Autor: 89 Uživatelé: 75 Tvé hodnocení: hodnoť
The Glowing Man

SWANS - The Glowing Man

Další nesmírně působivá deska Swans. The Seer 2.0. Nutně poslední smysluplné album této podoby kapely.

Michael GiraPosun Swans od reinkarnace v roce 2010 je dost neskutečný. Hudební pokroky popisuji jinde, tady mě zajímá především vývoj doprovodných nebo výchozích idejí. Před prvním pražským koncertem byli znovuzrození Swans obecného povědomí nevypočitatelní, perverzní a až misantropičtí. Večeru v nacpané Akropoli předcházela skladba You Fucking People Make Me Sick (později podpořená tričkem) a pověst o incidentu, kdy Gira (tuším) kopl fotografa příliš natlačeného na pódium. Na koncertě samotném se Gira minimálně obscénních gest rozhodně nebál a násilí obstaral zvuk, který byl celkově vzato na pozdějších koncertech brutálnější, ale v jednotlivých vrcholech rval uši způsobem, jaký jsem jindy nezažil. Někdo z pořádajících Silver Rocket se později vyjádřil ve smyslu, že koncert nevydýchal, protože to byla zhutněná negativita. Gira si držel auru maximální odtažitosti a nekompromisnosti za hranu násilí.

Později při ohlašování Apostate jako „The Lady Gaga Song“ vyloženě plival jed, vztekle odbýval pořadatele, kteří mu ohlašovali konec setu, buzeroval ostatní členy kapely, aby hráli víc nahlas a intenzivněji. Ale zároveň se v albech stále výrazněji projevovaly motivy křesťanské mystiky, negativní teologie, fascinace tvořivou prázdnotou a vnímáním bez rozumové regulace. Onen o půl hodiny přetažený set začínal ironicky skladbou To Be Kind. Ovšem od roku 2013 začíná pět zbylých členů Swans působit svéprávně a radostně. Gira se usmívá na publikum a občas vypálí vtip. Extáze koncertů přestává záviset na destrukci. Jarboe, která se k této podobě Swans vyjádřila celkem kriticky, hostovala na jejich koncertě. A namísto pětileté dcery zpívá na The Glowing Man jeho nová manželka Jennifer.

SwansCesta patří mezi nejotřelejší metafory, ovšem spojení neustálého vývoje a těsné kontinuity Swans popisuje přesně. Vše začalo No Words / No Thoughts (a Look at Me Go), ale skladba The Seer vytvořená na této šabloně z osmdesátkové I Crawled dala vzniknout Bring the Sun, ze které vznikl The Glowing Man. Staré skladby či Girovy studiové nápady (melodie pro akustickou kytaru) dostane ke strávení organismus Swans, aby vyplivnul skladbu zcela novou. Jednotlivé motivy projdou výhní společného hraní a esence Swans je promění ve dlouhé eposy. Ovšem vzhledem k převážně intuitivní (předpokládám) povaze tohoto hraní se přes neustálý vývoj mohou skladby posunout do jinakosti. Sestava, díky níž mohl jedinečný, proteovský sound Swans vzniknout, zároveň neumožňuje změnu zásadní. Právě proto jsem si už brzy po vydání The Seer říkal, že Swans mají potenciál ještě na dvě alba, což poté prohlásil v rozhovorech i Gira samotný. The Glowing Man nepředstavuje konec cesty – romantická instituce konce, který dá cestě smysl, v této přírodní síle úplně nefunguje – ale přichází právě ve chvíli, kdy je konec vhodný. Koncept není dotažen k dokonalosti, která by pravděpodobně intenzitu Swans okleštila, nejde přímo ani o další rozvíjení směru z To Be Kind, svým způsobem jde spíše o zdokonalení The Seer.

Swans

To Be Kind obsahuje z naprosté většiny skladby s jednotným výrazem a, řekněme, hudebně smysluplnou kompozicí. Jádro The Glowing Man spočívá spíše ve skupinových jamech představených na The Seer (titulní skladba a Apostate), ale v poslouchatelnější podobě. The Glowing Man málokdy sklouzává do bezúčelnosti, jednotlivé „věty“ skladeb dávají samy o sobě smysl vynikající. Pětice ústředních skladeb v rytmických pasážích opět strhává k extázi. O poznání méně významná je steel guitar Chrise Hahna, tracky táhnou především chytré a úderné bicí, houpavá basa a hlukové bloky z kytary Normana Westberga. Repetice je zcela zásadní, ovšem spíš než krautrock či psychedelický rock tady bude zdrojovým materiálem přímo blues. To se místy jaksi z druhé strany přibližuje až metalu – novinka je nejhutnější deskou nových Swans. Post-rocku je méně než na předchozí desce. Ocenit je potřeba Giru, z nějž sice zpěvák nikdy nebude, ale jeho hymnické nápěvy mají sílu, ačkoli jich na albu není mnoho. Za pozornost stojí jednotlivosti narušující čistotu šestičlenného tělesa. Piano ve stylu přílivového minimalismu Lubomyra Melnyka obsluhuje Bill Rieflin, mimochodem fascinující exemplář, který se z šílené scény kolem Ministry v 80. letech dostal do Swans (90.), a aktuálně dokonce hrál v živé sestavě King Crimson. Překvapivě se objevují humorné momenty (Frankie M), který vládne (funkční) motiv jazzového bigbandu v The World Looks Red / The World Looks Black. Nesoustředěnost The Seer připomenou nepotřebné krátké kousky People Like Us a When Will I Return?, k níž přispěla průměrným hlasem Jennifer Gira.

