Autor: 77 Uživatelé: 90 Tvé hodnocení: hodnoť
The Meyrinkian Slumber

SOMNIATE - The Meyrinkian Slumber

Na úrovni nahraná a celkem zajímavě složená blackmetalová deska, která má určitě potenciál prorazit.

SomniateSomniate jsou nová plzeňsko-pražská banda stvořená lidmi působících v několika poměrně známých českých kapelách. V sestavě najdeme hned tři lidi z Brutally DeceasedTomáše bubnujícího rovněž v Mallephyr, basu drtí Adam hrající také ve Feeble Minded a o jednu z kytar a část vokálů se postaral Marek dnes známý i z Heaving Earth. Dalším z členů, který rovněž prošel již několika kapelami, je kytarista Aleš z Et Moriemur či Self-Hatred a velkou část vokálů má na svědomí Zdeněk ze Sól.

Dohromady stvořili dvaatřicet minut dlouhé koncepční album The Meyrinkian Slumber, jehož téma se točí kolem Golema od Gustava Meyrinka. Jedná se vlastně o nasypaný, technicky skvěle zvládnutý, moderně znějící black metal místy s deathovým přesahem. A byť by to posluchač logicky čekal, než jako mix domácích kapel jednotlivých členů zní Somniate jako poměrně svěží, úplně nová banda neohlížející se za svou minulostí. Spíše než cokoliv z Čech, a přiznám se, že k tomuto pocitu mě možná zmanipuloval i názor dalších lidí, připomínají Somniate částečně tvorbu BST, který se postaral o zvuk alba, jež bylo nahráno u Kapáka v Hellsoundu.

Vůbec se ale nedivím tomu, že The Meyrinkian Slumber vyšlo u Lavadome Productions (MC provedení má na starost Cloven Hoof). Mezi desky zdejších kapel dobře zapadne a určitě se mezi nimi neztratí. Jedná se totiž o jednu z nahrávek, kterým nechybí vlastní xicht a energie, byť to fakt není pekelný death ale spíše příjemný black, do kterého lze celkem snadno proniknout, ale jen tak vás neomrzí. Za nejsilnější atribut nahrávky lze určitě považovat parádní výkon hudebníků, třeba Tomáš se v některých sypačkách vyloženě překonal, a kdyby ještě přidal, možná by to už bylo na škodu. Některé nápady jsou rovněž poměrně dobré a chytlavé. Člověk se sice místy neubrání dojmu, že něco podobného už někdy slyšel, ale to je spíše použitím některých obecně zažitějších metalových principů než vykrádáním konkrétních kapel.

Somniate se debut navíc podařilo nahrát poměrně celistvě. Sice zde nejsou nějaké vyloženě hitové songy nebo opravdu silné pasáže, ze kterých bych padal do kolen, ale ať už si pustím kteroukoliv z pěti skladeb, nemám pocit, že by desku nějak srážela. Všechny obsahují dostatečný počet střídajících se motivů, aby zabavily po celou délku, což by šlo považovat za jeden z největších plusů alba. To vlastně kapela potvrzuje hned na prvním a zároveň nejdelším songu The Sleepless Stone. Střídají se zde dvě vokální polohy, melodičtější riffy, sypačky, po krátkém a výrazném sólu se zase zpomalí atd. I přes pestrost nápadů a míchání různých motivů ale vše drží dobře pohromadě.

Místy je kapela údernější, například v nejkratším, bez pár vteřin pětiminutovém tracku Rephaim. V In Bone Incorruptible sází spíše na chytlavější kytarové harmonie, naopak v úvodu A Penitentiary Triptych se nebojí rozvážnější pasáže, po které zase posluchači naseká na prdel. Konec alba Of Fragrance and Light má pak podobu postupně se rozvíjejícího, docela epického gradujícího riffu, který desku vkusně uzavře. Všechny tyto prvky však na sebe více či méně logicky navazují, při opakovaných posleších se postupně vrývají do hlavy a získávají na síle.

Za slabší element by šel považovat snad jen trochu sušší a méně výrazný blackový vokál, který než aby jisté pasáže vyloženě posílil, tak spíše splývá se zbytkem, což však může být rovněž záměr. Za ne úplně šťastný částečně považuji i zvuk. Ten je sice poměrně dobrý a k dané hudbě sedí, někdy bych ale lehce ubral bicím, hlavně virblu a kopákům, aby tolik nepraštily přes uši (vzpomínám na některé nahrávky Hellhammera, které by měly být odstrašujícím příkladem), a klidně se nebál větší špíny, aby více vylezla atmosféra.

