Přijít o zásadního člena, je pro kapelu kolikrát smrtelné. Přijít ale o dva? Většinou už fatální. I pro kapelu formátu Textures. Ty sice najednou nepotkalo nic takového, ale dvě nejdůležitější postavy už v jejich řadách nejsou. Roky budovaná kariéra tak, když po výborném Silhouttes mikrofonu dal vale Eric Kalsbeek, skoro dostala na frak. A pro většinu fanoušků to byla rána. Přijít o tohle poznávací znamení bylo drastické, ale Holanďani s Ericem našli náhradu více než dobrou. To, co Daniel de Jongh převedl na desce Cilice, ho zařadilo mezi nejtalentovanější pěvce. Polohy, barvy, frázování, hrátky s technikami. Mělo být vyhráno.
Jenže Textures s ním nahráli Dualism a často (nejen) směrem zpěvu byla slyšet kritika. Co si ale budeme povídat, fantastický pěvec - nechci říct plytčí - hudební podklad vždy nezachrání. Dualism totiž není špatná. Má akorát až moc jasný směr, ubrala nohu ze všech plynů, přibrzdila a do popředí krom atmosféry se prodraly brnkačky a groove, někdy až jižansky-panterovský (Sketches…). Kdepak math, moderní a značně vyklidněný prog soustředěný na píseň. Co osud ale nepřichystal, po desce se naplno zvukové produkci odchází věnovat stavební inženýr kapely Jochem. Jak si s tímto „bludní“ Holanďané poradí? Rozsype se jejich domeček z karet definitivně?
Odpověď je nasnadě, protože na pultech se 5. února objevuje Phenotype, první to část plánovaného dvoualba. Ať už je důvodem Jochemova odchodu skutečně změna jeho působnosti, nebo snad skladatelská únava, či dokonce ne až takový úspěch Dualism, kde si borci z Tilburgu vytyčili vstřícnější a méně komplikovanou cestu, silní jedinci se nevzdávají, najdou náhradu a až bez hlavního mozku se ukáže, jak ten velký vliv na konečnou tvář kapely měl. A finální podoba Phenotype mě skutečně svádí k mnou vyřčeným spekulacím.
Phenotype je jiné. Ne úplně, odlišné. Na jednu stranu se na něm Textures částečně vrací až do nejhlubší minulosti (zpět je drive, sem tam sypačka a götheburgská melodika, úderné sborové pokřiky, často znějí kopáky a navrátilo se zasekávaní) a skoro jakoby až písničkově složené Dualism neexistovalo. Že by se Textures odchodem Jochema naplno odbrzdili? Na jeho obhajobu ale zas říkám, je samozřejmě těžké „dobře“ složit přímočařejší muziku, a i proto dost prog/tech kapel písně schovává za složité struktury a někdy až instrumentální nadřazenost. Zahodit svou značku ale nelze, takže Textures i přes utáhnutí bezpečnostního pásu od prvních tónů beze zbytku poznáte. Zpěvný, atmosférou prodchnutý progresivní metal (ale metal, takže se i řve) reflektující dobu. Vytyčená cesta k mainstreamu se nekoná.
Krom toho, že Oceans Collide je parádní otvírák a nese všechny atributy kapely, první kontakt s Phenotype je poslechově moc příjemný. Zvuk je plnější, ale opět naturálně „nejedničkonulový“. Hezky živě znějí bubny, kytary si zachovávají svůj charakter z Dualism a nádherně znějí synthy, které po minulém upozadění tentokrát na zvuku a barevnosti nahrávky mají silný podíl. Doposud asi největší. Nejsou zde totiž jen pro přibarvení nálad, jsou zde nástrojem. Jen poslechněte The Fourth Prime nebo Illuminate the Trail, kde si Uri Dijk s kytarami střihne (klasičtějším progem stavěný) souběh a blýskne se de facto až sólem. A jelikož Textures „novou“ sestavu představují a emíčko u nich má své místo, Uri zde v případě křehké Zman (prologu k Timeless - hlavní nosná melodická linka je totožná) dostal svou vlastní skladbu. (Dnes už mohu říci pěknou, ale zpočátku mi do konceptu alba vůbec neseděla stejně jako perkusní Meander.)
