Fleurety po deseti letech připravují novou desku, Virus se chytají na premiérové živé vystoupení, Ulver jedou necelé dva roky po exkluzivním („“) prvním koncertu další turné, Arcturus se (možná) opět hýbou, DHG se rovněž probouzí k životu… a Solefald vydali po čtyřech letech další řadovku. Není to reunion, ale mám trvající tendenci si to myslet, což značí, že je něco prohnilého na Slunce západě.

Eklektičtí satirici se po postmoderní společnosti, vlastních mýtech a dalších fenoménech obouvají do začátku 20. století v Norsku, tehdy čerstvě nezávislém (viz jejich Myspace – asi tu bude jistá podobnost s českým národním obrozením?), do doby, kdy národ zuřivě pátral po nejrůznějších památkách slavné minulosti a všemožně je napodoboval. Ovšem tentokrát se změnou tématu textů (na rozdíl od Red for Fire a Neonism) nepřichází zásadnější změna hudební, spíš došlo ke sloučení prvních čtyř alb, což místy zřetelně vystupuje na povrch: Tittentattenteksti navazuje na Neonism, Hugferdi na Linear Scaffold atd. Solefald mám rád především kvůli spojení krásy a zábavy (té hopsa-hejsa), čili kvůli Neonism, jediné desce, kde se toto povedlo takřka na sto procent; na novince se při onom mísení časů na krásu trochu zapomnělo. Na její absenci v hudbě naštěstí dává zapomenout grafika (by Trine og Kim), album přímo křičí: „Kup si mě (a připrav si kapesníčky)!“ Krásu textů nemůžu posoudit, protože jsou ve vysoké norštině (högnorsk) – fajn, super koncept, pánové jsou polygloti a tak dále, ale nerozumím jim! Krok špatným směrem, Cornelie a Lazare, texty jste měli vždycky vynikající. Jen Waves Over Valhalla (Icelandic Odyssey part III) a část parádní fintrollovské odrhovačky Stridsljod (Blackabilly) jsou v angličtině. Druhá jmenovaná mimochodem nějak rozvíjí nápady z Corneliovy knihy Voguesville o detektivovi vyšetřujícím satanisticko-zednářskou vraždu.

Jak se (ne)změnila samotná hudba? Znovu se ukazuje, že se Solefald na rozdíl třeba od Arcturus nebo In The Woods… nikdy blacku moc nevzdálili. Přibylo kytar, ubylo kláves, zpívá se pořád stejně andělsky a ďábelsky, i když… Jedním z hostů na Norrön Livkunst je zpěvačka Agnete Kjølsrud (Djerv, ex-Animal Alpha), která už letos hostovala u Dimmu Borgir. Popravdě řečeno, nevím, jak zpívala na onom albu s kouzelným názvem, ale tady je vynikající. Její vřískot (ne nepodobný zpěvačce OVO) působil jako živá voda už při prvním letmém poslechu. Album totiž jako celek působilo dost unyle, pár hitových odrhovaček zhusta obložených vatou. Soustředění odhalilo, že vata není vata, ale pár dobrých songů, které k sobě nějak nesedí, takže je daleko jednodušší poslouchat každý zvlášť než každých pět minut měnit „poslouchací náladu“.

Novinku hodnotím vcelku kladně, přestože nepřináší téměř nic nového, prostě pro to, že mám tyhle nezaměnitelné Nory rád. Dovolím si dvě srovnání. Master’s Hammer loni vydali desku zábavných odrhovaček, na nichž byly nejlepší texty, ze kterých ovšem Nor nic nemá. Možná si místní pochvalují texty o svém národním obrození stejně jako já ty o Domaníně a čertech. Enslaved letos vydali svou asi nejméně ambiciózní desku, v podstatě dost podobný případ jako Solefald, ovšem oni uctívají Odina, Solefald Lokiho. Obyčejný smích je lepší než obyčejná vážnost. „Jsem poslední bůh na zemi, žádám o trochu whisky.“ Trocha nostalgie nad tím, že věci nejsou jako dřív, ale opravdu jen trocha, nebudeme fňukat jako dědkové u piva, radši se těm novotám vysmějeme.

A až Solefald za rok či dva zjistí, že se neprodávají už ani alba s nádherným obalem (zvlášť když jsou za 20 euro) a vyrazí na tour (třeba s Asgeirem za bicími :)), najdete mě v první řadě, kde budu headbangovat na Tittentattenteksti.

Jsem srdcař a Solefald je moje srdcová kapela. In Harmonia Universali je jedna z mála metalových desek, které bych bez váhání dal 10/10, ostatní alba zůstávají v těsném závěsu. Proto bych chtěl čtenáře upozornit, že moje soudy nebudou moc objektivní, i když se o to samozřejmě budu snažit.

S mým předřečníkem, panem Gorthem, musím radikálně nesouhlasit ve dvou základních bodech. Prvním je koncept alba. Nemyslím si, že by jednotlivé skladby Norrøn Livskunst k sobě neseděly. Naopak, rozvržení alba považuji za jedno z velikých plusů a je vidět, že naše milá dvojice netočí první album. První a poslední skladba jsou si podobné s tím, že vystavění melodií přesně říká „pánové, začínáme“ a „bylo to krásné, i slzička ukápla, končíme“, postavení tvrdé vypalovačky Norrøn Livskunst hned po vláčném rozjezdu a před koncem vzpomenout na minulé album Waves Over Valhalla, zpomalit a přehoupnout se přes půlku Eukalyptustreet… Všechno pasuje, jak kdyby to přišlo v krabici IKEA.