I tak lze album považovat za hodně povedenou záležitost. Jestli vás zajímá, jak může znít česká kombinace blackmetalových výrazů, které jsou částečně blízké třeba Ascension nebo VIAosoth, ale obsahuje také nepřeslechnutelné melancholičtější motivy od doommetalisty, a to vše zabalené v moderním zvukovém hávu, Somniate budou určitě dobrá volba. The Meyrinkian Slumber je totiž na úrovni nahraná a celkem zajímavě složená deska, která má určitě potenciál prorazit. Nemá smysl asi přehánět a hovořit o nějakém zjevení na scéně, protože i některé z alb od domácích kapel jednotlivých členů mě baví o trochu více. Dle mého názoru by ji ale měli nejen čeští fanoušci věnovat podobnou pozornost, jakou mají třeba Heaving EarthMallephyr.

Somniate mimochodem budou hrát také živě a jejich první koncert proběhne na Enter the Eternal Fire Festu ve Volyni na konci července.

Recenze dalších autorů

  • Rated 8.5 out of 10.

Nebudu to nijak sáhodlouze rozebírat, vypíchnu jen několik momentů. Velice oceňuju, že přestože se Somniate trefili do momentálně celkem populárního subžánru death/black metalu, používají disonanci jako dobrý kuchař majonézu – k podtržení ostatních chutí, a neutopí v ní celý chod. Všechno je provedeno ve výborné kvalitě. Od jednotlivých nástrojů, přes kompozici riffů a složení skladeb, až k textům a obalu. Možná některé kvality nevyjdou na povrch hned, ale už jsem albu za ten necelý měsíc dal tolik poslechů, že mi můžete věřit.

Jedinou kontroverzí, která je pro mě relevantní, je zvuk bicích. Podle mého jde o chtěný zcizující prvek. Že by se to Tomášovi, nebo slovutnému zvukaři BST vymklo nechtěně z ruky, nevěřím. Bicí party jsou navíc, jak píše kolega výše, opravdu excelentní a tenhle nezvyklý zvuk k nim umí přitáhnout pozornost. Všimněte si, že je i pozoruhodně konkrétní, což u sypaček oceňuju.

Přesto, že mně osobně se líbí a poslech mi usnadňuje, musím uznat, že někomu může tento zvuk vadit a rušit jinak jednolitou atmosféru. Ta nemá ve svých nejlepších částech daleko k vrcholným aktům žánru jako jsou Aosoth a VI.

Každá z pěti písní má svůj silný moment, tady bych úplně s kolegou nesouhlasil. Paradoxně nejslabší mi připadá otevírací The Sleepless Stone, ale výborné je už její překlopení do druhé Rephaim, ve které mě nepřestávají bavit skvělá sóla „ztracené“ kytary. Parádní gradace třetí In Bone Incorruptible je jedním z nejlepších momentů desky. Ve čtvrté A Penitentiary Triptych uctívám klepačky a brutální vokály v pozoruhodně agresivní pasáži. No a poslední Of Fragrance and Light je prostě celá vynikající, její finální masivní riff mě nezřídka ponoukne celou desku ihned zopakovat.

Škoda, že není alespoň o jeden song delší, těch 32 minut uteče hrozně rychle. Žádám přídavek, protože jde o jednu z nejlepších desek poslední doby a určitě to nejzajímavější z domácí scény. Daleko před Brutally Deceased, Mallephyr nebo Heaving Earth. Docela bych se o „domovské“ kapely členů Somniate obával, protože Meyrinkovským spáčům věštím velkou budoucnost. Snad jedinou vadou na kráse jsou pro mě texty v angličtině, němčina by se konceptu tak hodila!


Přispěj do diskuze

zobrazit vše

no jo, to máš samozřejmě pravdu (teď jsem poslouchal Wayfarer, dřív se tomu říkalo emo, dnes je to atmospheric black/folk metal)

vaněna: Ale ne, spíš nepovažuju za black ty dnešní posthardcory v bububu kabátu, těch je bohužel hodně (hlavně made in USA)...