Oproti Dualism je Phenotype rozhodně nejednoznačné a má mnoho tváří. Písně nestojí na místě a často střídají témata, více gradují a hraje se tu s detaily aranží a především jejich bohatostí. A nejen těch rytmických, neb deska už ne jen houpe a příjemně plyne, ale je žánrovým rozšířením, resp. znovunalezením townsendovských, až Strapping-ploch a soilworkovského synth neo-thrashe, díky proměně kytarového dua v kombinaci s kopáky značně valivější (na to jsem si musel tak nějak zvykat) a místy i, hurá!, rozházená (např. Erosion, jejíž střed využije rytmického paternu z Meander)… dobře, méně předvídatelná. To je příznačné i pro písně. Struktury jsou o dost komplikovanější a variabilnější, hodně dynamické. A vlastně i zvukově, protože Textures tu několikrát v momentu celou bouři utlumí a začnou hrát na jemnou notu. Získáním Joe Tala tu rovněž přibylo kytarových sól, která píseň nejednou nakopnou a emoční napětí vyšponují. A pak je tu minule diskutovaný Daniel. Že by zesložitěním a žánrovým rozšířením muziky získal na prostoru pro své vokální hrátky? Dost možná pomohlo i vyzpívání se s kapelou, ale tentokrát do muziky sedí. Neuvěřitelně. Žádný spoleh na základní polohu, reflektuje proměnlivost muziky a volí hodně pestrou škálu čistých a vypjatých vokálů i řevu a nejednou překvapuje. Jako v Cilice. (Kdysi v Textures prý zpíval nějaký Eric, slyšeli jste?)
Hlavní rozdíl? Na Textures jsem tentokrát potřeboval víc času. Výsledek? Ne že deska uzrála, musel jsem si ji několika poslechy v několika odstupech času zasloužit. Já dozrál. Pro ni. Přišla mi nekompaktní, nesourodá, splácaná. A bez duše. Jenže Phenotype je v životě kapely evoluční krok, posun dál. Emoce jsou tu uvěřitelné (Timeless), žánry vyvážené, nálady pestré a skladby i přes kompoziční „komplikovanost“ drží pohromadě a přicházejí i s překvapeními (třeba jazz-akordy, určitě Joeův vklad). Není to nudný poslech, ale chce trpělivost, kterou nakonec vyváží zlatem. Fatalita je odražena, Tulipáni si během uběhlých tří let s nastalou situací poradili výtečně. Těším se na Genotype i jejich letní festivalové vystoupení na BA.
- 5 let čekání na novou desku se vyplatilo. Daniël se vyzpíval (místy v jeho hlasu slyším i starého dobrého Erička), kapela přidala opět na plynu, aniž by ale rezignovala na své typické "texturovštiny". Neuvěřitelně vyrovnané skladby, ale Shaping a Single Grain of Sand ční nade vše. Těším se na příští rok na pokračování s Genotype! (LooMis)
- oproti (podceňovanému) Dualism jsou tady mnohem komplikovanější skladby s hodně dynamickým vývojem. Kapela toho do nich chce narvat někdy až zbytečně moc, ale OK, to je úděl progresivních kapel. Bude třeba se tím ještě proposlouchat. (onDRajs)
- první část opusu je tu, máme tu hudebně klasicky znějící Textury? Zdání klame, dle mého se jedná o nejpřístupnější hudbu, kterou kdy vydali, ale pořád to šlape. Největší devizu vidím ve zpěvu. Pěvec Daniel de Jongh víc zapadá do hudby, víc se drží linek a rytmiky. Na předchozí desce spíše vybočoval, tady je to ideální symbióza. Nejvíc funguje spojení skladeb Zman + Timeless. (brutusáček)
- pokračovanie predchádzajúceho Dualism. U mňa v pohode. (Cronic)
- a hlas desce přidal i Kezir.
Vložit komentář