Předem se omlouvám všem zainteresovaným za netradiční prodlevu mezi obdržením CD a zveřejněním těchto řádků. Stejně jako v případě recenze následující (snad) v brzkém závěsu může za zpoždění ne až tak častá souhra okolností a osobních vlastností, z nichž lemplovitost figuruje určitě na jednom z předních míst. Nuže…
Se svým oranžovým debutem přicházejí TROTS zčeřit poněkud vyklidněnou hladinu českého atmosférična (psát doom-rocku by v tomto případě bylo opravdu eklovní). Hudební a myšlenková náplň kotoučku by celkem jasně mluvila pro úspěch: Paprsky vsadily na poklidněji se linoucí náladovost, tu a tam gradující hromovějšími pasážemi, pro letmé přiblížení čehož (≠ srovnávání, škatulkování) se nabízí malování Anathemy ve vrcholném období mezi Eternity a Judgement. Na většině plochy nahrávky je výraz TROTS minimálně stejně šikovný a přesvědčivý, navíc syrovější. Je sakra znát, že tahle parta nepotřebuje svoji unylost maskovat využíváním „netradičních“ nástrojů, jak je v podobných případech zvykem. V základním obsazení každý hraje pro celek, přesto navýsost zajímavě, s pulsem vlastního života a chutí proplétat se s ostatními. Výsledkem je pestrý mišmaš nálad, z nichž ty melancholičtěji položené jsou asi frekventovanější. Přispívá k tomu i většinou přesvědčivý feeling mužského vokálu dnes již ex-člena Michala, zatímco křehčí kontrast ve zpěvu Daniely se už povedl méně a některým pasážím by možná spíš prospělo obejít se bez něj. Nicméně, potud skoro na jedničku.
Jenže, to by člověk ve snaze zjistit, co se vlastně skrývá za fonetickými přednesy některých slov, nesměl rýpnout do textové složky. Práci dá už jenom orientace v

některých textech podle bookletu – nejen, že jsou semtam zpívány jinak než psány, což není nic až tak zvláštního a vyplývá např. z logiky opakování některých pasáží atd., ale verše jsou oproti sluchovému vjemu velmi volně kombinovány, přehazovány, něco chybí, něco je naopak navíc (hned v první Living Flowers Gallery všeho po chuti)… Takže jde buďto o nepochopené pokusy o jakési doplňkové literární útvary částečně nezávislé na znění, anebo (a to spíš) jednoduše odfláklé a ledabyle (pokud vůbec) revidované texty před tiskem bookletu. Pro variantu číslo dvě svědčí i nikoliv ojedinělé překlepy. A teď zpět k těm podivným slovům. Jeden nemusí být zrovna rodilým mluvčím, aby nežasl nad tím, jak lze taky slovně prezentovat (=prznit) výrazy jako „surprised“, „river“, „moving“, „touches“, „talked“ atd. Zkrátka nezůstává ani triviální gramatika („echo which burn me“, naopak „sects says“) a vtírá se nevšední otázka, jestli by anglicky (při všech výhodách, které jazyk Shakespearův oproti češtině v téhle branži poskytuje) měl zpívat opravdu každý. Srovnatelně dostávala angličtina na frak snad jen na prvních dvou deskách Krabathoru, jenže to se psala přece jen jiná doba, a navíc se toho tam na rozdíl od čistě zpívajících TROTS spousta schovala za „huhlyhuhlyhuhly“.
Výsledkem je hodně citelná trhlina na finální podobě desky, které je škoda o to víc, že TROTS mají hudebně na to mířit opravdu vysoko. Přitom stačilo malinko, třeba jenom probrat texty s někým lingvisticky zručnějším než členové kapely. Asi to ale nebylo považováno za potřebné, a tak je Living Flowers Gallery nejen o českém výrazném nadprůměru, ale i o polovičatosti a diletantství. Jo, a točilo se u Doda…