Kult, kult, žádné jiné označení si Příběhy včelích medvídků nezaslouží. Geniální loutkový večerníček nejenže exceloval výtvarnou podobou, ale nadmíru nabízel jeden hudební hit za druhým. Kdo by řekl, že tandem Skoumal (hudba) – Svěrák (text) se nenechá ovlivnit prapodivnými 80tými léty a místo toho, aby Čmelda a Brumda vřískali v pestrobarevných elasťákách a obludných trvalých, pěkně zhusta notují v grindcoreových délkách (spíš krátkách). No považte šestnáct úderných songů na ploše necelých jedenácti minut. Žádný zbytečný onanie, pěkně tvrdě k jádru věci. Každý posluchač musí uznat, že textová složka alba je o jednu třídu výše než je samotná hudba. Už samotný fakt, že je mnohdy jedna a ta samá melodie aplikována na více písniček, je otřesný. Zde by pan Skoumal zasloužil za uši, tytytyty, lenochu. Toto je však snad jediná podstatná chyba. Maličké zděšení naskytne důsledné prostudování textů jednotlivých písní. To, že se bratři hned v úvodu svěřují, že jim není cizí žádné pořádné nasosání (kdo ví, co tím jetelíčkem myslí), je však skoro nic oproti výkřikům typu: „Mámo, táto, ona mě honí!“. S tím se snad nesvěřoval ani velectěný direktor Bizzi, a to je nějaký kabrňák, určitě však nezavíral své přítelkyně do sednice a neměl touhy z nich dělat lednice. Dle Freuda /čti Frojda/ snad nekrofilní tendence. Na jednu stranu zachraňují svou

reputaci Čmelda s Brumdou přiznáním, že nemají jakékoliv předsudky k sexuální orientaci menšin a že když je třeba, rádi pomohou i svou kládou – Podej kládu kamarádu. Na druhou stranu však šokují, že si snad ve volných chvílích leští plešky a s písní na rtech kují podivné pikle o bílém světě. Následující slova zamrazí:

Nás by tak nejvíce vábilo
natírat celý svět na bílo
motýla i jeho larvu
milujeme bílou barvu.
Bílá, bílá, bílá, bílá
komu by se nelíbila
bílá vrána, bílá noc
bílé není nikdy moc

Můžeme však odhadnout, který díl Včelích Medvídků měl v oblibě Ordo Lumen Lempl Landa. Rozpory v názorech na svět lze snad přičíst mladému věku Čmeldy a Brumdy, doufejme, že z toho vyrostou. Když vezmeme v úvahu těžké dospívaní včelích medvídků lze najít pár činů, které zjemňují několik pubertálních výstřelků čirou naivní dobrotou. Tak jsme čapli Pučmelouda, nejedno srdce formátu

Mirka Dušína kříženého s Timurem a celou jeho partou zaplesá. Tak, tak, do sudu, do sudu. Písničky z Příběhů včelích medvídků lze aplikovat na běžný muzikantský život, aneb ukažte mi aspoň jednoho, který přijde na sraz aspoň jednou včas. Chvátám, chvátám, toť hymna všech - nestihnu to, nestačím. Všechny romantiky a věčně uplakané snílky dozajista dojme těžký osud kroupy v Ach, můj, život, živůtek, kterou lze označit za hustý doom metal s výraznými východními vlivy a industriální třešinkou na dortu. Kapitolou pro sebe jsou pěvecké výkony všech zúčastněných interpretů, jedním slovem nadčasové. Všemožné polohy hlasu se kříží s dvojhlasy a neutuchajícím entuziasmem. Paráda. Do pěti, do pěti, musíme být u maminky v doupěti.