Představme si vlajkonoše occult rocku – žánru, který ještě přednedávnem nikdo neznal a jehož původ je značně nejistý: nevsadil bych se, jestli jej vynalezli tagující uživatelé na Last.fm, nebo kapely samotné, toužící se odlišit novou škatulí. Seskupení, co se k tomuto označení hlásí (které jsou takto označovány), na sklonku první dekády 21. století vyrostlo jako houbiček po kyselém dešti, až nezbývá než konstatovat, že retro vládne a odkaz sedmdesátých let (především raných Black Sabbath) neumírá – celý occult rock je sotva něco jiného než revival klasiků, ať už se jedná o image či o hudební náplň. Nemilosrdné tvrzení, zdá se, avšak z vykrádání klasického rocku bychom mohli obvinit tisíce umělců a nakonec celé „nové“ žánry, takže se jedná o vinu kolektivní a ta se odpouští, pokud se krade zajímavě.

Dalšími poznávacími znaky proudu, do kterého se The Devil's Blood řadí, je přítomnost Satana a ženských. Jako by se zhmotnila obvinění, která konzervativci kdysi vznášeli proti rodícímu se rokenrolu – occult rock si bere za své všechna klišé tvrdé muziky: čpí drogami, pižmem, alkoholem a sexem a na tom staví. A něžné pohlaví? Inu, kam čert nemůže, nastrčí přece ženskou. Zapomeňte na Tarju a gothický patos – okultisté vsázejí spíše na přirozenou sílu a smyslnost ženského hlasu; Ďábel přece hoví přirozenosti a přirození.

Nizozemci The Devil's Blood jsou každopádně okultní až na půdu – tají sestavu i texty, se světem (kromě hudby) komunikují pouze formou obskurních prohlášení, ve kterých se to hemží Molochy a Belzebuby, uctíváním chaosu a vzýváním Zlého. „I call your name – Devil!“ deklaruje zpěvačka v titulní skladbě aktuálního alba a nenechává tak nikoho na pochybách. Je to recese? Hravá póza á la sex, drogy a rokenrol, nebo si ti lidé opravdu myslí, že předváděním staromódní muziky potěší nějaký živočišný princip protikladný všemu takzvaně morálnímu? Odpověď neznám – zato můžu odpřisáhnout, že koncept funguje. Nabízí se analogie k black metalu: zde se taky nikdo neptá proč, „zlo“ je jakýsi přirozený základní kámen žánr – u occult rocku zrovna tak. A je pravda, že když se člověk zaposlouchá do hypnoticky pulsující basy (na způsob Hawkwind nebo třeba rané tvorby Pink Floyd) a rudých hammondek (které mohou evokovat klidně i The Doors), síra prvotního dravého rokenrolu v nose zašimrá. Zároveň je třeba zdůraznit, že tvorba The Devil's Blood je stejně poslouchatelná jako její vzory: pustit The Thousandfold Epicentre nějakému plesnivějícímu hašišákovi, který si zažil, možná by vyskočit jako po prckovi slivovice a horečně by se dotazoval, co za poklad dávnověku mu před sto lety unikl. Skladby jako She nebo Fire Burning můžete klidně pustit své mámě – jakkoli occult, pořád je to hlavně (zábavný) rock, jehož hrany navíc ohlazuje zmíněný ženský element.

The Devil's Blood patří k méně „sabbatickým“ kapelám occult rocku – doomové vlivy prvotních Black Sabbath jsou zde menší než třeba u Blood Ceremony nebo Jex Thoth, mnohem víc se hraje na psychedelické noty. Skladby jsou dlouhé, často pomalu gradující; výjimkou může být třeba hitovka She, která svým způsobem připomíná jiný revival: The 69 Eyes (hardrockové, avšak zjemněné kytary, symfonický a klávesový podmaz) – s tím rozdílem, že ďábelský ceremoniál nediriguje postarší rádoby upír, nýbrž vitální, krví (křesťanských panen?) potřísněná kučeravá zpěvačka s hlasem jako zvon. Pětasedmdesát minut muziky může na první pohled vypadat jako strašně moc, jenže hypnotická hudba umí ohýbat čas a v posledku to ani nepřijde.

Occult rock má dobrou výchozí pozici: čerpá ze vzorů, na kterých není co zkazit – čtyři dekády jsou ve světě hudebního průmyslu v podstatě nekonečno. Zároveň se nejedná o zcela neinvenční kopii, The Devil's Blood se inspirují a dále interpretují, spojují různé dávnověké trendy do nového celku, mají skvělý zvuk, náramně obdařenou zpěvačku a i všelijací démoni jsou na jejich straně. The Thousandfold Epicentre může být krom jiného také výtečnou učební pomůckou, která mladým připomene, kam až sahají kořeny a díky komu rock a metal vůbec existuje. Satanu zdar!

P.S.: Že s tím přirovnáním k black metalu nejsem úplně mimo, dokazuje fakt, že se na svém Facebooku kapela chlubí vystupováním například s Watain nebo Root.