Tichu noci je učiněno zadost. Harmonický klid ulice dosud doprovázelo jen ševelení krys a proud splašků ze smrdutého kanálu. Teď pomalu vymírající tmu proráží falešné nápěvy podpořené předešlou intoxikací, které ještě nedávno patřily prostorám poslední otevřené špeluňky. Hrdlo neznámého tuláka loudí těžko identifikovatelné popěvky. Podvědomí ale tuší, že se za kořalkou předenou hatmatilkou skrývá zvláštní prozření – schopnost vidět za závoj, který zakrývá něco hodnotnějšího než život.

Snad i proto jde o zpěv úplně poslední. Urfaust – zhudebnění alkoholem nasáklého, magickým rituálem zasvěceného váguse – se loučí deskou, která odstupuje z vytyčené trajektorie. Untergang špiní čistotu a chlast-opomínající povznesenost předchozích tří desek, v rámci zvuku i rukopisu se vrací před nejsilnější Der freiwillige Bettler – zpět je autorská jednoduchost, vokální faleš i lo-fi šum.

Untergang zkrátka prezentuje Urfaust v podobě, ve které si posluchačstvo kapelu nejvíce oblíbilo – v dynamických rytmech, v zastřené produkci, v duchu tajemného kruhu ritualistických pijanů. Zatuchlým zvukem snad jen více probíjí rytmická sekce. Necelých 40 minut nabízí poslech, ve kterém se střídají utahané lamentace, skočné zhýralosti i pulzující – už typicky urfaustovské – střední tempa. Rovněž se neopomíjí nic z ostříleného autorského arzenálu, blackmetalový řev střídá trademarkové hlaholení, mlhavé elektronické linky doprovází prosté, o to však údernější riffy.

Záchvěv „starého dobrého“ prostupuje celou desku již od samotného úvodu: z šumivého zkreslení vyvstává zvolna mašírující rytmus, na kterém se nese dvojice zkreslených akordů s éterickým syntezátorem a silným, silně pokřiveným zpěvem. Kapela posléze přepadá do zpomalení. Höllenkosmos se daří navodit duchovní, byť stále poklesou atmosféru zdařilého EP Apparition.

Deska se až do konce přelévá mezi svižnějšími pomalými tempy. V některých momentech působí Untergang dojmem, že se přímo odkazuje na tvorbu staršího data – zejména k období, které kompiluje kultovní Ritual Music for the True Clochard. Živelnějším částem se přitom v návaznosti a kvalitách daří všehovšudy lépe. O titulním otvíráku, Leere, Vernichtung a Abgrund se dá hovořit jako o nejlepších počinech Urfaust. „Ambientněji“ pojaté skladby pak působí spíše jako odnikud nikam jdoucí mezihry: nechávají za sebe mluvit elektroniku inspirovanou novější tvorbou, kde duch špinavého alkoholismu slábne.

Untergang působí jako umělecký relaps. Urfaust před sklonkem zapomínají na vznešenější, očištěnou stranu tvorby. Vrací se k lahvi a v jakémsi sebezklamání servírují to, na co fanoušci od začátků nejvíce přísahali. Ze samotného coveru lze dedukovat, že nejde o návrat zcela nadšený, jako by kapela před samotným vrcholem zbožštění klopýtla a zachytila se za hrdlo poloprázdné lahve. Fanoušci rané esence projektu ale o zklamání hovořit nemohou.