můžeš kopnout ostruhou. Slabina nahrávky tkví v tom, že je snad až moc oholená na kost, špetku infantilní hravosti navrch bych rozhodně vzal zavděk. Zejména

větší rytmická vynalézavost by nebyla na škodu, tenhle typ muziky je pro zlehka polámanou explozivní rytmiku přímo stvořenej a na Hope Freaks se místy přece jen jede v trochu moc dusavým tempu, který zbytečně dusí správně zasazený semínka.
Takže zpětnej pohled: krátká, intezivní, hyperaktivní noiserocková nahrávka s lahůdkově hysterickým vokálním přednesem. Příště už jen špetku hravosti navíc a nebude si na co stěžovat.