Autor: 100 Uživatelé: 70 Tvé hodnocení: hodnoť
Shrines of Paralysis

ULCERATE - Shrines of Paralysis

Ulcerate neznají slitování, ale to vlastně nikdo ani nechce.

UlcerateUž loni v říjnu na den české státnosti vydali novozélandští Ulcerate svojí druhou desku pro Relapse s názvem Shrine of Paralysis. Vydání nového počinu těchto protinožců je vždy netrpělivě očekáváno, což má za následek až zbytečně velká očekávání. Teď s odstupem roku, když na tuto desku dojde řeč, jsou ohlasy spíše střídmější a až konzervativně pochvalující ve stylu „je to dobrá deska, jsou to ti Ulcerate, ale…“ S tím rozhodně nesouhlasím, protože ta deska je výborná ve všech směrech.

Ulcerate při psaní nebo vydávání nové desky mají už osm let značný handicap. To je totiž doba, od které uplynulo vydání fenomenálního alba Everything is Fire. Ta deska způsobila poprask na celé scéně. Neurotická, atmosférická deathmetalová výheň s naprosto bezkonkurenčním hráčským uměním. Právem je považována za vrchol jejich tvorby, a když takový přijde „na začátku“, těžko se pak mety překonávají. Každá další deska je tak přímo porovnávána s tímto opusem a výsledek pro pokračovatele nekončí příznivě. Tento přístup k tvorbě Ulcerate je dle mého celkově špatně, protože samotná kapela se nikdy nesnažila předchozí desku překonat, ale vždy volila pouze jiný směr. Následující The Destroyers of All míří blíž k post-metalovým vodám. Je rozvážnější, pomalejší, víc dbá na atmosféru. Přirovnání „Neurosis prohnaní death metalem“ vcelku i trefně sedí, přesto je potřeba ho brát s rezervou. To předchozí Vermis opět uhání pryč, ale oproti Everything is Fire je mnohem sevřenější, techničtější, disonující a křečovitější (v dobrém).

UlcerateA tam někde pokračuje Svatyně paralýzy. Rovnou, bez intra, kterým Vermis disponoval, vtáhne posluchače do beznaděje svojí kakofonií drummer Merat. Zvuk je ještě syrovější a dominuje mu vytažený virbl. To, že by Meratova hra něco postrádala, je fakticky nemožné si myslet (doporučuji videa na konci článku). Jeho umění je rozpoznatelným znakem kapely a základním kamenem, co je ale pro novinku důležitější, jsou kytary. Ty si berou neurotičnost a disonanci z předešlých desek, ale jsou posunuté zase o krok dál. Jako by tím kapela reagovala na aktuální vlnu disharmonických metalů, ale oproti třeba Artificial Brain si drží únosnou míru toho, kam až zajit. Jednoduše řečeno není to o tom narvat co nejvíce zmathených not vedle sebe. Přesto jejich hra tak působí, riffy a motivy jsou nesourodé, neurčité a matoucí, přicházejí odnikud a zase někam rychle mizí, hodně těžko nabízí nějaké vodítko. V tom „zmatku“ hraje baskytara po celou dobu roli majáku. Je hodně dominantní a lineární jako třeba na Chaosphere od švédských pomathenců Meshuggah. Když se tohle propojí spolu s Meratovými bicími, vzniká z toho velmi bolavá, propletená neuronová síť. Stačí se zaposlouchat do skladby There Are No Saviours a plně se vzdát jejímu konci.

S titulní a nejdelší skladbou se povaha desky začíná měnit, následně pak intermezo v podobě Bow to Spite funguje jako mezník. Do té doby hudba tlačila, řezala, zadupávala hrubou silou a v podstatě nedala vydechnout. To se mění v jakousi transformaci, kdy se povaha Vermis přelévá do nálady Destroyers of All. Skladby se natahují. Ulcerate v druhém poločasu věrně drží svůj osvědčený model pomalé, zvolna budované atmosféry, která vyústí v ohromný tlak, jenž se náhle zase změní v beznaději. Jenže celé je to zabalené do disharmonické zvukové kazajky a intenzita novinky oproti předchozím deskám to posouvá na hranici zdravého rozumu. Vše to pak zkoncentruje v čiré zoufalství, v poslední, příznačně pojmenované, End the Hope.

