Autor: 65 Uživatelé: 63 Tvé hodnocení: hodnoť
You Are Waltari

WALTARI - You Are Waltari

Waltari stále nenudí a kdo je má rád, neměl by být zásadně zklamaný. Jen dnes již nedosahují své nálepky progresivních crossover experimentátorů, kterou si po právu vydobyli v minulosti.

WaltariLegendy crossoveru a věční experimentátoři o sobě dali vědět s novou náloží, a to poprvé od emise Below Zero v roce 2009, nepočítáme-li čtyři roky staré album předělávek Covers All. Po loňské sérii tuzemských (a podle vlastní zkušenosti i z doslechu) přinejmenším prapodivných koncertů, kdy Finové vystupovali jako host neuvěřitelně špatných Support Lesbiens, vnucovala se neodbytná otázka: Jak bude asi znít novinkový materiál Waltari? Samotné koncerty toho příliš nenapověděly. Kärtsy a spol. si uvědomovali, že hrají pro víceméně pop-rockově orientované publikum, čemuž odpovídal i výběr skladeb. Střapatý klaun na LSD a jeho parta jsou teď ale opravdu zpátky s plackou Léta Páně 2015 a dokonce tvrdí, že Waltari jsem i já nebo Vy. Takže se podíváme, kterak se s tím mistři propojování nepropojitelného popasovali.

Po prvním poslechu přišlo poněkud nečekaně rozladění a možná i trochu zklamání. Kapela, která v 90. letech a na přelomu milénia s lehkostí bořila žánrová dogmata, míchala thrash s hip-hopem, folklór s technem, death metal s operou, hardcore s popíkem a kýho víra co ještě, najednou žádné překvapení nepřichystala. You Are Waltari je v podstatě přehlídkou toho, co jsme od kapely slyšeli již v minulosti, navíc tak provedené, až se zpočátku nabízel dojem určitého kalkulu. Vše je totiž na první pohled v pořádku – zručně poskládané a interpretované skladby, jenže… Prvoplánové rockové a metalové konstrukce jsou poněkud předvídatelné, refrény vlezlé, i když nikoliv bez hlubšího nápadu. Kapele to přitom hraje dokonale a pocit bezobsažné sterility je narušován, jak jen to jde.

WaltariPřitom tvůrčí koncept, ke kterému Kärtsy jako mozek kapely přistoupil, je opravdu nevšední. Sestava kapely je dnes obohacená o dva kytaristy navíc, protože původní line-up se díky dalším aktivitám častokrát nesejde v termínech koncertování, a tak má banda oficiálně čtyři axemany, což by mohlo invenci značně posílit. Navíc se Waltari uchýlili k dalšímu „demokratickému“ triku, kdy leader oslovil i hudebníky z minulosti kapely. „Složení skupiny na You Are Waltari jde tak daleko, že při každé písničce je jiný line-up. To vede k větší umělecké různorodosti, rozmanitějšímu stylu a proměnlivější instrumentaci,“ hlásí Hatakka v promo materiálu k albu. „Nakonec je zapojeno sedm umělců, připočítáme-li všechny hosty, je to víc než deset lidí,“ vysvětluje s tím, že se nikdy předtím neměl možnost napojit na tak velký kreativní potenciál.

Výsledkem tohoto přístupu je čtrnáctero záseků, které nezastírají odlišné inspirace, pokus o barevnost celku je zřejmý, ale také se dostane na trochu té vaty, tudíž kdyby měla deska o tři skladby méně, nic se nestane. To, co bylo výše naznačeno jako kalkul, se ukazuje hned v prvním tracku 12, kdy je chytlavý motiv zarámován do zřetelně prvoplánové struktury se skočným refrénem, ale nakonec to hitovka celkem je, to zase jo. Kärtsyho vokál je super, šáša umí a nebojí se tahat z krabice elektroniku s tvrdými metalovými riffy, která nezapře ovlivnění jinými spolky, když Solutions začíná punkováním jak z pera Offspring a přes příjemné HC sborečky se dostane k sekanému frázování á la Clawfinger. Takových momentů najdeme více, pro příklad v Tranquality jako bychom uslyšeli Faith No More, v industriální tlačence Singular zase Rammstein nebo v nápěvu elektronikou podmázlého úvodu Keep It Alive Depeche Mode. Not Much to Touch You je pro změnu tak typický heavy metal, že by jí se všemi těmi triolami mohli hrát takoví Judas Priest.

WaltariHravost nelze Waltari upřít, ani celkem zdařilé popové nápěvy refrénů, přičemž umějí helsinští pěkně přitvrdit a jako hudebníci z toho letos vycházejí na výbornou. Zásadním problémem se tedy jeví, že pánové už nedokáží šokovat tak, jak u nich bývalo zvykem, kdy člověk nejdřív musel nevěřícně přežvykovat, co to na nás vlastně vybalili, a posléze si z toho pěkně sednout na zadek. Přitom snaha o oživení tu je a najdeme hned několik důkazů. Šamanský sbor s bubny v klipové Only the Truth s navazujícím ironickým rapem a refrénovým vyzpíváváním „ooooáááóóó“ ve stylu disco music 80. let jsou toho důkazem, stejně jako na španělku provedené humpolácké country z pirátského škuneru made in Suomi Right Wing Theme, kde nechybí ani foukací harmonika. Hned následuje deathmetalová rubanice s efektem na vokálu, kterou lze jako oživení akceptovat, i když z hlediska žánru spíše slabota. Zcela unikátní místo má na albu rozvrzaná akustická balada Televizor o zhoubném soužití vůle zbaveného člověka s TV bednou, která mu postupně vymývá kedlubnu. Zpěvu se ujal zakládající, a vedle Kärtsyho jediný původní člen kolektivu, kytarista Jariot Lehtinen, jenž celý song pěje legrační češtinou. Na závěr pro úplnost zmiňme jednu z výraznějších skladeb Drag, která mohla být nakrásně vybrána jako singlovka místo průměrnější a na desce poslední Diggin the Alien

Takže se vrátíme k původní otázce. Jak zní novinkový materiál Waltari, respektive jaká je letošní deska? Určitě ne špatná. Jen očekávání předčila výsledek a předpokládaný potenciál renomovaného helsinského spolku. Na druhou stranu, Waltari stále nenudí a kdo je má rád, neměl by být zásadně zklamaný. Prostě dnes nedosahují své nálepky progresivních crossover experimentátorů, kterou si po právu vydobyli v minulosti. Proto je hodnocení přísnější. Ale není všem dnům konec a v případě Waltari se určitě nadějeme i něčeho slibnějšího.

Recenze dalších autorů

Přihlašte se pro přidávání recenzí.

aktuálně

diskuze