Začíná se Old Days Born Anew a začíná se zklamáním, staré dny se totiž opravdu znovu narodily a máme tady skladbu, která jakoby vypadla přímo z Drawing Circles, žádná změna, nic. KdyžMéně se sází na rychlost a nasekané party, hutné základy se valí pomaleji a víc mlátí v hardcorovém rytmu kolem sebe, více se soustředí na atmosféru a Silhouettes tak vyznívá celkově víc hrdinsky a oduševněle.jsem tuhle skladbu slyšel na myspace, zklamání bylo docela velké a natěšení na novinku Textures výrazně opadlo. Po skoku od Polars k Drawing Circles bych čekal trochu větší posun a ne jen doslovné opakovaní už užitých formulí. Tolik k pocitům po vyposlechnutí Old Days Born Anew.

A jak se ukázalo, otvírák alba je taky jeho nejenergetičtější, ale zároveň i nejslabší skladbou, vzpomínka na Drawing Circles a jejich znovunarození. V dalším průběhu alba se už ale kroužky nemalují, nebo aspoň ne tak okatě a v různých tvarových deformacích (elipsy, půlkruhy, kruhy s rohy). Pořád zůstává rozsekaný rytmický základ, ale stále dál se vzdaluje od tradičního Meshuggah modelu, ubírá na rychlosti a dostává větší hitový potenciál v podobě vlivů mlátivého Pantera hc/trashingu. Přibylo epické rozmáchlosti, masivnějších klávesových podkladů, což celkově dává nahrávce takový vzdušnější charakter a mlátivé riffy díky tomu znějí až překvapivě oduševněle. Celkově jsou Silhouettes vyklidněnější než předchozí počiny, našlapaných sekaček ubylo, více se pracuje s atmosférou, přednost dostávají pomalejší údery a více duší (klávesami) opředené motivy, místy přecházející až do ambientní hibernace v jedné noře s Devinem Townsendem, větší prostor má i melodický vokál. VOKÁL. To, co předváděl Eric Klasbeek už na minulém albu, patřilo ke špičce pěveckých žebříčků, ale co předvádí na novince... prostě šéf.

Textures s novinkou tříbí směr, kterým se vydali už na Drawing Circles. Méně sázejí na rychlost a nasekané party, hutné základy se valí pomaleji a víc mlátí v hardcorovém rytmu kolem sebe, více se soustředí na atmosféru a Silhouettes tak vyznívá celkově víc hrdinsky a oduševněle. Krok vpřed a zatím nejlepší album.

Skoro i to „přéésně“, bych dodal ke Kotkově recenzi, jen nesouhlasím s odsudkem otevírací skladby. Ta totiž svým způsobem za Drawing Circles dělá tečku a ukazuje, jak mělo toto album vypadat v jeho perfektní podobě. Oproti dalším skladbám obsahuje více rifů, je rozvětvenější, kdežto dále se Textures více zaměřují na práci s motivy a hlavně atmosféru. Na Silhouettes totiž Textures nejenže dotáhli vše, co se jim na předchozím počinu dle mě ne úplně povedlo nebo to dostatečně nekopalo, ale navíc ještě postoupili o krok dál a prakticky se vymanili z onoho Meshu-stylu, do kterého je samozřejmě spousta ‘odborníků‘ stále řadí; a je mi z toho již opravdu tak trochu blivno, „aneb kytaristo usekni se a je z tebe Mårten z fleku, Fredrik hopem“. Textures již vůbec k Meshuggah nemíří!

Pokud kapelu na aktuálním albu někam řadit, spíše někam do progresivní a atmosférické (i Townsend pšíkne) odnože metalu, potažmo (neo)thrash metalu, který v jejich tvorbě vždy byl, hlavně na debutu. Růžky zde naopak povystrčila Pantera, vše se prokomponovalo epickými rozlety a mnoha emočními paletami, které byly hodně příznačné pro druhou půli DC. Produkce je téměř totožná, jen konkrétnější a rozmanitější, aranžmá a vrstevnost nahrávky již není jen cítit, ale i slyšet, samply/klávesy se přímo začlenily do hudby a nejsou jen doplněk a spolu s úžasným zpěvem Erica (připomíná Gamballovského DeSeda) již tvoří konkrétní, nutnou a neoddělitelnou substantu jejich zvuku. Jestli tedy Polars bylo nejnašlapanější a nejagresivnější album dýchající mladickým zápalem a Drawing Circles první krok stranou a snaha být sebou, na Silhouettes se to Textures již podařilo, protože ta je z jejich třech nahrávek určitě nejvyspělejší, a k tomu mám pocit navíc obě desky propojuje.

Otázkou ještě je, zda Siluety mají být jen nástiny toho, co nás na další desce čeká, protože třeba po vyslechnutí takové Messengers vám dojde, že se jedná o regulérní „ploužák“… .:. 9/10