Urgehal je kapela, na kterou jsem úplně náhodou narazil na Brutal Assaultu 2006, když jsem byl lehce pod vlivem. V tomto stavu totiž mívám nutkání kupovat nová hudební alba a leckdy se pak divím, kam že zmizely všechny ty

peníze, které jsem měl ve šrajtofli. Uznejte ale sami, že když vám polský maník v káře staršího data výroby pustí cosi, co začíná hlasitou hláškou „this is satanic black metal“, tak nelze odolat. Magor mého typu tedy rozhodně odolat nemohl.
Přestože se tato norská sebranka protlouká scénou již nějaký ten pátek a zažila i doby vzedmutí druhé vlny black metalu, tak se o ní do vydání alba Goatcraft Torment (2006) až tolik nevědělo. Od té doby se ale díky propagační činnosti labelu Season of Mist, který má pod křídly i takové celebrity jako Mayhem nebo Carpathian Forest, leccos změnilo a o Urgehal se můžeme dočíst i v periodikách, které black metalu zrovna neholdují. Snad si jí všimne i některý domácí organizátor koncertů (v což osobně moc nedoufám) a bude možnost si kapelu poslechnout naživo bez nutnosti vycestovat do Německa, kde se pravidelně účastní různých letních festivalů a ohlasy na její vystoupení jsou veskrze pozitivní.
A o čem že to vlastně je? Jak už jsem naznačil v úvodním odstavci, nejde o žádné kudrlinky. Diskografie Urgehal je nebývale konzistentní a neobsahuje jediný

vyloženě slabý kus, všechno to jsou nadprůměrné nahrávky, ve kterých se snoubí klasická řezavá černota severského typu s odkazem dávného thrashingu. Pokud bych měl hudbu Urgehal k něčemu přirovnat, tak zřejmě ke kolegům Tsjuder, Koldbrann či k již zmíněným Carpathian Forest. Všechna tato uskupení masivně čerpají ze staré tvorby Hellhammer a dalších kapel první vlny. Při srovnání s úspěšným Goatcraft Torment se ale několika změn přece dočkáme. Trochu se ubralo v oblasti melodična a nahrávka zní temněji. S tím souvisí i absence thrashových elementů, na kterých si kapela vždy zakládala. Místo toho se tentokrát zaměřila na čisté černěkovové oplzlosti, které vynikají především v pomalejších pasážích jednotlivých skladeb, které rovněž nebyly dříve tak časté. Docela dobře je rozumět řevu, nenajdeme zde žádné překotné chrlení několika slov během půl vteřiny a prznění anglického jazyka. V globálu však nečekejte žádnou drastickou změnu, základní platforma zůstává z větší části zachována. Urgehal si stále jedou svůj ortodoxní black metal, na který jsou jejich příznivci zvyklí a mají jej rádi.

Nejvíce mi učarovaly poslední dvě písně Holocaust in Utopia a Sopor Necrosanctus, atmosféra tu dosahuje vrcholu a Trondr Nefas nám naplno ukazuje, jak schopný je skladatel. Na úplný konec se dočkáme i klavírního outra místy dýchajícího atmosférou Kvist, další Nefasovy hordy, která šířila nenávist v polovině 90. let.