Autor: 100 Uživatelé: 91 Tvé hodnocení: hodnoť
Ulcerate - The Destroyers of All

ULCERATE - The Destroyers of All

Na první poslech dostanete, co podvědomě očekáváte, chybí překvapení. Ulcerate pokračují v trendu nastoleném na Everything is Fire; ještě více zpomalují, pokrucují a potemňují, přesto je můžeme furt nechat v death metalu. Jen silně neurotickém, experimentálním a stále technickém. Vše zde má své místo, došlo ke skladatelskému vyzrání. Už nyní máme co do činění s kandidátem na desku roku, jak se jí před dvěma lety stal i předchůdce.

ulcerateOd stabilního tria, které se rozloučilo s Oliverem Goaterem a pro koncerty bude v současnosti využívat Williama Cleverdona, se chtě nechtě očekávaly velké věci. K albu jsem se přesto snažil přistupovat co nejvíce skepticky. Tím, že se mi na první poslech dostalo to, co jsem podvědomě očekával, jsem po prvním poslechu nebyl zvláště nadšený. Zkrátka, chybělo mi překvapení, což mě ovšem velmi rychle mrzet přestalo. Ulcerate totiž pokračují v trendu nastoleném na Everything is Fire; tím je zpomalení, pokroucení a ještě větší zčernání celé nahrávky. Vyhýbají se ovšem koketování s black metalem či doomem, jak by se mohlo z předchozích slov zdát, a pro škatulkomily je můžeme nechat v death metalu. Paradoxně, řazení Ulcerate do death metalu také ztratilo smysl - pokud za jeden ze základních atributů death metalu považujeme rychlost. Tvrdit, že kytarová práce není rychlá, by byla lež. The Destroyers of All ovšem prakticky postrádá klasické rychlé metalové riffy (až na výjimky jako pasáže Cold Becoming apod). Kytarový obraz je totiž často složen z disharmonických, tří tónových částí, doprovázených rozmanitými „vypísknutími“ a linkami, a jednoduchý, avšak proměnlivý „hlavní“ kytarový motiv je jimi rozvíjen – a přitom pouze bublá a hřmí někde ulceratepod povrchem. Hlavním rozdílem oproti album minulým je práce s jednotlivými tématy: riffy jsou rozvíjeny déle, do větší hloubky a jejich propracování dostává větší prostor. Celé album je tudíž komplexní nejen ve svých jednotlivých částech, ale i jako celek, jelikož si udržuje veskrze stejnou náladu.

Připodobnit hudbu Ulcerate dosud nepoznamenanému posluchači je úkol prakticky nesplnitelný. Můžeme tvrdit, že se jedná o srážku šíleností Gorguts a Deathspell Omega z období Fas – Ite, Maledicti, In Ignem Aeternum. Podobnost s Deathspell Omega ovšem aucklandská eskadra smrti ničí variabilitou motivů a ničením jakéhokoliv „pokusu“ o groovy pasáž. Inspirace je ovšem zjevná. Gorguts autor považuje za sice zvráceně melodickou, ale přesto velmi melodickou kapelu, což se o Ulcerate nedá říct ani v nejmenším. Co také odlišuje krom odkazu pana Hoggarda a Kellanda Ulcerate od ostatních kapel, jsou blast beaty a dvoukopáková palba Jamie Saint Merata v momentech, kdy by je prakticky žádná kapela nepoužila. Vybrnkávání, které je nejlépe připodobitelné hraní deathmetalové kapely songů od Lustmorda na drogách, je totiž často podkreslováno sypáním a až „tikáním“ rychlých nohou. V těchto navenek klidných pasážích, jež jsou většinou tichem před bouří, tkví největší síla nahrávky. Ulcerate vyprodukovali album, které doslova do mozku tiskne temné obrazy a výjevy. Že jim jde „pouze“ o atmosféru, bylo jasné už dávno, ale jejich koncept je dotažen opravdu velmi, velmi daleko. Složit z „atmosférických“ pasáží deathmetalovou desku je totiž něco zhola jiného než death metal občas prodchnout nějakou náladou. Naprostá prázdnota, zmar, žal. Motivy, které občas Ulcerate vytasí, jsou až neférově brutální – třeba „klidný“ nájezd Omens a naprosté zničení následným uzemňujícím riffem. Pocitovost minulé desky ulcerateje dotažena mnohem dál do větší depresivnosti a temnoty, která je s ostatními nepoměřitelná.

Celá nahrávka je zvukově precizní. Má prakticky stejný zvuk jako Everything is Fire, ale používá spíše vyšších tónin a je mnohem více rozsekána, je variabilnější a více schizoidní. Nahrát celou desku muselo být opravdu martyriem a zároveň to muselo chtít obrovskou dávku trpělivosti. Ve spoustě momentů se totiž prolínají minimálně tři kytarové linky kroutící se a dávající dohromady celkový hrůzný obraz. Z hráčského hlediska (na rozdíl od skladatelského) nepozoruji výrazný progres, což ovšem není žádné minus, pánové opravdu na své nástroje umí. Snad jen hlas Paula Kellanda ještě více zhrubl a celkově lépe pasuje, i frázováním. Už minule jsem adoroval hráčské kvality trojice a rozhodně nemusíme být na pochybách, že se zhoršily. Textová náplň se drží ve stejných kolejích jako minule, a to s hlavní ideou, že lidstvo skončí špatně – a může si za to samo.

Na celé nahrávce neslyším prakticky žádné negativum, vše má své místo, Ulcerate skladatelsky nesmírně vyzráli. Už v lednu tedy máme co do činění s horkým kandidátem na desku roku, jak se jí stala Everything is Fire před dvěma lety. A nejen to, už teď se v kuloárech mluví o výjimečném klenotu žánru. Nezbývá tedy než jen doufat, že je třeba v létě uvidíme a zničí nás všechny…

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

Tvé hodnocení:

Tagy:

jamie saint merat, death metal, experimental, neurotic, new zealand, post-metal

aktuálně

diskuze