Psyopus a hlavně jejich předchozí album Our Puzzling Encounters Considered by se dali nazvat zhudebněnou migrénou. U novinky bych řekl, že bolest nepolevuje. Ale krevní obraz se nějako zamlžuje. Co to v té krvi plave? První čtyři skladby novinky se nesou ve stejně intenzivním a dráždivém duchu v jakém předchozí končilo. Jak se ale blížíme k závěru, evokuje album víc a víc halucinace a psychotické stavy blízké šílenství. Tento trend pak vrcholí v samotném závěru alba v geniální hudební koláži přidané jako bonustrack. Tam už je jasné, že to Stanislav Grof a Timy Leary posunuli Psyopus o notný kus cesty dál.

Odd Senses už zdaleka nefascinuje jen posunováním hranic kytarové techniky, na kterou jsme u Chrise Arpa zvyklí z předchozích počinů. Jeho pekelná hra se zakládá na neuvěřitelné technice nad prakticky neexistujícím „základem“ a zůstává stále základním poznávacím rysem Psyopus. Miliony jeho kudrlinek a vyhrávek vyplňují veškerý prostor, který se otevírá mezi jasněji rozpoznatelnými rify ve zběsilé rychlosti a na neučesaných stupnicích. Nepochybuji, že mnohé odpuzuje komplikovaností. Nadšení vyvolává přesně tímtéž – neustávajícím drážděním receptorů stále novými a novými vzruchy u těch, kteří o to stojí. Kam se dá kytara dotáhnout, to je neuvěřitelné. Steve Vai je prostě vycpanej. Podobně jsou na tom ostatní nástroje. Stop and go and ratata bicí, které sice umí i houpavě tepat, ale vůbec se jim to nelíbí a proto se pod rukama Jasona Bauerse co chvíli splaší a začnou hrát dva rytmy najednou a ještě je polámou. Basa překvapí rychlostí, ale hlavně tím, že se vůbec v tomhle pekle orientuje a hraje. Vokál je zběsilost, tady žádná změna, sedí dokonale, štěká svoje zla o drogách a násilí. Chtít tohle album skousnout naplno a napoprvé je jako z meziproudu čtyřproudé dálnice zkoušet zapisovat poznávací značky.

Přesto a právě proto se přiznám, že daleko víc než prog-tech obžerství mě nadchlo použití experimentálních prvků, ke kterým zatím žánroví kolegové neměli buď dost odvahy nebo dost invence. V tomto ohledu vyniká především šestý Boogeyman (kombinace repetitivního nasamplovaného vokálu s běsnivými rify, tam je úplně slyšet cvakání nůžek u hudební koláže), osmý Choker Chain a finální (i bonusová) A Murder to a Child, kde se, až na ošklivý bílý kořínek, odhaluje zvrácená psychedelie. Svým způsobem jsou tyto momenty vyhozením kvaltu, prostorem k nádechu. Zároveň ale přehodí výhybku úplně jinam a tak nový tlak a nápor, který po nich přichází, je opět maximálně intenzivní. Album nabírá na dramatičnosti, rozhodně se z něj nemůže stát kolovrátek a vlastně si jej neumím bez těchto ironických vložek ani představit.

Odd Senses určitě není zrovna posluchačsky přátelské dílo. Podle toho, co kdo od hudby očekává, odvíjí se v případě Odd Senses i hodnocení. Chceš si poslouchat a broukat? Tady opatrně! Radši žánrovou čistotu, trsat si do rytmu a pivečko? Bič a pryč. Chceš přehoněnou techniku posunující hranice –Jak se dá rozvíjet technický jazzcore, zdálo se mi do letošního února, definovali na svém posledním albu kmotři žánru the Dillinger Escape Plan. Že se dá celý cirkus posunout ještě daleko dál a vynajít úplně novou škálu vyjadřovacích prvků pak ukazují svým novoučkým materiálem Psyopus.ano, ty pojď blíž chlapečku a šéfa polaskej. Kdo nejvíce docení tohle album bude milovník ztřeštěných kousků, dadaismu, zběsilosti a trochy toho drogového experimentování.

Sanice dole, palce nahoře, kroucení hlavou nejdřív ze strany na stranu a pak kolem dokola. Údiv, obdiv, úsměv, repeat.