Nepočítám-li mini Casilda, Daemon Viam Invenient je první album Root od Blackieho odchodu a dost lidí z něj asi bude mít rozporuplné pocity, někteří možná zavrhnou, jiní budou jásat… A kde se nacházím já? Někde na pomezí…
Album otvírá trošku netradiční intro-song, taková kytarovka, kterou nemá smysl popisovat, a tak se vrhnu na důležitější část alba, skladby. Po úvodu tedy přichází Human, který se nacházel již na Casildě, ale co to… je to vůbec ten song? Hodně přepracován, znící jinak než první verze. Píseň je svižná, má hard rockový základ (jako vícero skladeb na albu) a epickou náladu a prolínají se v ní i pro Root netradiční postupy sahající až někam k progu (Evil začíná zlobit) a sóluje se. No jo, Ashokova skladba :) Následuje She, která je jedna z

těch pomalejších, emotivnějších skladeb, hymnického charakteru (nejen díky zpěvu), podzpívána sbory… Tyto skladby vůbec většinou (či z větší části) autorsky pocházejí od Poisona. Další Who're They? zní prakticky jak vysypaná odkudsi z Rootího šuplíku, protože se vlastně jedná o oldschoolovitější nátěr v jednom tempu a s jedním motivem, kde Big Boss vrčí, skřehotá a blekuje. Song sám o sobě není vůbec zlý, ale vlastně nechápu, proč je na desce; takto to ale ve skutečnosti s novou deskou Root je - občas budete tápat, proč kapela toto či toto udělala takto, proč toto zařadila, použila… U následující Awakening se mi moc nelíbí začátek, který se skladbou tak nějak nesouvisí a nechápu, proč ji tak kluci odstartovali. Jinak je to pro mě taková průměrnější skladba s hezkým závěrem a do stejné kategorie bych zařadil i následnou trošku Wyldovskou Immortals. Ta ale po několika posleších prokazuje svou kvalitu a stává se z ní dobrá, rytmická skladba s krásným BigBovým nápěvem, který skladbu odpálí úplně jinam, rozněžní ji a projasní. Skladba pak končí sólem, pod kterým opět zlobí Evil. Vůbec musím říci, že Mr. Kostelňák je hódně silnou stránkou alba; hraje, hraje si, vyhrává, překonává se a dokazuje, že je v našich končinách opravdu špička! Jak to ten člověk dělá, nevím! Strange Beauty of Fright je další posmutnělejší procítěnou Poisnovkou, v které mi ale nesedí hostující Zuza Lípovic, protože mi přijde, že zbytečně tlačí na pilu. (co se týče toho hostování, vůbec je zde v ČR jaksi přeLípeno) Mám totiž pocit, že by si Beauty, už jen k BigBossovu zpěvu, zasloužila něžnější projev a něco víc chic. Takto mi ženská část zpěvové linky

přijde moc vytažená a zbytečně tvrdá, agresivní. Mimochodem ale jinak krásná skladba. Ale co nenásleduje, And They are Silent. Další Igorovka, která je více černější a opět ve svižnějším tempu. Hodně se zde střídá zpěv Big Bosse a Igora (doufám, že jsem to identifikoval dobře), téměř jakoby se hádali. Song se pak ale změní, nabere na dramatičnosti, Ashok zasóluje a jede se zase v počátečním tempu. A pokud pozorně čtete, všimli jste si, že co skladba, to změna. Ano, to je pro Daemon Viam Invenient hodně příznačné. Proměnlivost. Ale mám pocit, že to není vždy úplně ku prospěchu věci, protože to ve výsledku pak občas zní nesourodě a deska možná malinko nedrží pohromadě (?), vyhazuje vás to z navozené nálady. A je to tady! Klipovka Sonata of the Chosen Ones! Opět Ashokův vál a mám pocit, že ty jsou na desce nejlepší. Nebo pro Root příznačnější. Hudebně nejrozmáchlejší, proměnlivé, “hard rockově“ moderně znějící, s progresivním nádechem - v jeden moment (2:40) na vás dokonce dýchne hustá pasáž jak ze Spiral Architect. Když to tak poslouchám, Big Boss oproti minulým deskám méně zpívá, častěji používá temnější výrazivo a takový řevnější projev, nepřepíná tolik hlas a je zde méně vibrata, ale zato více jeho chechotání a smíšků. Možná je to způsobeno tou hudební necelistvostí alba. Díky klávesám a pomalejší dvoutřetině by se What Will Be Next? dala klidně zařadit na desku Equirhodont, bez problému. Temnější a pomalá je následující blackovka Hope Dies at Last, která se opravdu line jako tonoucí naděje. Následné duo skladeb A Good Affair Turned Up a We Shall Never Surrender pak náladou trochu připomíná období Temple, ale tím, že nedochází k žádné výraznější změně, desku trochu ospale uzavírá. Jako téměř na všech deskách Root se v nich také více projevuje BigBossovo prohazování rolí, a tak si zde jeho hlasové rejstříky užijí zadosti.
Jak to zbilancovat? Nová deska Root není vůbec špatná, možná bude potřebovat

více času k proniknutí do sluchadel, ale díky celkové rozhárané koncepci mám pocit, že nedosahuje výšin posledních alb kapely. Autorsky se zde –až na Evila- vlastně projevují všechny osobnosti kapely, což je dobře, jen by to chtělo celistvější koncept a dramaturgii alba více stmelit. Takto je to veliká přehlídka všeho, co Root byl, je a asi i bude. Nezbývá nic jiného, než ozkoušet, jak materiál zní živě… tak třeba na Brutal Assaultu!