Perfektní spojení troufalého dravého djentu a postupů Animals As Leaders (svištící rtuťovité jazzy pasáže), ovšem nadaný mladík v pravou chvíli vykračuje z klasických šlépějí a dává do své tvorby notný kus sebe sama. A navíc vždy a znovu vytáhne nějaký geniální nápad, riff, sólo, něco, co vás motivuje k dalšímu poslechu.
Výhody toho, když si založíte jednočlenný hudební projekt, jsou nasnadě. Nikdo vám do vaší tvorby nežvaní, odpadají často vysilující a časově náročné kapelní zkoušky, hrajete a zkoušíte jen tehdy, když na vás zrovna přijde tvořivá, máte chuť a správné pracovní nasazení. To vše je pochopitelně vyváženo faktem, že pokud náhodou někde pokoutně nenajmete na zahrání vašeho materiálu schopné živé spoluhráče (jež povětšinou, spíše než odvedení dobré práce, zajímá výše honoráře, či další požitky z živé výpomoci plynoucí), jediná možnost, jak vás fanoušci mohou vidět naživo, je z playthrough videí na youtube.
I tak jsou ovšem one-man projekty v době nekonečných možností internetového šíření, kdy se vše točí kolem poněkud svérázného odvětví moderního progu, čím dál častěji viděným jevem, a faktem zůstává, že minimálně dobrá třetina math/djent kapel je právě jednočlenná. Cloudkicker , Drewsif Stalin, Radiance, Gru nebo David Maxim Micic? To je jen několik málo jmen z nepřeberné plejády projektů, koneckonců Modern Day Babylon i Bulb začínali (pokračují?) dosti podobně.
A stejně tak právě recenzovaný mladík Sithu Aye, student skotské vysoké školy fyzikálního zaměření (University of St. Andrews), jenž se loni blýskl perfektním spojením troufalého dravého djentu a technických wankery postupů Animals As Leaders . Nahrávkou Cassini moc pěkně dokázal, že Tosin Abasi není ani zdaleka jediným kytaristou, jenž zahraje v nadpozemských rychlostech svištící rtuťovité vybrnkávané/jazzy pasáže (ukázka Double Helix ), ovšem zároveň také, že dokáže v pravou chvíli naprosto vykročit z Tosinových (resp. Bulbových ) šlépějí, a dát do své tvorby notný kus sebe sama.
Jeho organické sžití se s (ačkoliv jinak již pod náporem všemožných kytaristů poněkud unaveným) Guitar Rig 4 jen poukázalo na jeho nápaditost, přičemž platí, že Sithu se, spíše než na klasický djent, orientuje na roboticky technické, zároveň však melodické a značně emotivní shredy (místy dosti připomíná styl Satrianiho) montujíc do výsledného mixu parádní kosmické nálady (v elektronicky-ruchových synthech), k nimž má svým zaměřením coby fyzik jistě blízko.
Upřímně řečeno, jestliže dvojka AAL Weightless byla spíše nudnějším poukazováním na kytarové profesorství, Isles je perfektní ukázka hudebního srdce a očividné zapálenosti do svého vlastního materiálu. Na občas tak trochu líně se pohybující sonické math hradby jsou neustále kytarami kresleny roztodivné výjevy a rozličné ornamenty, posluchač má téměř pocit, jako by mu nahrávka ve sluchátcích přímo rostla a měnila barvy podobně jakožto chameleon.
Sithu přesně ví, kdy zpomalit, upustit tu a tam pár mollových vyhrávek a vůbec - vyplodit naprostou hudební nádheru. Ať už se jedná o pohodově laděnou Skye s úžasnými, zatraceně rychlými, náročnými sóly a groovy riffy, Islay - djentem okořeněné shredy s neskutečnými sólovými kytarami i silnými leady (skvělé vybrnkávky, vibrato!!), ambidjent projekty ( TesseracT ) připomínající interlude Cuillin , klasickým (a indie) rockem ovoněnou bezuzdnou kytarovou jízdu Mull s posuvnými melodiemi, přičemž ani nepoznáte, že skvěle šlapající bicí jsou pouze vyexportovány z některého z dostupných programů, jak už to bývá u jednočlenných projektů zvykem a praxí. Nadaný mladík prostě vždy a znovu vytáhne nějaký geniální nápad, riff, sólo, něco, co vás motivuje k dalšímu poslechu… není to přesně to, co od hudebních alb ve výsledku žádáme a co z nich vytváří něco extra?
Autor jednoduše opět neponechává nic náhodě. Dle mého názoru navíc ještě, co do kvality produkce, zachází dále, než na svém předchozím albu a kratší stopáž tohoto EP jeho záměrům jednoznačně sedí. Po celých 27 a půl minuty posluchač nestačí ani na okamžik zaklinbat (snad kromě intra a interlude, ale tam je to záměrem). Sithu jej protáhne odlehlými zákrutami kosmu a ještě dále, kamsi za hranice všedního vnímání a uvažování, do nadpozemských míst stvořených z bílého světla, kde neexistuje čas a prostor, přičemž mozek má dost času k usilovnému uvažování nad pomíjivostí vlastní existence. Vřelý dík za další půlhodinku hudební terapie, pane doktore. Milerád si i v budoucnu pod vaším odborným vedením dám repete.
Vložit komentář