Soilwork se dlouho zdáli být kapelou k nezadržení. Vydávali jednu výbornou desku za druhou, za léta své existence se jim podařilo nově vymezit pojem thrash, který dokázali obohatit o další subžánry, vytvořili si svůj vlastní rukopis, jenž obměňovali, zdokonalovali. I přes nezadržitelně rostoucí popularitu a hudební hitovost si udrželi téměř nadpozemský instrumentální standard. Jenže jednou se stroj prostě zadrhne.....

....když odejde jedna důležitá součástka. Peter Wichers je tentam, jeho post sice nahrazen, jenže nikoliv jeho skladatelský um. Samotný druhý pilíř Soilwork Ola Frenning potvrdil, jak byl těžký rozjezd kapely po této ztrátě a docela dlouho trvalo, než dali dohromady první skladbu na novou desku (Exile). Výsledek je však slyšet téměř okamžitě. Sworn to a Great Divide je totiž deskou, z níž by se na minulé Stabbing the Drama uchytily cca čtyři písně. Ale popořadě.

Novinka není propadákem, jen jí chybí specifičnost a posluchač musí víc hledat; je v ní zakotvena jakási nedořečenost, jakoby v ní cosi scházelo a to nejen po kompoziční stránce. Jinými slovy: je chudá. Řekněme, že v tvorbě Soilwork jsou zastoupeny dvě tendence – na deskách jako A Predator’s Portrait a Stabbing the Drama se kapela muzikantsky vyřádila, invenčně sloučila snad všechny tradiční kovové subžánry a na druhém páru Natural Born Chaos s Figure Number Five Soilwork potvrdili status hitmakerů. Novinka je v prvním ohledu velmi krotká, chybí zde typické kytarové dvouběhy (především jejich polovina - kytarové kudrlinky, v tomto ohledu je Sworn to a Great Divide velmi chudá), albu dominují střední tempa, často podobně znějící. Z druhého aspektu tvorby pro změnu novince chybí výraznější melodie, klávesy absentují nápaditější rejstřík, v sólech předvádí kytaristé to, co jsme již slyšeli. A ještě jeden zápor: snahu víc přesvědčit dost nabourává špinavější produkce (dle slov skupiny záměr), soudě podle autora jen věc vkusu.

Nikoliv, album není vůbec špatné, jen na Soilwork moc obyčejné. Na novince je zřejmé, že se kapela snažila vymanit z uzd wichersovského rukopisu (vymykající se Sick Heart River), ale tato snaha zůstala tak na půl cesty. Nicméně muzikantská virtuozita zachraňuje vše. Strid je už dlouhou dobu pěveckou jistotou, vyhýbá se přehnané sladkosti á la HIM, i afektovanosti kastrátních spolků. U Verbeurena mám stále pocit, že by dokázal vykřesat progresi i z australské legendy Prahy/Děčín.

Soilwork znějí na poslední desce trochu jako In Flames.Nazvat Sworn To A Great Divide zklamáním? Nikoliv, spíše oddychový čas.Přesto nejsou tak heavymetaloví a tuctoví, ve srovnání s nimi stále překypují nápady a pestrostí. Sworn to a Great Divide a zklamání? Spíše oddychový čas.

Ano ano, krásně napsáno. Soilwork na novince jsou opravdu tak nějak, dle mně ale, za půlí cesty. Songy s dostatečným a nadprůměrným hudebním potenciálem udělat stále umí, je slyšet, že i ty rify tam jsou (k vyčpělosti In Flames nedochází, páč přece jen Ola rifař je), ale jak zmiňuje onDRajs, je cítit, že chybí hitmaker/feelingař Witchers pro dokreslení té „po prvním slechu“ rozpoznávací Soil-nálady, občas doplnění o druhou výraznější myšlenku/linku, kterou zde částečně s druhou kytarou tvoří klávesy/samply, trošku vzdušnost… takto se Soilwork po prvním nádechu drží více při zemi a majijinko se dusí, protože nemohou najít ten správný vítr a tak těží hodně ze Strida, který charakter kapely stále udržuje a nadále i posouvá; nesouhlasím s názory, které proklamují jeho opakování se. Po dalších a dalších posleších (částečně i díky onDRově recenzi) nakonec zahazuji stuhy smutku a uvědomuji si, že Soilwork nejsou kapelou, která by mohla vydat špatnou desku a že na novince jen místy zní jak z mono přehrávače; někdy fakt chybí ta protilinka, spíše až závěrem alba… však oni se work-horníci napraví, chce to je dokrystalizovat v aktuálním složení.