Tasmánští čertíci Psycroptic rozluštili tajenku svého čtvrtého dlouhohrajícího alba. Už tak vydobytou pozici na deathmetalové scéně posílili na maximum a dokázali, že drahokam se dá brousit a leštit vlastně do nekonečna. Otázkou je, nakolik se to bude líbit těm, kteří dílo shlédnou (v tomto případě poslechnou). Můžeme se tedy přesvědčit, čemu se téměř po deseti letech existence naučili a jak to dokáží prodat.

Pohled, který se vám naskytne jako první, pohladí po duši. Nádherný obal z dílny mistra Raymonda Swanlanda jen potvrzuje, že skupina nechtěla ponechat nic náhodě. Pod pečlivě vyvedenou obálkou najdeme na ploše necelých padesáti minut celkem devět songů. A to je dostatečný čas na to, ujistit se, zda skutečně Protinožci dokáží dojít až na deathmetalový vrchol.

Můj osobní názor po několikanásobném poslechu alba Ob(Servant) je, že se dílo podařilo. Ještě než vysvětlím, proč tomu tak je, chtěl bych pozvat všechny české fanoušky téhle kapely na jejich vystoupení. To proběhne poslední lednový den v pražském klubu EXIT Chmelnice, za účasti The Black Dahlia Murder, Cephalic Carnage a Sylosis. Místo pozvánky by stačila asi jen jména. Ale zpět k tématu, vraťme se k Psycroptic.

Vše otevírá skladba, která dala jméno celému albu. Už od prvních tónů je jasné, čemu se bude posluchač následující skoro hodinku věnovat. Žádná extrémní brutalita, nýbrž kvalitní a technikou všech členů protkaná nahrávka. Každý nástroj má zvuk jako nůž, který porcuje skladby na pravidelné a hutné kusy. Točilo se zřejmě s velkou dávkou citu a každý, kdo tuhle parádu uslyší, musí potvrdit má slova. Něco tak jasného a čitelného se jen tak neslyší.

Samotné písně jsou tím pádem o moc silnější, protože vždy, když album „hraje“, dají se mu odpustit i malé nedostatky co se týká invence. To ale není případ Psycroptic, myslím.

Materiál na tomhle disku je nadýchaný, zahraný s noblesou a přitom dostatečně „tvrdý“. Jedná se o death metal první jakosti, kde každý muzikant plní přesně své úkoly a neuhne ani o píď nastavenému tempu. Nedokážu si představit, kolik hodin stálo kapelu složit takový program, ale výsledek stojí za to.

První pecka (stejně jako zbytek) stojí na pevných základech bubenického mága Davida Haleye (Blood Duster) a od něj se odvíjí celý příběh Ob(Servant). Komunikace je na úrovni nejvyšší společnosti, etiketa jakoby zasáhla i do metalu. Ukázka naprosté profesionality a přístupu k věci. A Calculated Effort s hluboko posazeným vokálem Jasona Peppiatta lehce zvolní na tempu a zavede vás až někam do hlubin skutečné smrti. Ani tady nechybí z ničeho nic rychlá vyhrávka na bicí a digitálně přesná kytara Joe Haleye. Komu se nelíbí první dvě skladby, nemusí ani pokračovat v poslechu. Tolik deathmetalové klasiky s radostí zahrané by dál už neunesl. Komu ale úvod alba zavoní, nechť se těší dál.

Celé dílo totiž obsahuje nadprůměrný posluchačský zážitek. Není nadpozemsky jiné, ani výrazně progresivní. Ale má všechny atributy potřebné k jednoznačnému uvedení do síně slávy těch nejlepších žánrových desek. Kvarteto zúčastněných se ani vteřinu nefláká a kolik lidí z branže by dalo nevím co za to, hrát alespoň z poloviny tak dobře. Zejména bubeník je opravdu k uposlouchání se. Těžko se hledá song, který předčí ostatní. Já sázím za svou osobu na políčko s číslem 6, kde se ukrývá Horde in Devolution. Jen tak si poskočit u přehrávače.

Vyhnu se přirovnávání Psycroptic ke komukoliv ze scény. Jen na okraj bych velmi rád připomněl jednu zásadní pecku ze svého soukromého archivu. V roce 1991 vyšla lahůdka jménem Arise. V té době si bratři Cavalerové libovali právě v techničtější formě deathu. Je to už 18 let od doby, kdy brazilská bestie natočila klon nesmrtelného stylu se smrtícím názvem ve vínku. A vedle Cynic, Death, Pestilence a dalších potvrdila, že tudy vede cesta. V loňském roce pak vyšlo album, které volně navazuje na dobu, kdy se ještě zdaleka nezdálo, kolik času bude věnovat nastupující generace právě této odnoži. Zaplať pánbůh, že tomu tak je.

Můj respekt k tomu, co zde slyším, je cítit z každé věty této recenze. Opakuji, že tady nenajdete víc, než poctivě odvedenou práci naprosto senzačních muzikantů. Pokud to dokáže kapela předvést i na živo, čeká nás poslední lednový den neskutečná porce hudby. Všem ostatním doporučuji Ob(Servant) k důkladnému poslechu. Učebnice death metalu jej jistě uvede na předních místech. Co je na tom ovšem nejlepší, je fakt, že i čtvrtý zásek se povedl a pokračuje ve vysoce nasazené laťce. Hodnocení je proto adekvátní použitým slovům…

Možná by k Ob(Servant) stačilo napsat, že je jedním z alb loňského roku a bylo by vymalováno. Psycroptic sic totálně nepřekvapili, ale nemusí se na albu stydět byť za jediný bouch či škrtnutí trsátka. Desku navíc vyprodukovali až si bubínky říkají „ještě, ještě!” Zvuk je příjemný, dynamický, nikde nic nijak nepřeznívá a hlavně nekouše. Nejvýraznější změnou tak na první poslech je asi Jasonův zpěv, jenž dostal pevný výraz a je hodně barevný, není tak brutální, ale přesto si umí pro hloubku sáhnout i hodně nízko. Jak uvedl Fil, Psycroptic stojí na pevných základech bubenického mága Davida Haleye, který je samozřejmě také živoucí příklad tasmánského deVilíka :), ale já mám pocit, že snad ještě šílenější je jeho mladší bratr Joe, který předvádí úchvatnou, precizní a do posledního detailu vymazlenou kytarovou etiketu přeplněnou šestnáctinami a rytmizovaného protrsávání. Nicméně ani jeho druhá ruka nezaHál(e)ý a přívalu jeho prstovaček nebudete, až snad na nejklidnější Horde in Devolution, ušetřeni prakticky na víc než po půlminutu. K tomu navíc přičtěte osobitý kytarový zvuk a sedáte na řiťku; a to můžete být bubeníkem třeba jako já! Jenže Psycroptic jsou tentokráte snad ještě melodičtější než kdy jindy, a to je především odděluje od zástupů ostatních, výrazná a hlavně originální melodika, vlastně na Ob(Servant) nejsou ani tak nukleárně naspídovaní jako na Symbols of Failure, David opustil dokonce ráfkovky, jsou atmosféričtější, akordy více rozkládající a jdoucí více i do klidnějších pasáží, v kterých mi díky náladě druhé podkreslující kytary vylézají Scarve.

No co vám budu říkat, koncert je za dveřmi, viděl jsem je v Holandsku na Neurotic Deathfestu 2006 a ten zážitek se z paměti nevymazal dosud!