Autor: 85 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
Křehký mechanismus pozemského štěstí

PRVNÍ HOŘE - Křehký mechanismus pozemského štěstí

Křehký mechanismus pozemského štěstí je deska propracovaná do posledního detailu a hýří barvami. Komu chybí radost ze života, nechť ji zkusí!

První hoře„Pánové, my tu nemáme řečnit, ale hrát! Musíme, rozumíte?“ Tato slova Viktora Preisse uvozují poslední desku nezařaditelných divadelníků První hoře. Kapelník Milan Urza do několika sekund v podstatě shrnul poslední dění ve skupině. Po ansámblu se totiž načas slehla zem. Jeho členové si po vydání Imaginaria oddychnuli od koncertování a během letité pauzy dávali ve zkušebně do kupy další album.

Zmíněný předchozí počin značil mírný odklon od původní, více rozervané tváře První hoře. Na přelomové desce Lamento (2008) band po hudební stránce přecházel z extrému do extrému – zběsilé, až hardcorové pasáže střídaly romantické a folkové momenty. O pět let později se zdálo, že kapela svůj výraz už učesala a vyhraněnost zmírnila. Tam, kde se dříve jednotlivé žánry o sebe třískaly jako ledové kry na rozbouřeném moři, na Imaginariu už vedle sebe „spokojeně“ koexistovaly. Tento hudební formát kapela udržela i na současném albu Křehký mechanismus pozemského štěstí, ale ruku na srdce, v mainstreamových médiích s ním stále nemá šanci uspět.

Jestli něco česká hudební scéna světu v minulosti dala, určitě to byla její alternativní tvorba, která přinesla řadu originálních seskupení. Tak jako nezaměnitelní Už jsme doma používali rockový saxofon (nyní je to trubka), První hoře sází na nevšední zvuk akordeonu. Jeho zvuk a poznávací prvek kapely evokující pouťové odrhovačky nebo hospodské písně je ale jen střípkem z bohaté mozaiky hudební tváře První hoře. Je zde stále silná inspirace legendárním Pražským výběrem, ze kterého si soubor bere jistou „čokovsko-kocábovskou“ ztřeštěnost a typické sólové výjezdy syntezátoru (které jsou patrné například v Hymně naděje). Na novince najdete i skladby podobající se Hentai Corporation (slyš údernou, ale vlastně i taneční věc v balkánském duchu Čobol a Čehún), ale První hoře jsou přece jen služebně starší a mají před nimi několikaletý náskok. Proti divočejší hudební stránce kapely stojí ta lyričtější - v ní decentně rezonuje šanson nebo odkaz klavírem naplněných Psích vojáků. Někdy jde v patosu Urza a spol. až tak daleko, že připomínají romantický, dojímavý kýč Petra Hapky. Vzpomínáte na závěr Lamenta, poeticky laděnou píseň Oceány? Tak stejně končí i aktuální deska, a to věcí Černej Petr.

První hoře se ovšem neomezují pouze na uvedené inspirační zdroje, ale operují ještě s širší paletou stylů. Jak samotný mozek kapely Urza říká: „V naší hudbě se alespoň mihne každý hudební styl, co kdy spatřil světlo světa.“ I avantgardní vítr k nim zavane, ale soubor nikdy nejde do takového extrému jako například Sleepytime Gorilla Museum nebo Secret Chiefs 3. Naopak zůstávají u přímočařejších písniček, do nichž nesourodé části z jiných žánrů začleňují takovým způsobem, jako by tam od pradávna patřily. V tomto smyslu hojně citované škatulky „avant“ a „punk“ dávají smysl. Na druhou stranu neznám žádné pankáče, kteří by uměli tak dobře ovládat své nástroje.

První hořeAčkoliv je hudba První hoře různorodá až roztěkaná, stmeluje ji prvek nadsázky a jisté kabaretnosti, kde nelze nic brát vážně. Na posluchače to má osvobozující účinek. Křehký mechanismus pozemského štěstí je prostě čistá radost. Otvírák Viva la Vita je i přes lichodobou sloku hit jak kráva, stejně jako neskutečně chytlavá hymna všech looserů Malej pán (refrén: „Já nikdy nikdy se nestanu císařem / a nikdy nikdy nebudu král / tak jako nikdy mě nezvolí papežem a nikdy nikdy ze mě nebude star / já budu malej pán“). Na desce je však větší množství něžných písní – Půlměsíc, Dítě boží, Mrtvý obrazy a už zmíněný Černej Petr. Ale i na poctivý avant-crossover z dob minulých dojde; v titulní skladbě proběhne na ploše několika minut tolik žánrových změn, až z toho jde hlava kolem.

Co První hoře dělá výjimečnými? Jsou to i texty básníka Milana Urzy, jenž je svým expresivním projevem vyzdvihuje na úroveň uměleckého díla. Texty nikdy nesklouzávají do politické agitace, většinou jsou všeobecně platné (výjimkou může být Dekadentní bál, ve kterém Urza zpívá o současné „digi“ generaci mladých). Někdy jde o pouťové povídačky, onde je to takřka existenciální čtení. V textech se to hemží postavami Sisyfa nebo ďábla, život je často kladen na úroveň mýtu. O životních strastech či radostech jedenáct skladeb pojednává z různých pohledů. Potěšení z něj je slyšet v první Viva la Vita („je tolik darů, jež nám vezdejší svět skýtá, račme jen z plna hrdla pít / optimista i pesimista, pro všechny podivíny je tu dosti místa“), naopak ponuřejší vize nabízí poslední Černej Petr („zas se mi zdál ten divnej sen, že bratr bratru už není přítelem / že každej čeká, až ho sejmou / kdo z nás je Kain a kdo Ábel / že každou chvíli už ho sejmou / kdo první půjde a hodí kámen“). Trefně to popsal Urza v rozhovoru pro Fobii: „Když se v textech zabývám i tou odvrácenou stránkou existence, není to pesimismus, ale naopak radost a úžas nad komplexností toho opulentního kolosu, jímž je náš pozemský život!“ Přesně tak se můžeme dívat na Sisyfovu zpověď, kde se sice zpívá „né, nebude líp, nikdy už nebude líp“, ale Urza to jako tragédii nevnímá: „Sisyfos je moje oblíbená postava, která krásně symbolizuje lidský život – co jiného jest naše existence než radostné i žalostné pinožení?“

Křehký mechanismus pozemského štěstí je deska propracovaná do posledního detailu a hýří barvami. Vyniknou i díky prvotřídnímu produkci studií Audio Factory a Hostivař, kde album vzniklo. Komu chybí radost ze života, nechť ho zkusí. Třeba po jeho poslechu skončí v podobném rozpoložení jako Viktor Preiss, jehož promluva ho uzavírá: „Jak je to nebe vysoké... Nikdo nekřičí, neutíká, nikdo nezabijí. Ještě jsem neviděl takové nebe. Nesmírně vysoké a nad ním je druhé. A třetí. A ticho a světlo a mír. Velký slavnostní mír.“

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Moc fajn deska ;-)

děkujem!

aktuálně

diskuze