Autor: 75 Uživatelé: - Tvé hodnocení: hodnoť
MMXX

SONS OF APOLLO - MMXX

Starého psa novým kouskům nenaučíš, ale byla by škoda, kdyby v tom nepokračoval.

Sons Of ApolloKdyž bývalí parťáci z Dream Theater Mike Portnoy a Derek Sherinian dávali dohromady jméno své nové kapely, jeden z návrhů zněl, aby do něj zapojili boha umění (hudby, poezie, atd.) Apollóna. Návrh byl přijat a tak roku 2017 vznikli Sons Of Apollo. Kořeny téhle grupy složené ze známých hráčů však sahají ještě dál. Portnoy s mistrem tlustých strun Billym Sheehanem hraje v The Winery Dogs (ta momentálně spí) a všichni tři zmínění už dříve spojili síly s kytaristou Tonym MacAlpinem v instrumentálním projektu PSMS, kde hráli své věci nebo songy z jiných svých minulých kapel (Liquid Tension Experiment nebo Dream Theater). Už tady bylo jasné, že hudební chemie mezi ostřílenými muzikanty funguje. Přibrali k sobě výborného kytaristu Rona "Bumblefoot" Thala (má toho na kontě spoustu, ale nejznámější je díky svému působení v Guns N‘ Roses) a pěvce Jeffa Scott Sota a z projektu se stala regulérní kapela.

All-stars bandy to mívají těžké v tom, že jejich součástky nedokážou pracovat pro skupinu jako celek nebo že si prostě neudělají více času na zevrubnější spolupráci a výsledek je tak nedodělkem. Sons of Apollo mají štěstí v tom, že jejich tvůrčí hybnou silou je tandem Sherinian – Portnoy. Jejich bývalá nejznámější skupina jim očividně chyběla, podle dostupných informací se totiž na začátku domluvili, že by chtěli hrát něco podobného, co dříve dělali v Dream Theater. Jenže finální výsledek zněl nakonec jinak. Ano, debut Psychotic Symphony si z „drýmáčů“ bere hodně ingrediencí (delší složitější kompozice, virtuozita), ale prošpikovává je klasickým rockem (Deep Purple nebo Van Hallen). Není to ale jen prohrabávání se historií, kapela mnohdy hrábne do strun a nabídne ostřejší riffy, které by se mohly líbit fanouškům Sepultury nebo Nevermore.

Je však jasné, že starého psa novým kouskům nenaučíš. Sons Of Apollo se nesnaží promlouvat do současných trendů a zůstávají maximálně konzervativní. Ani následovník povedeného debutu nazvaný jednoduše MMXX nepřináší nějaké šokující momenty. I když spadá do škatulky progresivní metal, nabízí poměrně jednoduché písničky se srozumitelným sdělením. Základ tkví v hard/heavy, z nějž skupina tu a tam odbočuje do jiných žánrů. I když Sons of Apollo občas vymetou i kouty melodického power metalu, nikdy nejdou do přílišné pompéznosti, sladkobolu, symfonična  nebo nabubřelosti. V tomhle ohledu se odlišují od alma mater Portnoye Dream Theater, kteří propadli kouzlu velikášství (x jejich posledních desek jsou přitom jen trochu komplikovanější big beat schovaný za progovou bublinu). Oproti nim jsou synové Apollóna o poznání syrovější, úspornější ve výrazu a žánrově vyprofilovanější. A mohli by je ocenit fandové divadélka snů, pro které je halekaní jejich frontmana La Brieho moc „teplé“. Soto vedle něj působí až živočišně, nebojí se zařvat a umí svým zpěvem strhnout, podobně jako to dokázal John BushAnthrax

Sons Of ApolloMMXX otevírá zřejmě největší hitovka alba Goodbye Divinity. Vzletný kosmický klávesový rejstřík opentlený kytarovými vyhrávkami a krásně vytaženou basou, na který naváže riff jak ze 70. let - zlaté éry progrocku, který má Portnoy tak rád. Píseň má sedm a půl minuty, přitom její kostra je až banálně jednoduchá a využívá nejklasičtějšího schématu ABABCB. A v podobném duchu se nese celé album. I když nechybí „povinné“ instrumentální souboje (zejména mezi Sherinianem a Thalem), nikdy nepřesáhnou neúnosnou míru exhibicionismu. Když pominu sóla, bez kterých by nahrávka byla podstatně chudší, muzikanti se jinak drží spíš zpátky a pracují pro kapelu (třeba Thal v intimnějších pasážích vytváří jako podkres pod dominantní klávesy nebo zpěv zvukomalebné plochy). Jak už jsem uvedl, MMXX sice stojí na hard/heavy základech (riff ve sloce King of Delusion velmi evokuje hit Perry Mason od Ozzyho Osbourna), ale už tolik necituje klasiky jako na debutu. A je i říznější než předchůdce. První tři kusy se v podstatě nezastaví, v agresivní Asphyxiation nechybí thornendalovská psychedelie, ve Fall to Ascend se zase staří pardálové nechali inspirovat moderním groove metalem a podobně odsýpá i Resurrection Day. Všechny si udržely písničkovou stopáž, tedy až na poslední New World Today, která nabobtnala na 16 minut. Jde tu o klasické vyprávění dlouhého příběhu jako za starých hudebních časů - nechybí atmosférický prolog, klávesová melodie jak od starých Genesis, ale i silný refrén, dlouhá instrumentální mezihra, uklidnění a nakonec velké finále. Jo, tak takovou věc jim můžou současní Dream Theater jenom závidět.

Sons of Apollo se vlastně nedá nic moc vytknout, MMXX je dobře složená deska protřelých hudebníků, kteří mají tenhle žánr rádi a mají ho v krvi. Co naplat, že už jsme od nich něco podobného v minulosti slyšeli už hodněkrát. Starého psa novým kouskům nenaučíš. Ale byla by škoda, kdyby v tom nepokračovali. Třeba se ještě dočkáme třetí desky.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

Sons Of Apollo, MMXX, hard rock, progressive metal

aktuálně

diskuze