Shaark. Kdo by je u nás neznal, když počátky tohoto obávaného dravce sahají až do roku 91. Tito ostřílení žraločí pardálové se tedy na scénu po šesti letech vrací s albem Again with Hatred, které jako svůj druhý kotouček vydal sublabel Redblacku Swage. Shaarkem akorát zahýbala personální rošáda, která na budoucí chod nemá vliv, jelikož Alex 93 a Zdenál se pro letošní léto rozhodli věnovat Master, ale na pódiu za ně budou zaskakovat exKrabathorovský Skull (bicí Bad Face) a u kytary jeho bratr (a též spoluhráč z Bad Face) R.A.D., jenž se na nahrávání Again with Hatred i podílel. Spoluúčasten nahrávání byl ale i hlas Petra Nejezchleby,

který Shaark pro vytíženost v Shaarku (teď myslím studio :)) opustil. A jaké tedy album, které obsahuje třináct novinek vzniklých průběhem posledních dvou let ve studiích Shaark a Šopa, je? Není špatné. „Není špatné“ je ale asi málo, proto se pokusím uvést hlavně nedostatky, jelikož extrémně výrazných pozitiv, krom naprosté vyzrálosti Shaarku jako hudebního tělesa, nevidím; a to mě docela mrzí.
Bez pochyb se dá říct, že Shaarku, ač zde nemají bohatější konkurenční štáb, náleží tuzemský thrashový trůn. Ale na to, abych desku hodnotil výrazně kladněji, to je málo. Ano, obsahuje porci, corem a snad i powerem ovoněným, moderního thrashe s dvěma hlavními vokály (u některých linek Breathtaking Speed a Live On vzpomenu na Chucka Billyho), které rozšiřují žánrový záběr Shaarku a obohacují celou tvář kapely, proti čemuž se nedá říci zbla, ale muzika mi přijde příliš neutrální a v refrénech někdy ne nevýrazná, ale.. jaksi.. já prostě ty některé až moc zpěvné refrény, výjimky jsou prakticky bezchybná The River (až na tu tucačku) se super vokálními linkami a na závěr celkově proměnlivá Fucking Reality, nemusím (časem si ale zvykám) – někdy skladbě dají úplně jiný (dle mě až zbytečně hitový) výraz, který je

jinak skladbou budován. Muziku to sice někam táhne, nedokáži však určit kam přesně, ale zpola jede ve svých kolejích, co do základu a stavby skladeb/riffů. Celkově zde není pořádný náklad thrash agrese (proč pak Again with Hatred?), ani masivnost či mohutnost power výstaveb, ani pořádného corového moshování, ale od všeho v různých dávkách. Když už takto, chybí mi i trocha té instrumentální muzikální barevnosti (sem tam vyhrávka, více sól), jenž by tu a tam posluchače vytrhla z jakéhosi klusání, které z běhu alba cítím, nebo tak následnou repetici opepřila a rozvířila ne snad stojaté, ale občas jaksi plynoucí vody. To by z Shaarku pak udělalo ne jen nadprůměrné thrash těleso s naducaným zvukem (možná bych ale maličko přidal kytarám) a precizním drummingem; to samé Zdenál, jako jeden z nej domácích bubeníků by mohl hrát daleko více, protože kousky, kde tomu dává, tam to kovadlinky pekelně rozeznívá a vše šmakuje. Kdyby tedy na desce bylo více úseků jako rytmická vsuvka ve Fire, rytmická moderna One Second After (ale zas ten refrén… jinak super song s vlivy Roots a dávno zapomenutého Kornu), ‘Diabolus in Musica corem‘ načichlého druhého nosníku Breathtaking Speed, Slipknotí Deadly Kiss s celkově výživnými kytarami nebo svižné Live On se skvělým sólem a výborným začátkem, „jóóó“ to by pak bylo ‘hej‘! V paměti pak logicky už krom zmíněné a album uzavírající proměnlivky Fucking Reality zůstane nářez Lost Illusions a tím je vlastně albu konec.
Jak jsem již řekl, podle mě trochu škoda. Od těchto zkušených bardů jsem po takové době (tím to ale určitě není) prostě čekal o trošku více. Není to rozhodně špatná deska, to vůbec, dobře se poslouchá, ale jen jí k výraznosti či dokonce jedinečnosti něco chybí. Takto je to prostě jen hódně dobře odvedené řemeslo. A

chlapci, ta titulka… proč jste radši nepoužili třeba motiv z cd?