S novinkou těchto progresistů přichází i poměrně významná změna v personálním složení kapely. Zmiňuji ji hned v úvodu, protože je to klíčový fakt, který se odrazil (ať již pozitivně, či negativně) v nové tváři tvorby Spock’s a hlavně i paralelně v kvalitě materiálu.
Jen pro úplnost - v roce 2002, v říjnu, odchází z této prog-rockové veličiny zpěvák, klávesista, kytarista, ale především „hlavní mozek“ – Neal Morse. Důvody svého odchodu ospravedlňuje obsáhlou zpovědí na oficiálních www stránkách kapely, fandům Spock’s doporučuji přečíst, ostatním nastíním.
Neal Morse přijal v předešlých letech křesťanskou víru a ta mu od základu změnila dosavadní život. Vše začalo při dokončování materiálu alba Snow, kdy Neal začal komunikovat s bohem, jenž mu sdělil, že s ním má své záměry, které se neslučují s existencí ve Spock’s Beard. I když, jak Neal sám říká, S.B. byly, jsou a budou jeho rodina, opouští kapelu a (citace) „vyčkává božích instrukcí…“(?). Počtení je to místy vskutku výživné.
Nicméně k albu samotnému, graficky velmi zdařilý obal příjemně naladil na očekávaný kvalitní set, na který jsme z minulosti S.B. přivykli (jmenujme alba V, Day for Night, The Kindness of Strangers, Snow…), ale děda Mráz si zřejmě spletl záda, na ty má se v průběhu poslechu Euforie rozhodně nedostavil. Na pomyslnou laťku kvality, kterou S.B. minulými počiny vyhnali do závratných výšek, tentokráte nedosáhli ani s vypnutými špičkami v botách s podpatky, stojíce na chůdách………. Neal prostě chybí!
Nu což, zapitváme trochu hlouběji a konkrétněji: Hned s úvodní Onomatopoei poznáte (resp. nepoznáte) novou tvář S.B., rytmika je bigbeatovější, ubylo chytlavých melodií, i celková stavba songu je jednodušší. Dvojka začíná o poznání „oldschool-Spockovějc“, ale díky své rozvleklosti a délce sedm a půl minuty začne (hlavně u konce) nudit, vyzdvihnout musím vokalistu Nicka, který se nového postu po Nealovi zhostil dobře a absolutně bezproblémově. Titulní song č. 3 Feel Euphoria mě svou sloko-refréno-sloko-refrénovostí rozhodě do euforie nepřivedl, nezachránil to ani instrumentální konec. Čtyřka je popík jako prase, místy zní jako Lenny Krawitz, místy jako nějaká Boy-band hymna. Pětka viz. čtyřka, akorát bych Lennyho vyměnil za Oasis (trochu přeháním), když tu asi ve dvou třetinách songu nastoupí brilantní instrumentální část (vůbec jsem nepochopil, proč ji vyplýtvali na jinak vcelku nudný song) - konečně Spock’s, takhle kdyby vypadalo celé album, tak bych si chrochtal. Šestka Ghosts of Autumn už jen pokračuje v průměru alba.
Sedmý až dvanáctý song jsou kapitoly samostatného celku, chcete-li příběhu, zvoucího se A Guy Named Sid. Opět, nebudu se opakovat, průměr, místy až nuda, nicméně občas se vynoří ostrůvek zajímavého postupu či melodie, na vesmírnou prog-rockovou pompéznost však zapomeňte. Ze zbývajících tří songů zmíním už jen dva, čtrnáctou pecku, která je opravdu, ale opravdu úděsná (doporučuji jí pouštět v létě u ohně, odeženete díky ní komáry a jinou havěť, na nic jiného bych jí asi nepoužil). Patnáctka je už jen jakési samplo-klávesové outro bez rytmiky, které je mimo své vesmírně-komorní atmosféry zvláštní především tím, jak si stylově „tyká“ s předešlou kotlíkařinou, absolutně nevydařené sousedství, příměr bych (imaginárně) nalezl asi např. ve spojení Pepik „Vlachovka“ Zíma / Sci-fi soundtrack.

Zcela vážně musím říct, že ač mé předešlé spílání vyznělo jakkoliv negativně, ve své podstatě si ke mně album (respektive jen jeho část) nějakým způsobem našlo cestu (možná jsem si spíš na něj díky naposlouchávání víc zvykl), musel jsem ale zapomenout, že poslouchám Spock’s Beard, jinak bych ho musel s pětkou (…..OK - se čtyřkou) vykázat.
Podtrženo sečteno, v rámci Spock’s Beard pro mě zatím jednoznačně nejslabší a nejméně vyrovnané album, chtěl-li by se někdo seznámit s touto kapelou, toto rozhodně nebudou ty správné dveře, na které zaklepat, zkuste jakékoliv starší album (doporučuji V….).