Na další desku finských funeral doomařů si jejich fanoušci museli počkat sedm let. Tolik jich uplynulo od jejich předchozího oceňovaného Monotony Fields. A Return to the Void zdárně pokračuje v jeho odkazu a skoro až by se chtělo říct, že jde o Monotony Fields s pořadovým číslem 2.

Pravda, loňský zářez je o dvacet minut kratší, což je přece jen o něco zkousnutelnější než 75 minut záhrobního tempa předchůdce. A hudba samotná? Skladby Shape of Despair se neposunují riffově kupředu jako u Evoken nebo nepředvídatelně jako u Esoteric. Ba naopak.

Skladby hned zkraje nastolí téma, atmosféru a nehnutě v ní kráčí jako suita smrtek až do samotného závěru. Bubnování Samua Ruotsalainena by zvládl i automat, jde v podstatě o velezpomalený bum-čvacht, ale o to tu ani tak nejde. Hlavní je posluchače vtáhnout, pohltit a jak to u tohoto zhoubného subžánru chodí, „užívat si“ jeho funeralové bezčasí. Shape of Despair drobné kamínky změn však do své jasně formulované hudební tváře přece jen napasovali.

První a titulní věc ukazuje band v takřka až postrockovém vyznění, stejně tomu je i v následující Dissolution, skoro až to evokuje zde recenzované Kauan. Dominují tu také čisté vokály, prim přebírá zpěvačka Natalie, jinak mi přijde, že deathového growlingu i mohutných kytarových kil ubylo. Shape of Despair tedy měknou? Dá se to tak říct, ovšem nejde o tak drastickou změnu, jakou kdysi podstoupili třeba The Gathering.

Finové navíc nikdy nerazili naturalistickou cestu kopání hrobů, naopak znějí spíš vzletně až romanticky. Pomáhá jim v tom opět skvělá produkce - zvukově nadýchaná, prostorově znějící, polštářovitá pohádka, která dává posluchači možnost se zasnít a představovat si západ slunce nad nekonečnými finskými pláněmi a lesy tak, jak by si to asi i autoři hudby sami přáli.

Shape of Despair možná nejsou nejlepší funeraldoomovoou kapelou na světě, nicméně hudební prostor pro zastavení se a introspekci nabízejí ideální. Berte jejich poslech tedy spíš jako relaxaci a vstupenku do vnitřních světů…