Švédsko-americký kvartet, v jehož produkci se vyskytují nadpřirozené a jen těžko vysvětlitelné jevy, prachem pokryté mýty a tmavá stínadla s pohaslými pouličními lampami stejně tak často jako záhrobní atmosféra londýnské Whitechapel z přelomu

druhé poloviny 1888. THE GROTESQUERY jsou vedle BRUTALITY, BOLT THROWER, ranných SIX FEET UNDER nebo ranných CELTIC FROST jedním ze současných plamínků původního death metalu z přelomu 80. a 90. let 20. století.
Poslech vůbec prvního alba, jehož lyrická koncepce spočívá v dílech Edgara Allana Poea nebo Howarda Phillipse, evokuje vzpomínky na BOLT THROWER z dob Warmaster. Často mám chuť si obě kapely pustit souběžně a sledovat, jak se navzájem překrývají, minimálně Spirits of the Dead se do poslouchajících opře silou středně velkého tornáda. Skladby samostatně fungují stejně dobře jako v celku. Ovšem zasmrádnutá atmosféra, a to nejenom svým šedivým zvukem, tak flexibilní již není.
Dějová scenérie dokáže zaujmout textovou mašinérií a přímočarou provokací, u níž mi připadne povrchní tvrdit, že je položena výhradně na dílech několika provařených autorů. To bych nevěřil ani Rozparovačově přesvědčení v očistu světa od lidské špíny. Kam Lee se oproti BONE GNAWER, kde si hleděl před nahráváním

hlasivky pořádně namasírovat, nepředřel a skladby díky absenci duchaplnějšího rozložení vokálního osazení nevynikají tak, jak by zřejmě vynikaly, kdyby se zpěvy orientovaly jako v případě Nightmares Made Flesh dle šlapavých středně valivých kytarových linek, u nichž to mnohdy zavání hluboce podlazenými PAGANIZER. Rogga Johansson z klobouku tahá jednoho králíka za druhým, to je moc hezké, ale vyjma stylově standardně odvedené práce jeho okoukaná, přesto všechno sebejistá exhumace již několikrát zpitvořených těl nic jiného nepřináší. Absence výrazných sólových sekcí je pro mě zásadním negativem, které několik nevýrazných sól osazených dle podkladů ani za mák nezmění, a nebýt vysoko vytáhlé basové linky oživujíc mi druhou polovinu alba, asi bych se místo dalšího poslechu raději procházel po okenní římse.
Úvodní válec Coffin Birth si mě získal explozivní konstrukcí a povedenou industriální vložkou, úvodním tlukotem srdce a oproti zbylému arsenálu rychlejším dějovým sledem. Válec následující, tj. This Morbid Child, mě dostal nekompromisní kytarovou sekanicí úvodního rozjezdu v duchu koňského dusotu, která rovněž po druhém refrénovém opakování nabírá vítr do plachet; kytary řádně houstnou a vše vypadá, jakoby právě vystřelil tank. Být v tomhle duchu deska celá, dokázal bych pochopit, proč způsobila tak velký poprask.