Věru, za tuto recenzi mne asi chlapci velebit nebudou, jelikož ani já tak s dílem Paradise of Eternal Darkness činit nehodlám. Těžko říct, kde začít s výčtem přehmatů, jichž se dopustili. Uznávám, že je těžké něco točit v českých podmínkách, prakticky na koleně za nula peněz, ale jsou jisté věci, které by se stávat neměly, i když klukům není více než 20 (odhadem). Pokud ano, tím hůře. Dvouroční existence by již měla skýtat alespoň hrubou představu u směřování kapely a tvorba by měla mít alespoň částečnou tvář. Zatím se zde však nachází pokus o black metal či pagan, avšak v ostudném provedení. Pokud si odmyslím krákoravý „zpěv“, který se snaží být hrdelní seč to jde, zůstane jádro nabízející rychlejší bigbít šmrncnutý hard rockem. Black metal, jakkoliv se samozřejmě může jevit jako zrychlený hard rock dovedený na hranici extrémnosti, má, když nic jiného, vyzařovat temnou atmosféru. Z Torment na mne dýchá slovní spojení black beat. Rádoby tvrdost, rádoby hrubost, ale pod obalem pusto a prázdno. Samozřejmě našlo by se pár momentů, které by stály za pozornost, když už si jeden zvykne. Jsou jimi třeba vyhrávky v Runestones, Dark Rose, Paradise of Eternal Darkness, The Land of the Midnight Sun a poslední The Forgotten Myth, která se jako jediná dá poslouchat téměř celá (do 2:16 z 2:48) bez otáčení očí v sloup, jelikož neobsahuje havrana Romana. Honza Broda (bicí) podává nejvyrovnanější výkony (vzhledem ke zbytku a tvorbě) a jako jediný si tedy nevyslouží kritiku. Vokalistu Romana Koblera už jsem jednou nepotěšil, a učiním tak ještě jednou. Být jím, tak zvážím, zda je můj hlas stvořen pro blackový zpěv, neboť dneska už nestačí skřehotat jako za pradávných počátků, kdy se hlavně šokovalo. Dnešní doba již vyžaduje i určitou dynamiku a osobitost! Jak by třeba potěšilo, kdyby místo šeptoskřeku v Dark Rose byl jenom šepot. I ten dokáže být řádně démonický! Stejně tak by neškodilo používat „prostý“ murmur. Čistý zpěv by už byl asi utopií. Abych to tedy nějak shrnul, třeba parafrází profesora Hrbolka: „nu, co s vámi, muzikanti, nepotěšili jste mě a ani já vás nepotěším.“ Pětku, měřítkem MJC 1, si nezasloužíte, jelikož kvituji nadšení, s jakým popisujete v průvodním dopise své snažení. Takže, tentokrát slovy pana učitele Jandy, když oceňoval Plhu: „tak to je dvojka“. Tentokrát ale podle Marastu. A abych nezapomněl, příště si dávejte pozor, co otiskujete do bookletu. Máte sice hezké přezdívky, ale kdo má poznat, kdo je Yetty, Mike, Johny (tak tady bych si tipnul bubeníka Honzu), Shony a Behemoth, když je ve svých vlastních jménech nemáte uvedené?!

9 / 34:52