Na téměř každého člověka přijdou v životě těžké chvíle, kdy si neumí seřadit priority, kdy nedokáže řešit s chladnu hlavou problémy. I mně se stalo, že jsem ve svém životě v krátké etapě kolem roku 2000 poslouchal málo death metalu. Dodnes se mi tahle noční můra připomíná a vrací. Například v tom, že neznám vynikající desku Annihilation z roku 2001.

Trauma se otevřelo letos koncem září, kdy se Brazilci Rebaelliun vynořili s novou deskou Under the Sign of Rebellion, se kterou se vrací před ne úplně povedený návrat z roku 2015 a v podstatě na Annihilation navazují. Loni po nahrání svých partů hodil světu mávačku basák/zpěvák Lohy Fabiano a tak se smutným oslím můstkem můžeme podívat, jaký pomníček si v podobě desky postavil.

„Sype to, rouhá to.“ Dá se jednoduše shrnout. Riffy v maximální rychlosti, strojově přesné a kupodivu i docela košaté bicí. Rychlý death metal ve stylu Angelcorpse a Krisiun (Conquerors of Armageddon), hodně Morbid Angel riffingu a možná špetka Vader. Rychlý a thrashující death metal, nic, co by pozorným fanouškům tohohle žánru bylo nové. Což taky znamená: nic, co by blažený poslech kazilo. Puristická deska, které není co vytknout? Tak to naneštěstí zcela není.

Některé skladby jsou až příliš okatou sázkou na jistotu, a možná směřují spíš na živé provedení (v první řadě Antagonize, ale i In Heresy We Trust). Možná je těch 38 minut alba právě tak o deset víc, než by bylo optimum. Sociální témata a s tím spojený naštvaný vokál mě také nijak neoslovují, ale chápu, že v Brazílii je toho k naštvání ještě o dost víc, než v našem středoevropském regionu. Možná, kdyby zpěv byl v portugalštině, vyhnuli bychom se trochu zbytečným klišé.

Od Agonia Records jsem zvyklý očekávat spíš druholigové projekty a kapely, Rebaelliun přečnívají většinu svých stájových souputníků. Dokonalé album to není, na to si nastavili sami počinem Annihilation laťku až příliš vysoko. Dodám ale, že od posledního alba Perdition Temple jsem takhle příjemnou variaci na militantní a rychlý death metal neslyšel. Palec tedy míří vzhůru za Lohym Fabianem, je nač být pyšný.