Druhý bod je ještě možná zřejmější: kritizovat za jazyk? Högnorsk není možná zrovna světový jazyk, ale koncept alba si to přál. Odvolávat se na národní obrození a přitom zpívat anglicky? Nehledě na to, že minimálně Corneliovi sedí norština k výrazu mnohem více. Po veškerém tom precizním chrchlání totiž třeba anglická Waves Over Valhalla zní neupřímně.

Hudebně je album možná tvrdší, rozhodně však chladnější (a nasranější?) a odměřenější (hlubší?) než předchůdce a předchůdce předchůdce. Ty závorky jsou fakt na místě, jelikož to je přesně to, co dělá Solefald zvláštní a hlubokou kapelou – rozpor (Hérakleitos by měl radost). Dva různí lidé (reportér a spisovatel) různými prostředky líčí svoje nálady a myšlenkové pochody, slepí je dohromady a voilá – Solefald. Jestli jste na nich někdy něco nechápali, je to právě tohle.

Zvuk kytar je hutný, lehce chemický, nicméně dává smysl. Není zas takovým posunem od Islandské odysey, jak by se na první pohled zdálo. Riffování ovšem odlišné rozhodně je - přibyla špetka techniky a pár let přineslo Corneliovi změnu skladatelského kursu. Pořád ovšem platí, že Solefald jsou především umělci a až potom hráči, neholedbají se onanováním. Jediné pořádné kytarové sólo, které kdy měli, se nachází právě na tomto albu a to jim ho ještě zahrál jistý Vangelis Labrakis. Saxofón se od minula osvědčil, očekávejte ho dostatek. O vynikající Agnete Kjølsrud již bylo poreferováno. Larsovy zpěvové linky jsou tvrdší a chladnější (zčásti kvůli melodii, zčásti i kvůli té norštině). Kouzelné na jeho hlase je právě to, že v jednu chvíli odmítne i pohladí, tenhle efekt je zde znásobený i precizním namixováním jednotlivých linek.

Skladatelsky čerpali oba zúčastnění z bohaté historie své tvorby, od Popraviště do Odysey. Hodně (možná až moc) je slyšet Sturmgeist, jmenovitě Über (poučení vědí, že to byl boční projekt von Jakhellna), a to především na hutných skladbách, například Blackabilly. Zmiňovaná má toho se Sturmgeist společného opravdu hodně, najdeme v ní prvky z Pills Against the Ageless Ills i Neonism – jakkoliv tedy album zní nově a neotřele, po několika ohmatáních člověk zjistí, že vlastně zas tak nové není. Jediná věc, kterou ti dva do nové desky nezakomponovali je poetičnost In Harmonia Universali. Možná škoda.

V tomhle momentu to může vypadat, že jsem do těch chlapů zamilovaný. Jo, jsem. K úplnosti mého pohledu musí ovšem patřit i nějaká ta špína, tudíž budu i vytýkat. Vytýkám: moc dlouhou (i když krásnou) Eukalyptustreet, šlo by to osekat o jednu z gradací a vyznělo by to lépe. Stejný problém u Vitets Vidd I Verdi - poslední část skladby je tam jaksi navíc. První a poslední skladba má příliš jednoduchou stavbu, určitě by nějaká vyhrávka na varhany jenom prospěla. Ale už dost, nejsem přeci kacíř! .:. 8.99/10

Tak kritický jako pan kolega Gorth nebudu, a to ani vůči nové desce, ani vůči kapele samotné. Rozhodně bych netvrdil, že stoprocentně uspěli pouze v případě Neonism, naopak, u téhle podařené dvojky co výstřel, to zásah – až do nešťastné Red for Fire. Na Black for Death si nicméně reputaci částečně napravili a jelikož bylo zřejmé, že vikingským pokusům bylo učiněno zadost, k nové desce jsem přistupoval s optimismem. Oprávněně.

Pan Gorth říká, že ubylo krásy – to je podle mě řečeno nešťastně, nicméně rozumím tomu, jen to přeformuluji: ubylo spíše „art“ blbinek. Solefald roku 2010 už nejsou ta bláznivá avantgarda, která kombinovala nekombinovatelné a k eklekticismu je inspiroval snad sám Rohatej. Solefald na Norrøn Livskunst interpretují (nikoli vykrádají) sami sebe a rozvíjejí dříve naznačené v moderním zvukovém kabátu (konečně! - jakkoli bylo Neonism super, byl to kanál, a Prášky nebyly o mnoho lepší). Úbytek šílenství mi však nepřijde jako krok zpět – pánové se na Norrøn Livskunst neženou na čelní pozici celé scény, pouze exhibují v tom, v čem jsou dobří. Plně akceptuji, že někomu to přijde málo, mně ne; vůbec názory na tuto desku se budou podobat popisu sklenice naplněné kapalinou z padesáti procent: někdo řekne „roztříštěné“, jiný „různorodé“. Vata se nekoná, každá skladba je potenciální hit, osobně bych vypíchl trojici Tittentattenteksti (s geniálním hostováním té zběsilé ženštiny), Eukalyptustreet (ságem tažená pohoda) a Raudedauden (jestli úvodní riff není odkazem na staré Darkthrone, tak sním svůj klobouk). Ve sklenici zbyla ještě spousta opojné kapaliny. Osm a půl. .:. 8.5/10