Skotská režisérka se rozhodla natočit film o násilí na americké střední škole a jeho dopadu na americkou rodinu...na první pohled tuctový nápad v nejistých rukou. Nicméně Lynne Ramsay pojala toto téma takovým způsobem a s takovými herci, že její snímek Musíme si promluvit o Kevinovi lze označit za jeden z nejlepších filmů roku 2011.

Eva (Tilda Swinton) žije sama v malém domě pouze ve společnosti červeného vína a lahviček od antidepresiv. Každá událost, kdejaký zvuk, každé bolestné připomenutí či nenávistný pohled sousedů ji vrací do minulosti. Eva měla syna Kevina, který spáchal (zpočátku) blíže neurčený hrozný čin, kvůli kterému ho teď chodí navštěvovat do vězení s přísnou ostrahou.

O ději filmu toho lze jen těžko říct více. Sem tam se objeví nějaká akce (Eva si najde práci) nebo interakce mezi postavami (většinou s rodiči, kteří Evě nadávají nebo jí věnují vyčítavé pohledy). Většina těchto momentů (záchvěv záclony, použití čističe na podlahu) totiž ukazuje úzkost současného Evina života, ale především Evu vrací do minulosti a nás jako diváky s ní. Do minulosti jejího vztahu s Kevinem. Když Eva pustí vodu z kohoutku, vracíme se do momentu, kdy se dceři ztratilo morče a Eva objevila cosi v odpadu v dřezu...a Kevin se na ni podíval všeříkajícím pohledem. Eva vzpomíná na Kevina od jeho narození při extrémně těžkém porodu, na jeho věčný kojenecký pláč, jeho vývojovou i emocionální apatii v dětství v kontrastu se zjevnou vysokou inteligencí. Upřímně, atmosféra vztahu matky a syna a úžasný výkon dětských herců (Rock Duer, Jasper Newell) přibližují některé „dětské“ momenty filmům jako Přichází Satan nebo Osvícení. Je naprosto zjevné, že s tím dítětem není něco v pořádku. Eva se vrací k zážitkům, kdy zahlédla stín toho, co se v jejím synovi skrývá. Měla něco udělat? Mohla něco udělat? Bylo by vše jiné, kdyby jí manžel (John C. Reilly) věřil a nesváděl její „musíme si promluvit o Kevinovi“ na její emocionální labilitu? Všechno její utrpení směřuje k jedné otázce, kterou musí položit svému synovi dříve, než ho převezou do věznice pro dospělé. Proč?

Síla filmu tkví především v hutné depresivní atmosféře, ve které se odehrává. Ta je podpořena hudebním doprovodem a působivými obrazy z kamery Seamuse McGarveyho (vzpomeňme jeho práci na Hodinách či Pokání) a hlavně fantastickým výkonem Tildy Swinton. Skvělou práci odvádí také mladý Ezra Miller, který jako dospívající Kevin dokáže psychopatickou postavu zahrát bez jakéhokoli přehrávání a přehmatů. Nepříjemný pocit, který ve vás film může zanechat až na několik dalších dní (se mnou to naposledy dokázala Černá labuť), pramení v jeho schopnosti vtáhnout diváka do Eviny hlavy a opětovného analyzování minulosti. Vědomí, že Evou prožité hrůzy se ve skutečném životě stávají, a filmem navozené spoluprožívání dokáží do deprese dostat i zdravého optimistu. A vůbec nevadí, že od poloviny filmu víte (nebo tušíte), co Kevin spáchal.

Je ostudné, že Musíme si promluvit o Kevinovi není zatím v distribučním plánu českých společností ani na DVD (dobrá, před pár dny se ho ujala Akademie českých filmových kritiků), ačkoli už sesbíral několik cen (především hereckých). Smí se na zinu jako je MM navádět k pirátství? Protože tenhle film k tomu přímo vybízí. Samozřejmě, je to film nedějový, náročný, těžko stravitelný a extrémně depresivní. Není pro každého. Ale moc lepších filmů v roce 2011 natočeno nebylo.

---- --- -- - -- --- ----

Velká Británie / USA, 2011, 112 min
Režie: Lynne Ramsay
Hudba: Jonny Greenwood
Kamera: Seamus McGarvey
Hrají: Tilda Swinton, John C. Reilly, Ezra Miller