UlcerateUlcerate na novince vlastně nepřinesli nic nového, nic zásadního. Zase odpálili kus hory a tu vybrousili jinak. Jsou víc neuchopitelní, víc nepříjemní. Zvuk dá, zejména na sluchátkách, hodně zabrat. Bezmála hodinový materiál má mnohá zákoutí a i po tolika měsících je stále co objevovat. Kapela vůbec nedává posluchači nic zadarmo. Shrines of Paralysis je jejich vůbec nejdelší počin a opět vyžaduje plnou soustředěnost. Ulcerate stvořili další, dost možná nejsurovější, skvost a stále aktuální novinka ukazuje, že jsou o kus dál než jejich následovníci, a na to si vystačí pouze ve třech.

PS: Ulcerate jsou všeobecně uznávaní „až“ z deskou Everything is Fire, chápu, ale debut z roku 2007 Of Fracture And Failure je neprávem opomíjen a v záplavě tech deathmetalových desek prvního desetiletí nového milénia by neměl zapadnout.

 

Názory redakce na Shrines of Paralysis v době vydání (Vyjmuto z Alba měsíce)

Bizzaro: „Zatím úplně nenaposloucháno, ale první dojmy jsou lepší než u Vermis. Zvukově klidnější, celkově asi poslouchatelnější, ale už taky musím říct, že mě i přes nezpochybnitelnou vysokou úroveň kouzlo týhle kapely po letech už pomalu opouští.“

Mizzy: „Již po pár posleších říkám, že se mi novinka líbí více než její předchůdce. Duo Everything is Fire s The Destroyers of All sice zůstává pravděpodobně nepřekonáno, ale v případě Ulcerate to stejně znamená, že se jedná o desku, která je mnohem dál než většina letošních věcí. Jamie opět neskutečně sype, kytarové linky jsou hodně výrazné, melodické, a celkově je novinka super.“

Kuba: „Z počátku trochu haproval zvuk, ale jde o zvyk. Zatím se do desky dostávám lépe, než tomu bylo u předchůdce. Ale ono je to u Ulcerate relativní. There are No Saviours prozatím vede!“

Cronic: „Priamočiarejší, zúrivejší, s emóciami vybičovanými až za hranu chápania. To všetko s luxusným zvukom a podtrhnutý top muzikantskými výkonmi, hlavne teda čo sa bubeníka týka (neskutočný Pán). Album roka 2016? Viac než pravdepodobné.“
 
 
UlcerateNapsali jsme o Vermis: „Ano, proti The Destroyers of All a Everything is Fire jsou na Vermis patrné jisté změny v dynamice, zvuku a atmosféře skladeb, ale nejedná se o žádnou radikální změnu nebo zklamání, ale spíše o logický evoluční krok.“ Čti více

Napsali jsme o The Destroyers of All: „Celá nahrávka je zvukově precizní. Má prakticky stejný zvuk jako Everything is Fire, ale používá spíše vyšších tónin a je mnohem více rozsekána, je variabilnější a více schizoidní. Nahrát celou desku muselo být opravdu martyriem a zároveň to muselo chtít obrovskou dávku trpělivosti. Ve spoustě momentů se totiž prolínají minimálně tři kytarové linky kroutící se a dávající dohromady celkový hrůzný obraz.“ Čti více

Napsali jsme o Everything is Fire: „Everything is Fire je ucelená, tvrdá, zlá deska, která Vám spadne do žaludku silou meteoritu. Je obrovsky těžká na poslech - ať už na první, nebo dvacátý – a přitom je svým způsobem i návyková. Nepříjemný pocit zaručen.“ Čti více
 
 
Cvičíme s Jamiem Saint Meratem:

Recenze dalších autorů


Přispěj do diskuze

Načíst jiný

Za mě osobně osobně zatim nejlepší koncert Ulcerate. Totální bomba.
Post-zadumanost vítám a je to pro mě jedno z nevětších lákadel. Čim míň intenivních death metalů, tim hůř. Toho je teď všude dost. Hodně jsem se bál živýho provedení titulní Shrines a nakonec to byl vrchol koncertu.
Jinak Outre fajn. Místama zajímavý, místama největší píčovina ever (Destroyer).... Blaze jsem prokecal a nelituju. Znělo to jako přesně ten fádní black z devatesátek jako z desek, co už nikdy životě nepotřebuju slyšet.

