Švýcarský velikán Samael funguje už přes dvacet let. Kapela se zapsala do dějin metalu jako inovátor jeho blackové odnože, když do černého kovu začala přilévat svojské elektronické ingredience. Albem Ceremony of Opposites byl vytvořen v roce 1994 základ pro samostatnou linii následovatelů. Ranná tvorba byla silně ovlivněná tvorbou Celtic Frost, mohutné pomalé rify s havraním vokálem a černočerným poselstvím provázely alba Worship Him (1991) a Blood Ritual (1992). Poté tvorba Samael dostala vlastní již zmíněnou formu a obsah se z prostých nejen náboženských témat dostal více do prostoru astrálního a myšlenkového. Vše korunováno výjimečným albem Passage (1996), které dokonalo, v co se skupina proměnila. Tímto albem se také kapela konečně dostala do médií i širšího povědomí posluchačů. Následovala slušně přijímaná alba Eternal (1999), Reign of Light (2004), Era One (2006), kde Samael svůj styl dále rozváděl. Na desce Solar Soul (2007) sumírovali tvorbu a styly po albu Passage. Jak to je se Samael v roce 2009? Je Above vyhasínající kanibalistická ikona žijící z požírání vlastní minulosti nebo výtvor s náplní?

Deváté řadové album by podle prohlášení členů kapely měl být opět výlet do minulosti. Tentokráte do období mezi alby Ceremony of Opposities a Passage. Ale taky k ranným albům. Návraty ke kořenům by mohly zasmrádat módním trendem kapel, současným reunionům, a komerčním kalkulacím. Čím nás tedy Samael přesvědčí? Napoprvé se hnedle bez dlouhých introdukcí vytasí s oldschoolovějším pojetím black metalu. Tu se zachmuří severská plískanice (Earth Country). Vyloženě mě potěšily rify, které by se neztratily ani v zlatých osmdesátkách (On the Top of It All, Dark Side). V některých partech se rapidně zrychlilo, svižnější skladby (trsátka jedou) určitě oceníme hlavně naživo. Album je plné přímočarých nápadů, které jsou jednoduše písničkové a snadno se vnucují do paměti. Dostaneme se opravdu na dosah ranným devadesátkám, odvaha dotknout se zůstala nedokonanou troufalostí.

Zdání starého je dopepřeno „novým“ samplovaně klávesovým podkladem, aby to zase taková vykopávka nebyla. Nad vším hřmí charakteristický (a charismatický) trochu naefektovaný Vorphův vokál. Kupodivu dříve výrazné klávesy jdou dost do pozadí. Už žádné techno? Elektronika, která se pro tvorbu Samaelu v posledních letech stala charakteristickou dostala vlastní stísněný prostor v podobě bonusu. Sám řadím Vero mix písně Black Hole mezi ty slabší. Zvuku nechybí mohutnost, kterou oceníme hlavně u klasických rifů, jemná nadpozemská sférickost decentního elektronického podkladu i výsledná čitelnost. Schopnost vytvořit kvalitní, pochopitelný, ne složitý materiál, byla vždy důležitou devízou Samaelu. Pohybujeme se ve variacích toho, co bylo slyšeno, omílání ano, vykrádání ne. Až mě napadala otázka, není to tak akurátní proto, jen aby se nikdo neurazil? Snaha oslovit zpět staré publikum a novému se nevzdálit? Tak průzračné to není. Pokud bylo konceptem Reign of Light vstřebat vlivy alternativy nebo blízkovýchodních motivů, pokračuje Samael konceptem jiným. Retrospektivním. Pokouší se hrát sám sebe, jak by vypadal v minulosti. Jestli se to daří, je věc jiná.

Výsledek působí poněkud rozpačitě. Kapela se drží vytvořených šablon, ale výjimečnost z dob minulých jako by se v malých obláčcích polehoučku vypařovala. Věčnost je pomíjivá. Přemety nad různými vlivy v poslední době zákonitě vyvolávají otázky ohledně jejich smyslu. Původní záměr spojit logiku dvou skvělých, ale i tolik odlišných alb vychází tak napůl. Po pás v regresi tkvící v kombinování současného konceptu Samaelu zpět s myšlenkou blackmetalovou. Původní nahrávky nebyly překonány ani úplně logicky spojeny. Nové album je prostě takovým moderním hybridem s retro nádechem. Nechybí mu dobré nápady, bohužel ani nevýrazné plochy, což maximálnímu datu trvanlivosti nepřidá. Samael zůstává kapelou, která dokáže naservírovat životaschopný nadprůměrný materiál, naživo působit věrohodně a umět zaujmout. Otázka je, jestli se od posledního kousku nečekalo něco drobet jiného, zásadnějšího. Samael už má svou cestičku vyšlapanou. Jen, aby si těmi výlety páně Broučka tu cestičku sama kapela nepošlapala.. Pouze budoucnost tak ukáže, kam bude tvorba směřovat.