Můžu vám říct, že americká parta The Faceless rozhodně svůj ksicht nepostrádá. Tato mladá kapela původem z USA vypustila na svět desku, z které jsemAkeldama je deska, která boří hranice mezi brutalitou a melodičností, mezi komplikovaností a přímočarostí, deska, jež ukazuje budoucnost metalu.byl mírně řečeno šokován. To, co přišlo ze Spojených států v podobě desky Akeldama je totiž naprosto brilantní ukázka moderního metalu, který boří hranice mezi jednotlivými styly. Po šoku, který mi tato deska přichystala, jsem si dlouho utvářel názor a najít způsob, jak správně tvorbu těchto Amíků uchopit, mi zabralo docela dlouhou dobu. Musím přiznat, že některé pasáže působily skutečně dráždivě a já dlouho neměl jasno v tom, jestli se mi líbí či nikoli.
Hned při některém z úvodních poslechů, kdy se začala vytvářet myšlenka na napsání recenze, mi bylo jasné, že popsat výstižně slovy to, co The Faceless předvádí, bude velice obtížné. Proto vřele doporučuji omrknout třeba MySpace stránky a utvořit si vlastní názor. Jediné, co vám totiž mohu odpřísáhnout je, že tato deska je velice nestandardní. Na vkusu každého poté je, jestli se mu zběsilá kombinace chytlavé (a když říkám chytlavé, tak myslím opravdu chytlavé) melodiky s brutálními deathmetalovými pasážemi prokládanými atmosférickými klávesami nebo i dokonce čistými zpěvy, bude líbit. Odhadl bych to tak, že ortodoxnější deathmetaloví příznivci nepřijmou Akeldamu s přílišným nadšením a budou blábolit cosi o teplé melodice, debilních klávesách a dalších podobných věcech, které kurví chvílemi slušně rozjetý buldozer. U posluchačů, kteří mají rádi vývoj a prolínaní různých stylů, mají rádi moderní pojetí metalu a nebrání se nevšedním kombinacím, u těch bych si vsadil na to, že je kapela The Faceless posadí na prdel.
Že svůj hudební obzor mají The Faceless velice široký zjistíte záhy. Skladba An Autopsy se rozjíždí pozvolnější melodickou linkou, aby se dostala do rubanice ne nepodobné třeba takovým Beneath The Massacre, kteří mě u poslechu The

Faceless přišli na mysl několikrát. Jenže v pozadí si říkají o pozornost poťouchlé klávesy, a to už se dostáváme od Beneath The Massacre, kterým sice melodické choutky také nejsou cizí, podstatně jinam. Bravurní kytarové riffy, chytlavé pískačky, melodická sóla a vyhrávky, poté opět více do brutálního death metalu hozené vyhrávky, to vše nabízí první skladba a to vše se neustále v libovolném pořadí prolíná a ihned vám je jasné, že kytaristé se buď narodili s nástrojem v pazouře, nebo věnují cvičení více času než běžný jedinec spánku. Vokální doprovod je též naprosto bravurní, moderně znějící přesto velice mocný a zlý murmur do skladby výtečně zapadá a opět připomíná, že The Faceless jsou přeci jen brutalisti jak řemen. Další skladba, Pestilence, opět udivuje kombinací (chce se mi spíše říci symbiózou) melodických až heavymetalových vyhrávek a sólíček, s brutálním murmurem a ostrými a technickými brutal deathovými náklepy, v kterých by si polebedili příznivci i takových Necrophagist či Spawn Of Possession. Pro nepřipravené pak může představovat pořádný šok motiv, v němž se prolíná valivá, temná deathmetalová pasáž, jež by klidně mohla i lehce evokovat Krisiun, s čistě zpívaným melodickým intermezzem. Skutečně kombinace dvou na první poslech neslučitelných a protikladných věcí, přitom nemohu říct, že by to znělo násilně. Nepopírám, že vás ta pasáž sice poprvé pořádně neprofackuje, a když jsem tak přemýšlel, jestli se mi to spojení protiví, nebo líbí, dlouho jsem si vlastně svůj postoj nemohl ujasnit, ale musím uznat, že z pohledu autorů je to velice odvážný krok, který oceňuji. Definitivní pohřbení nadějí v to, že by The Faceless mohli dělat něco „normálně“, přichází s trojkou All Dark Graves, která začíná klávesovým motivem, který bych si dovedl představit klidně někde na rannějších albech Cradle Of Filth, rozjede se do švédském inspirované melo deathové odrhovačky a graduje vyloženě chytlavou, pomalu se valící, melodickou pasáží, kde opět výtečně sekundují klávesy. Později nastane úplné zklidnění, kytarové vybrnkávání, lehký klávesový vánek a opět hrubší deathmetalový atak, sice velice pomalu se táhnoucí, o to víc intenzivní (a i v těchto pasážích ortodoxní deathmetalisty straší ujeté klávesy), poté trochu sekanic a chaotických obratů, aby se následně zariffovalo jak z nové metalcorové školy. To vše neustále doprovází pestré hlasové variace od velice moderního řevu, po krásný deathový chraplák, který celé desce dominuje. Nyní, po popisu prvních třech skladeb, je vám asi jasné, že nějaké stylové předsudky The Faceless naprosto neřeší a vězte, že ve stejném duchu pokračuje i zbytek desky, který neustále osciluje někde mezi brutalitou, melodičností, atmosféričností a v neposlední řadě techničností a instrumentální komplikovaností. Nejkrásnější na celé desce je, že všechny výše uvedené faktory se zde nádherně snoubí a vytváří celek, který dokazuje, že i brutalita může být velice melodická a že i melodické věci mohou znít velice brutálně. Osobně mám leckdy s kombinací chytlavé až podbízivé

melodiky v brutálním deathu problém, ovšem v případě The Faceless či takových Neuraxis se karta obrací a jen mě tyto spolky přesvědčují, že žádná kombinace by neměla být předem zavržena, když se to totiž umí, vše může znít velice dobře! Jako naprostý vrchol desky považuji brilantní instrumentální pecku Akeldama, která je naprosto nefalšovaný prog metal ve své nejzjevnější kráse. Ačkoli se z celkového konceptu desky tak trochu vymyká, dokonale ukazuje, čeho všeho jsou The Faceless schopni a jak úžasní muzikanti to jsou.
Akeldama je deska, která díky svému ohromnému stylovému rozpětí udiví zjevnou brutalitou, na druhé straně ohromným citem pro silné melodie, oblibou kláves nejen jako doplňku, jenž utváří atmosféru, ohromnou techničností a komplikovaností, která se přirozeně snoubí s přímočarou melodikou, potěší i moderním přístupem, který reaguje i třeba na metalcorové spolky. Akeldama je deska, která boří hranice mezi brutalitou a melodičností, mezi komplikovaností a přímočarostí, deska, jež ukazuje budoucnost metalu, a já musím říct, že tahle deska mi poskytla naprosto nevšední hudební zážitek, který s radostí prožívám znovu a znovu.

P.S.: Kdo by třeba čekal na nějaký slabší článek této desky a s nadějí si uvědomoval, že jsem se nezmínil o produkci, mohu ho ubezpečit, že ani zde mu pšenka nepokvete.