Nikdy jsem nebyl přímo fanouškem progového směru, ale také jsem nikdy tyto nahrávky neodmítal už jen pro poslech instrumentálního podání. Člověk se ale většinou vyvíjí (a nejen po hudební stránce) a “bujaré pidlikání a instrumentální exhibice“ mi počaly získávat na smyslu, až jsem se postupně skrze progovou barikádu dostal. A právě jedním ze zákusků, který po prokousání se velmi často ochutnávám, jsou tito amíci a jejich poslední deska. U nich se ovšem nejedná o žádné “exhibipidlikání“, ale pořádně našlapanou muziku, která si z progového směru jen uždibuje.
Nejen, že si Xmeni udrželi statut symfoheroických badatelů, ale ještě více ho rozvinuli a zmasivněli. Ony symfonické kousky (skoro přemýšlím jestli se nejedná i o živé nástroje, protože jejich zvuk včetně orchestru je extrémně realistický - nemám booklet) jsou tím nejlepším, co na tomto hudebním poli bylo vytvořeno - vyjměte to nejlepší z Bal-Sagoth (tedy Starfire Burning Upon the Ice-Veiled Throne of Ultima Thule), přidejte filmovou dramatičnost Star Wars a řádně promíchejte! Skvělé ovšem je, že na nich nepostavili celou desku (i když by to bylo dostačující). Na The Odyssey je totiž nejmarkantnější krom zabijáckýho zvuku a úchvatné produkci power a Panterovská riffáž. A když píši Panterovská, tak tím opravdu Panteru myslím! Tyto party je ale možno zachytit již na mírně naheavlém předchůdci V. Tím to ale nekončí, protože deska oplývá mnoha jinými prvky než zmíněným. Od brnkaček, jisté epičnosti, pár klavírků a několika sekvencím až po kytarové sekačky k občasným heavy a DTheaterovským plochám. Vše má neuvěřitelnou energii a dynamičnost, protože Xka jsou sehráni jak švýcarky. Co je ale podstatné, není zde žádná možnost nudy, jelikož Symphony X umí situaci krásně vygradovat třeba i jen zpomaleným tempem. Jako velké pozitivum neshledávám jen výborný a níže položený zpěv Roda, který svým projevem chvílemi připomíná R.J.Dia s Jornem Landem (ex-Ark), ale především to, že se necpe do zbytečných poloh, na které nemá.
Na The Odyssey Symphony X nepředvádí žádný klasičtější progresivní metal, ale jak jsem již uvedl, našlápli kurevsky zostra a skoro bych řekl, že tato deska jednomu hudebnímu žánru zase trošku pootevřela dvířka. Oproti opravdu heavíkovštějšímu předchůdci V – The New Mythology Suite se jejich verze klasického příběhu posunula do sfér na(vy)broušeného