Už jsem si zvykl, že Suffocation tu prostě jsou a když si vzpomenu na death metal bez dalších přívlastků, vybavím si právě Suffocation. Hned na to se mi vybaví rytmika. Někteří rozvíjejí melodie, (dis)harmonie, někdo rytmiku. Jsem smířený s tím, že Suffocation nebudou experimentovat a melo/tech/prog/disonance z nich nikdy nevypadne. Takže otázkou je, co jsme vlastně od Suffocation mohli a nemohli čekat?

Věděl jsem, že chci desku, která mě nenaštve a budu ji s oblibou poslouchat.Deska přišla a po prvním poslechu jsem rozhodně nebyl zklamaný z výsledku, ale zdravě nasraný z té masáže. Skutečně těžko se mi tohle album hodnotí. Suffocation jsou prostě dobří, ať už je to jakýkoliv a dál není třeba přemýšlet. Takhle to beru, dopředu je rozhodnuto. Ovšem některé ohlasy mě donutily se nad Blood Oath zamyslet.

Suffocation jsou pořád ta dobrá klasika, začnu tedy na 100% hodnocení. Jestliže tedy Suffo vycházejí z rytmiky a doposud na ní sázeli, u Blood Oath mám dojem, že došlo k zjednodušení. Buď mám v dnešní době vyšší požadavky nebo to Suffocation moc nepřeháněli. Rozhodně to není kytarově po stránce rytmiky chudé, to ne, ale osobně bych chtěl, aby došli trochu dál. Související bicí můj dojem jen prohlubují. Nikdy jsem se o bicí moc nezajímal, ale u Blood Oath jsem se párkrát přistihl, že bych něco chtěl nabubnovat jinak, a to k lepšímu. Prostor tam vidím. Mám z toho trochu dojem: „Hele mám tu dobrej riff, poslouchej a něco k tomu vymysli… - Co třeba tohle? - Jó.. ale jo, dobrý, to půjde, jdeme dál.“ Na druhou stranu bicí působí uceleně po celou desku. Schválně se vyhýbám slovu monotónně. Takže bicí vlastně nejsou špatné, ale kéž by byly trochu víc vyšperkované. Basa – je tam vůbec? ;) Jo, vynořuje se, ale na prdel jsem si nesedl. Světlý místa samozřejmě jsou, ale u Suffocation by to mělo být spíš na světelnou bouři, nemyslíte? No ještě k těm kytarám, co melodika? Máte někdo pocit, že riffy jsou melodicky málo výrazný? Nebo obecně málo výrazný? Já jsem Blood Oath slyšel mnohokrát, takže už jsem se na něj zřejmě naučil. Ale zpočátku jsem měl zhruba tyto pocity. I teď si myslím, že by to chtělo trošku přidat, aby se deska zaryla hlouběji do paměti. A co harmonie? Tohle Suffocation nikdy nedělali…nijak zvlášť. A co začátek Images of Purgatory? Tenhle kousek mě okamžitě posadil svým intro-riffem hodně hluboko do židle. Dlouhodobě nejlepší riff desky (pro mě). Ovšem jediný takový! Jak moc bych si přál víc. (Mimochodem, tohle mají být ty pověstný Suffocation (kytarový) sóla?)

No a co Frank Mullen? Neurazí. Kurva, když jsem se začal v Blood Oath pitvat, nabyl jsem dojmu, že celá deska neurazí. A to je ten největší problém. Je to málo? Stačí, aby se vydávaly desky, které jsou dobré a neurazily své fanoušky? Čím víc album zkoumám, tím víc mě sere pro tu jen lehkou nadprůměrnost. Všechno je dobrý, ale mohlo by být lepší. Přeji si „ještě kousek víc“ a nikde nic.

Co je však zvláštní, Blood Oath točím poměrně často a pořád mě jeho poslech baví. Jak to? Rád to vysvětlím takto: Suffocation jsou natolik výrazná a kvalitní skupina muzikantů, že i pouhý nadprůměr v jejich podání je hodně dobrá a poslouchatelná deska.

Nebo jinak? To si nechám pro sebe. Abych jen nesrážel těch startovních 100%, zvuk se mi velice líbí. Nic z toho neleze, neruší, má to šťávu. Špína je definitivně pryč a můžeme si na trochu syrovosti zavzpomínat u rough mixu Dismal Dream. Právě Dismal Dream a Provoking the Disturbed především, vidím jako nejlepší z alba.

A jak tedy hodnotit? Asi by se dalo začít už na 7. Musím uznat, že jsem vlastně dostal to, co jsem chtěl. Desku, která mě – obyčejného posluchače Suffocation – nenaštve, neurazí a budu jí s oblibou poslouchat. A vzhledem k tomu jak často Blood Oath poslouchám, osobně bych šel až na 8.5, ale konečný soud je 80%.

Blood Oath měla být symbolem toho, čemu se říká svébytnost v deathmetalové subkultuře. Něčím, co dokáže, že je o cestu dál od výborného předchůdce. A nakonec? Nakonec je ta deska spíš symbolem nedodělku, ale nechápejte mne špatně, jsem hodně brutální Suffolog a jsou věci, které já těžko odpoustím.

