Jedna skladba, 45 minut, 5 částí. Začíná se pomalu. Pomaloučku. Psychedelická brnkačka, která rozhoupává vlnky. Vlnky, který pomalu nabíraj na intenzitě, aby se na chvíli zklidnily a pak zase začly růst. Nenápadně růst v cyklech, celkovej růst překrytej kratšíma zklidňujícíma výpadkama - prvních pár minut ti ani nedojde, že se napětí zvyšuje. Pak se ale zapojí mohutný zkreslení a věci začínaj nabírat ošklivej směr. Pomalý, hutný riffy, který ale pořád hmatatelně rostou, intenzita stále roste. Závěr: pomalý, neskutečně hutný riffy, koňský dávky zkreslení, máš pocit, jako kdyby se do teď hrálo přes zeď, která právě spadla, struny vyplňujou veškerej prostor a trhaj jeho hranice. Tohle celý trvá třináct minut, ve kterejch se postupně vlastně jen obaluje a pozměňuje jeden nápad. A je to jen první „písnička“.

Řekneš si: „Jasně.“ Typický rozplývání se a metafory, ale pak dostaneš jen tovární produkt, kterej nemá čím zaujmout. Obyčejně následuje zklamání a přesun do koše. Co teda konkrétně Eve nabízí a proč si těch pár slov zaslouží?

Předně, je hrozně pomalá, a to jak rychlostně, tak nápadově. Tempo pohřební, opakování do zblbnutí, čas se táhne a nápad se zlehýnka a pomaličku rozvíjí. Tohle postupný budování atmosféry, postupný obalování nápadu masem je tu vyčerpaný až na kost, každá repetice vytváří napětí a vtahuje do dění, žádná tu není navíc ani „namíň“, člověk se ani nenudí ani nelituje nedokončený gradace. Gradace, to je to slovo. Nepamatuju se, kdy mě naposled postup od poklidnejch brnkaček k mohutnejm riffům takhle smetl. Od počáteční (ne)příjemný zasněnosti až k závěrečnýmu totálnímu pohlcení.

Vývoj je při tom docela jasnej, vlastně nijak překvapivej. Hlavní je provedení, intenzita a zvuk. Výchozí bod jsou brnkačky, většinou s dost zlověstnou a svíravou atmosférou okořeněnou trochou psychedelie. Ty se nechaj řádně uzrát, zopakovat, zarejt do podvědomí a pak se pomalu přidá zkreslení. Nejdřív trošku (na poměry Ufomammut) stydlivě, ale distorze nabírá na síle, údery bicích zrovna tak. Přidávaj se podivný ruchy a efekty do pozadí, otáčíš
hlasitostí doprava, distorze pořád sílí až k vrcholu, kde už to aparát snad ani nemůže utáhnout. Zapadáš do totálního hlukovýho bahna, brutálně nízkej bzukot doprovází každý hrábnutí do basovejch strun. Špína, bahno, mamutí riffy a uhranutí. Tady už máš pot na čele a oči vytřeštěný a vypadávající z důlků.

Další ze zářezů Ufomammut a tentokrát není vůbec o čem diskutovat (což je u nich dobrým zvykem). Z absolutního bahna Idolum se mamuti dostávají zpět na příjemně hypnotickou vlnu, jaká jim společně s Lento slušela u Supernaturals. To hlavní - což možná lze vyčíst z Kotkova textu – nahrávka hluboko pod povrchem neskutečně divoce tepe. Jen je třeba přiložit ucho až opravdu ‘tělo na tělo‘ a spíš méně než více se snažit v Eve hledat cosi doomového. Výše popsaná gradace je dechem rozdmýchávajícím plamen spíše tradičního psychedelického rocku, i melancholické pasáže je lepší zvládat s krapet zatvrzelým výrazem ve tváři a nepodléhat (občas) demotivujícím tempům.

Eve je akcelerace. Ufomammut se posunuli v tvorbě o neuvěřitelný skok kupředu, Idolum je proti novince téměř panický výkon. S neslýchanou elegancí Eve zatlačí posluchače do sedačky a po pětačtyřiceti minutách jej vyplivne vysíleného a vyčerpaného. Ne stavěním nepřekonatelných zvukových bariér, ne bažinou přebuzeného těsta. Ale tím, jak nahrávka přinutí posluchače s ní dýchat a vytrpět si přetížení, které celou dobu umocňuje, aniž by byla zbytečně brutální.

Rozhodně dosavadní vrchol tvorby Ufomammut i skromného (avšak famózního) seznamu Supernatural Cat.