SwansSlabinou alba je vnitřní návaznost skladeb. Jednotlivé věty, tedy celky pracující s jedním základním motivem (většinou rytmem; většinou jde o lehce variovanou repetici), zpravidla začínají a končí dost náhle, aniž by se promítaly do následujících pasáží či navazovaly na předchozí. Jednotlivé celky jsou samy o sobě extrémně výrazné, takže snadno úplně vymažou povědomí o pasážích předcházejících. V jedné dvacetiminutové skladbě tak posluchač dostane třeba pět částí. Ono to ve výsledku nějakým způsobem funguje, jen ne jako skladba. Swans by si přitom mohli dovolit dopřát jedné repetici třeba patnáct minut.

Tato výtka se však postupem času ukazuje být ne zcela zásadní. The Glowing Man nepředstavuje zásadní pokrok, ale má svou tvář, a především opět navozuje hlasitou repeticí extázi o intenzitě, které dosahuje jen minimum hudebníků. Vedle To Be Kind bude právě The Glowing Man definovat tuto etapu Swans. A dost možná nejen to – jaká současná rocková (v nejširším smyslu) alba jsou takto zásadní a působivá?

Koncerty Swans:
Praha, Lucerna 2014
Brno, Fléda 2013
Praha, Lucerna 2012
Polsko, Katowice 2012
Ostrava, Colours 2011
Praha, Akropolis 2010

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

swans aka new judas priest? :D

https://www.youtube.com/watch?v=3ZVZo30M8Lc
https://en.wikipedia.org/wiki/Leaving_Meaning

no nevím, kucí, agresivnost, hnus, zlo bych hledal někde úplně jinde (třeba v čemkoli od Swans cca do roku '87)
To Be Kind je rozhodně mírnější než tohle
dlouhý tracky mi tu ve finále přijdou zvládnutý dost dobře (The Seer i Bring the Sun na předchozích deskách pokulhávaly, tady jsou tři věci přes dvacet minut a cajk)
ale jo, je to záležitost, která si říká o čas a, nevím, určitou ochotu se na ni naladit

ad GY!BE, poslechni si tracky The Sound a Helpless Child z Soundtracks for the Blind ('96), pak debut GY!BE vydavej o rok později.. poslední věci Swans se k tomu post-rocku okruhem zas vracejí, no
i teď, kdyý vidíš Swans a GY!BE, jsou ty styčný body jasný (rozdílů je samozřejmě tuna, ale..)

   mIZZY: Náhodou, The Glowing Man je jeden z nej songů, co Swans udělali.  
o tom zadna, i pri ty dylce super, ale ty jednotlivy pasaze (na vetsine desky) jsou fakt deeeeeelsi nez dlooooouhy, nemas pocit?

Náhodou, The Glowing Man je jeden z nej songů, co Swans udělali.
Včera to s ním naživo totálně zabili.

deska pro lidi, co maj spoustu casu, se kterym nevedi co :D vytratilo se "zlo" a epicnosti a rozvleklosti, i kdyz je filozofie, nastrojovka a vyjadreni jine, me to dost svadi je hodit nekam ke kapelam typu GyBe, Wan Weng..., ale to blues je tu hodne!

skvěle napsáno, u mě je to asi podobně jak je popsán Gira, fukáče, zkopování fotografů až další posun k vtípkům takhle vnímam ty tři desky já. Seer je peklo, To be Kind z té trojice pro mě nejlepší ta masa všeho je tam pro mě vyvážená a tahle deska mě místy i nudila, asi u Swans potřebuji tu agresivnost, hnus, zlost atd, což se mi na téhle desce nedostává, chápu ale ten vývoj...navíc jsem jen okrajový fanoušek. Předešlý koncert v LMB byl určitě zážitek a jsem rád, že jsem je viděl.

aktuálně

diskuze