   AddSatan: Musí každý vynikající album, nebo album roku dostat 9/10 (nebo i víc) ?  
musí #mňamdopiči

ok, od tématu hodnocení jdu pali,

Ovšem nemůžu nereagovat na to, že "spíš nasypaný emíčko, než zlo...což za black metal nepovažuju." - lol. To nepovažuješ za black metal asi 90% black metalu (atmo-black, epic-black, frostbitten, tech-black, většinu dsbm, nsbm...).

A dělat zlo je aby to nebylo trapný asi není tak náročný, ale aby to bylo zároveň i originální... hm, hodně náročný.

Ono totiž udělat dneska zlo, aby nevyznělo trapně, je dost náročný. A není každý Aosoth nebo Kriegsmaschine. To jsou kapely, co dokáží znít moderně, promyšleně, a zároveň v sobě mají ten BM "Krieg". Somniate a spousta dalších kapel znějí spíš tak melancholicky, jak píšeš, ale Satana tam moc není.

Ad Somniate: Nástup The sleepless stone je post-metal jak od The Ocean, třeba atmo-nástup Rephaim s metalcore riffem (jak píše add) je fajn, ale ty Aosoth tam nikde fakt neslyším. Možná jen náznakem, ale tohle na mě působí spíš konejšivě než nějak znepokojivě, což bych od blacku čekal spíš. Nejvíc se mi líbí úplně poslední věc, ta aspoň šlape (poslední riff má super atmosféru). Jinak prostě spíš nasypaný emíčko než zlo, což mi a priori nevadí, ale za black to nepovažuju (i když ano, ten vliv tam je, to se nedá popřít). Je to dobře zprodukované, zahrané, jenže to už je dnes norma, na druhou stranu originalita nulová. Takže celkově průměr a jedno, jestli tomu dám 50 % nebo 65 %, to už je marginální. Dohadování nad hodnocením jsme tu měli před x lety, nikam to nevedlo...

Jo, u některých desek člověk po letech poslouchání pořád objevuje nový věci, jak na úrovni toho, že někde zní nějaká nenápadná podkresová linka, která je přitom úplně geniální, tak na úrovni toho, jak jsou skladby vystavěný. Že nějaký motiv je vlastně variace na jiný, udělaná tak, že to člověka hned nepraští do uší, ale musí to vnímat v kontextu gradace skladby. A tak. Osobně to mám tak, že desky, na který spousta lidí remcá, že nemají anglicky řečeno ten správný songwriting (odporný termín, nesnáším), mi nakonec vydrží k poslouchání fakt dlouho, protože ten chybějící "songwriting" ve skutečnosti znamená, že je to kompozičně promyšlený do detailu, žádný sloka-refrén model s nějakým obligátním sólíčkem ve třech čtvrtinách skladby. Vlastně si mnohem víc ujíždím na tom, když je skladba fakt vystavěná jako celek, než na nějakých "hooks", co člověku znějí v uších při cestě do práce a nemůže se toho zbavit, ani kdyby chtěl. A často se mi stane, že hitovky v rámci desky se mi z desky nejrychleji oposlouchají, a skladby, co hodně lidí označuje za "vycpávky" mi naopak postupně dozrají v uších. Takhle to mám typicky s deskama/skladbama Immolation.

5 samozřejmě průměr je a neznamená to špatnou desku, může být klidně precizně zahraná, ale třeba vůbec ničím zajímavá, rutinní, nudný riffy 100x slyšený, nebo i hodně nevyrovnanej materiál (půlka fajn, půlka nuda/špatný - ve výsledku průměr) apod. - ty faktory můžou být různý.

Jestli to bereš max. v kontextu 2 let, tak opět - dejme tomu no... nevím teda, proč by desetibodová škála neměla stačit, ale asi už nemá cenu řešit dál... nicméně, že se každá deska jednou oposlouchá, s tím (zatím) nesouhlasím ... třeba Promethea od Emperor, nebo 666 Int. od DHG poslouchám cca 18-19 let a pořád mi ty desky přijdou geniální, originální a nadčasový, slyšel jsem je xxx-krát a stejně si tam občas dokonce všimnu něčeho "novýho", některý pasáže jsou pořád "instantní husina"...

Tvé hodnocení:

Tagy:

Somniate, The Meyrinkian Slumber, black metal, death metal

aktuálně

diskuze