Suffocation na Blood Oath jsou kapela, která ačkoli v médiích proklamuje, jak by chtěla být velká jako Morbid Angel), před zlomovým krokem vydá desku, kterou osobně považuji jako celek prostě a jednoduše za odfláknutou. Ano, tahle deska nemá ani náhodou pasáže, kdy si jedete neskutečnou linku s Frankem, aby Vás nakonec rozsekl riff takový, že víte, že Vás roh skříně nemine. Frank přes svůj legendární výraz a brutalitu, kterou v krku vlastní, nedokázal za celou desku příliš zaujmout. Jen si vzpomeňte na předchozí desku, jak krásně si člověk prozpěvoval „drž hubu, drž hubu”, nebo „jsi tak nádherná, vkládám svou duši do tvých útrob”. Tentokrát mám pocit, že si Frank vzal příklad z naší metalové legendy Aleše a psal texty ve studiu... Abych desce jen nekřivdil, mohu zodpovědně říct, že jsou na ní riffy, kde člověka totálně mrazí, ale následně je motiv zabitej něčím, co by mne nedostalo ani v roce 99.

Jinak Terrenci, ty sóla.. to už tě tak nebavěj? Miku, radši už nic v rozhovorech o Despise the Sun neříkej, jak jsem na Tebe minule pěl ódy, tentokrát se flákáš. Nejde snad ani tak o rychlost, ale kam utekl nápad? To si to v tom studiu odmlátil jako na píchačku? Basa leze víc než minule, alespoň něco. Takže tak nějak tu desku vidím.

Hm, škoda. Jinak co mne dost mrzí, že není zmíněno v recenzi od kolegů pisálků, je do prdele komplexnost. Kde jsou noty špatně v celcích jako Pierced from Within nebo Despise the Sun? Sakra. Já vím, vyznívám dost náročně, ale nějak mám pocit, že tímhle půjdu na SUFFO raději do klubu a budu si říkat, jestli má smysl tahat další desku. Mimochodem jsem jediný, komu tentokrát přijde jako vrchol desky remake vlastní skladby Marital Decimation? Sakra, pánové, je mi líto. Čekal jsem hodně, ale tohle... trošku málo.

PS: Akhu, poslechni si Despise the Sun a zjistíš, jak se dělají bicí, kde sedí všechno totálně přesně...on tam ten Dave má i do kil podle tonů srovnaný crashe..

PPS: A ty dementní bonusy mají jako znamenat co? Budou snad Vaše desky prodávat v Lídlu?

Suffocation, žánrový fenomén - něco jako Cynic v tom svém. Brutalita, technika, progrese, invence.. invence. U tohoto slova bych se asi v případě Blood Oath pozastavil. Suffocation válí… ale už možná dlouho? Nevím. Možná mají jiné cíle, a proto je Blood Oath k death metalu jako hudebnímu žánru přívětivější? Jestli se Suffo totiž přes smrt převalili vždy jak buldozer, na novém albu ji spíše obkračují.

Celé album totiž zní jaksi umírněně, chybí mi ty nástupy, které mi vždy utrhly židli pod prdelí, riffy (s velkým R) člověk nemusí přímo hledat, ale ty, které vám vehnaly krev do očí… těch je tu také jaksi méně - spíše si Suffo více hrají se zněním a tónem riffu, ztrácí se tím však síla materiálu. Možná je to i zvukem, ačkoli po této stránce je nové album určitě i lepší než předchůdce. Vytknout by se však dalo ledasco - kytarám středovost a bicím oldschoolovější nazvučení (?) - chybí šťavnatost a mohutnost. Tentokrát tak na albu sporadicky zní nejlépe basa, která krásně brunátní, je snadno slyšitelná a dokresluje zvuk kytar v tom, co jim chybí – alespoň takto. A i Frankův vokál je tentokrát pojat trošku jinak, není to hluboký plicák, ale zpěv se posunul více do krční (angínou zmítané) polohy.

Celkově prostě chybí maličko více energie, než jsme od Suffocation zvyklí a album tak zní více rutinérsky. (Furt přemýšlím, zda to není jen zvukem, protože písně jsou složené výborně a to album slabý prostě není!) Suffo ale byli vždy o chytlavosti, o dokonalé moci (ba nadvládě) strhnout pod sebe nestrhnutelné, ale Blood Oath je.. Blood Oath je prostě další deska v diskografii kapely. Zní tak.

Ale jedna zajímavá věc je, že některé skladby mne přesvědčily až po poslechu ve svých instrumentálních podobách z bonusových částí, a tak je docela i možné, že album na své kvalitě časem doroste. (Ale upřímně, nebýt BO deska od Suffocation, kde komu by již dávno opustila Koš.) Nicméně naživo věřím (vím), že materiál určitě nezklame a kapela bude patřit (ostatně jako vždy) mezi vrcholy Brutal Assaultu, který začíná již pozítří!