brutusáček: Everything je dobrý, no. :) Trochu míň mě tam baví prostředek (tak 3.-6. skladba), ale jo, za mě asi nejlepší Ulcerate. Nicméně pořád podle mě je kam tlačit, a Archspire syndromu bych se nebál, tam je přehnaná rychlost a technika, u Ulcerate jsem to myslel spíš ve smyslu zintenzivnění disonancí a takovýho toho temnýho tlaku, kdy to zní, že padá obloha a všichni tady umřem. :)

   anonymous: Stejně bych ale rád někdy slyšel Ulcerate v intenzivnější a natlakovanější verzi, řízlý takovým náklepem, jako jsou třeba poslední Hate Eternal nebo něco takovýho. To by mě asi bavilo ještě víc.   
na to je idální Of Fracture and Failure...a koneckonců Everything
   anonymous: Ale obecně Ulcerate v celý diskografii jsou na mě až moc post-metal. Kdyby se drželi těch hutnějších, deathovějších pasáží a ještě víc je zintenzivnili, bylo by to za mě geniální.   
jak je vidět s recenze i hodnocení Všech desek tak mi ten „postmetal“ až tolik nevadí ani to natahování na destroyers. Zintenzivnění slyším hodně na Vermis, na Shrine je to takové do půlky od půlky se začne natahovat. Každopádně bych se ještě těch snah zintenzivnit trošku bál, aby nedošlo nedejsatan k něčemu jako jsou přeonanovaný Archspire nebo Everything č. 2 (všichni budu nadávat, že to bude everything 2). Mně ta jejich vyváženost technika/skladba/atmosféra baví i díky tomu, že na každý desce s tím pracují jinak.

   anonymous: Ondrajs: Za mě asi taky nejslabší. Neříkám špatný, to určitě ne, ale takovýho nějakýho zamyšlenýho preludování je tam až moc. Ale obecně Ulcerate v celý diskografii jsou na mě až moc post-metal. Kdyby se drželi těch hutnějších, deathovějších pasáží a ještě víc je zintenzivnili, bylo by to za mě geniální.  
pripojuju se

Ondrajs: Za mě asi taky nejslabší. Neříkám špatný, to určitě ne, ale takovýho nějakýho zamyšlenýho preludování je tam až moc, a někdy to už zavání tápáním. Ale obecně Ulcerate v celý diskografii jsou na mě až moc post-metal. Kdyby se drželi těch hutnějších, deathovějších pasáží a ještě víc je zintenzivnili, bylo by to za mě geniální.

Nebyl jsem na koncertě, ale minimálně z desky noví Blaze of Perdition loňským Ulcerate dávají na frak.

Ke koncertu:

Outre jsem nestihl, Blaze of Perdition celkem nuda, ale neurazilo.
Ulcerate vražda, bavilo mě jejich absolutní soustředění, trošku mě mrzí zahuhlanej zvuk, ale celkově dost spokojenost. Jamie je král.

Za mě nejhorší deska Ulcerate. 6/10 za předchozí zásluhy :-)

Takový už typičtí Ulcerate - disonance ok, zvukový stěny ok, ty dramatický gradace taky ok, post-metalový náladotvorectví ehm...
Někde jsem četl pojem "smart metal," kterým autor toho článku označoval prakticky vše, co mi na části současnýho metalu vadí: Tak moc snahy o "zbavení se pózy" a "znění vyspěle," až to zakládá novou pózu, která je stejně pózovitá, jako nábojový pásy a kožený bundy, jenom prostě míň zabírá (aspoň na mě). Od žánrů jako je death metal nebo black metal prostě chci nějaký druhy atmosféry, a ne, aby ji co dvě minuty rozbíjeli dokazováním toho, že jsou vlastně zamyšlení melancholičtí kluci. Ok, věřím vám to, budiž vám to přáno, ale death metal říznutý tímhle na mě prostě nefunguje.
Nakonec v součtu pořád dost nadprůměrná deska, kompoziční vyzrálost je jasná, hráčská zručnost taky, dokáží udržet pohromadě i dlouhý skladby atd. Stejně bych ale rád někdy slyšel Ulcerate v intenzivnější a natlakovanější verzi, řízlý takovým náklepem, jako jsou třeba poslední Hate Eternal nebo něco takovýho. To by mě asi bavilo ještě víc.

