Máte rádi návštěvy u zubaře? Máte pořád hrůzu z pisklavé vrtačky? Nebo vás spíše děsí sbíjecí chrochtavý vrták? Ono je to vlastně celkem jedno, protože obojího si na tomto albu užijete do sytosti, občas dokonce i najednou (no uznávám, že tohle už je vážně nepříjemná představa). A navíc se vám nebude věnovat žádný obyčejný znuděný zubař, naopak budete v péči intenzivně pracujícího řádně perverzního

zrůdného zubaře, který má k dispozici daleko více sterilních nástrojů než jen dvě obyčejné vrtačky… a neváhá je často měnit. Chvílemi lehký kalibr s neuvěřitelně pronikavým pískavým zvukem, pak zručně a rychle přehodí na pořádný vrták a začne vám pěkně nepravidelně projíždět jeden zub za druhým, občas chaoticky přeskočí, sjede do dásní, narazí na nerv a ještě ke všemu na vás pořád hystericky řve, abyste přece kurva pořádně otevřeli tu pusu…
Jak už předcházející přirovnání napovídá, The Chariot si servítky prostě neberou. Libují si hlavně ve středních až pomalejších tempech, což jen přidává na intenzitě prožitku a koncentraci agrese, i když sem tam valivý tok rozčísne jako blesk z čistého nebe nějaká ta řádně uběhaná pasáž. Riffy se většinou nemění v nějakém překotném tempu, spíše se postupně rozvíjejí, gradují, v různých variacích s drobnými změnami opakují, dostanete prostor se v motivech řádně vyráchat. Někdy toho prostoru dostanete snad až příliš, ocenil bych trochu hojnější výskyt nenadálých rychlých vpádů, pánové jsou na to technicky zdatní dost a myslím si, že by to hudbu ještě více zpestřilo. Album má těžce nervní a agresivní feeling, cítíte, jak se kapela ždíme nadoraz, vypouští duši. Zároveň album ždíme i posluchače, nervová soustava se ztěží brání neustálým vypjatým neurotickým výpadům, ať již v podobě zahuštěných hrubozrnných rifů nebo experimentálních pískavých pasáží či uřvaného vokálu. Experimentálních pískání všemožných druhů a výšek si na tomto

albu užijete skutečně ažaž (na mě snad až trochu moc, ale možná je to jen mým zakořeněným strachem z čehokoli písklavého od doby mých dětských návštěv u zubaře). Právě tento příklon k experimentalitě vyčleňuje The Chariot z řad obyčejných metalcoreových kapel dnešních dnů.
Dobré album, i když musím uznat, že na poslech dost vyčerpávající, sjet ho dvakrát po sobě by mi asi nervy nedovolily (no píská to píská). A navíc jsem zjistil, že skvěle funguje jako ventilátor na vztek, teda aspoň u mě zaručeně. ..::.. 8/10

Pokud jste k modernější a chaotičtější formě současného metal-coru přičichli právě tímto albem, čeká vás velmi milé překvapení. Na jedné straně vyprodukovali The Chariot desku, při jejíž poslechu není nouze o překvapení a příjemné momenty a zdánlivě svěží a neoposlouchané postupy, na druhé straně však oproti mnohým podobně zaměřeným kolegům kapela trochu ztrácí. Po dalších a dalších posleších nahrávka šedne a místo toho, abyste objevovali nové zajímavé ideje a postupy, jež vašim smyslům zatím unikaly, jak tomu v podobných případech bývá, děje se spíše opačný proces. Momenty, které jste si zamilovali, jaksi ztrácí na své kráse. Kapela The Chariot není vůbec nezajímavým úkazem, ale tak nějak příliš nevystupuje z řady – těch lepších. (Ale to přece vůbec není málo!) Kapelu nerozpoznáte mezi mnohými dalšími moderně znějícími Botchárnami a DEPárnami. Materiál samotný tedy zase tak moc originální není, naproti tomu si ale autenticitu zaručuje díky Mr. Kotkem zmíněným kytarovým skřípením a vazbením, které v různé intenzitě doprovází každé kytaristovo hrábnutí do strun na desce. Důsledkem je velmi nervní a vypjaté vyznění. Jako by svůj materiál The Chariot nahrávali živě, přičemž kytarista zaujal svůj post přímo naproti reprobednám, které se za svou přízeň odvděčují neustálým kvílením, vrzáním a vazbením. Zvuk alba je ale vzhledem k povaze obsahu povedený a patřičně „heavy“, nebojte se nějaké „šumící tape-kvality“. Vše je záměr.
Pro milovníky progresivní metalové a HC moderny bude toto album spíše jakýmsi dalším zářezem na pažbě, pro ty, kdo se spíše rozhlížejí po něčem „novém“ může být tato s deska velmi poetickým názvem tou správnou volbou. ..::.. 7.75/10