Na koncerty nechodím, protože to pro mě bývá s ohledem na stav metalové scény spíš záporný zážitek, ale na tohle jsem se vydal, ikdyž Ulcerate moc proposlouchané nemám, protože jsem měl tušení, že by to mohlo cajkovat.
Outre vůbec. Před koncertem jsem byl pozitivně naladěn chválou od internetového lidu, ale přijdu a slyším takovej okresní přebor. Jediná nota nezněla originálně, sypou do hrnce roztažené i jiné prstoklady, disonance, komplexní struktury, ale celek v jejich případě dává méně než je suma jeho částí. Dělaj to mechanicky, obšlehávaj od lepších, ale chybí myšlenka a fluidum. Pohled na ně taky není nic moc - nudný metloši, jeden vlasy po stranách vyholený, zpěvák kápě nebo co. Instrumentálně ok, až na vox, kterej se místy snažil o nějaký výrazový polohy, ale moc mu nešly. Když to přestane tak okolo slyším "to byla uplně nejlepší předkapela co sem kdy slyšel" "cywe jako megadobrej blek". Já nevim no.
Na druhou kapelu jsem se netěšil, bo mají na MArchives mezi "similar artists" Watain a Dissection, tak čekám odvar a pózy, ale nakonec docela dobro. Sice je to pořád metalové blbečkovství pro autisty, s tím, že si mezi zvukovkou a setem dojdou rozpustit culíky a poladit imáž, kytarista pak hraje ironicky na telecaster (plus zase ty kápě no do prdele..), ale jako celek to baví, chvilku po začátku mi začne fungovat pivo a je lehké se do toho ponořit a nechat se strhnout. Oproti Outre si tihle umějí nakroutit zajímavější zvuk a hrajou víc "spolu", některé momenty souhry prozrazují talent. Nakonec si všímám, že se mi dvě (ze čtyř) končetin pravidelně hýbou do rytmu, takže dobré. Pochvalné bonmoty ale při čekání na Ulcerate neslyším.
Na a byli hrozně dobří. Žádný gimmick, jen tlumená červená světla a decentní pohyby. Hned jsme o několik tříd výš. Všechny argumenty říká hudba. Zvuk je hodně neostrý, ale asi to tak má být, chtějí mlátit, ne řezat. Skladby jsou hodně koherentní, nic netrčí, všechno je podřízeno účinku. (Hudba Ulc asi není o nějaké destrukci, slyšímcítím tam podobný mix meditace a vnitřní agrese jako u Gorgac) Jak to společně plyne a působí, moc se mi nechce analyzovat jednotlivé výkony, ale přesto musím vypíchnout kytaristu, jehož hra byla ve všech ohledech mistrovská. Navzdory té palbě šly lovit jasně artikulované nuance. Během koncertu mě napadá, že tohle je přesně ten reprezentant metalové hudby, který by v takovémhle živém provedení zaujal každého - mojí tetu Boženu, profesora latiny, fandu Rytmusa, ekonoma, vaší tetu Boženu, revizora i mašinfíru. Ulcerate hovoří přesvědčivě, naprosto univerzálním jazykem. Takhle metal ano. Dál už nemam co říkat ahoj.

Na Setlistu byla napsaná ještě jako poslední Extinguished Light. Ne že bych po Everything is Fire chtěl ještě přidat, ale lidi tleskali dost, Ulcky evidentně už nemohly :)

Jinak jo, super, lepší než na Brutale, nicméně o trošku horší než Black Pes a první Vopice, tehdy se zvuk povedl o trochu lépe. Průser to teda ani zdaleka nebyl, nicméně nahulené to bylo až dost.
Blaze v pohodě, bavili mě, ale na mě ten večer moc pomalí, měl jsem náladu spíše na sypačky :)
Nejvíce to ale v pátek zabili Outre! Viděl jsem je tentokrát stejně jako Ulcky už počtvrté a po Rakouském koncertu na Celebrare Noctem byl tenhle podle mě nejlepší. Zvuk super (byl jsem vepředu a slyšel vše krásně) a hlavně perfektně odehrané a nasypané. Až na jedničku a pětku, které jsou spíše taková intra, zahráli celé Ghost Chants a jako bonus cover Fist of the Northern Destroyer, hehe :) Na to, jak je ten song z alba dementní, tak naživo to vyloženě vraždilo. Jednak to Outre zahráli přesně a asi ještě rychleji.
Menší mínus za zpěváka. Až na úplě prvního, který s nimi hrál ještě před debutem, bych řekl, že je ten novej nejslabší. Sice řev dává fakt dobře, ale čistě zpěvy mu tak trochu lítaly a taky mu chybí ten správný fanatismus. Jenom stál a čuměl do pódia. To Tymek děla na pódiu aspoň pořádný bordel.

včera opět masakr! setlist:
End the Hope
Dead Oceans
Clutching Revulsion
Drown Within
Abrogation
Cold Becoming
Shrines of Paralysis
Everything Is Fire

aktuálně

diskuze