Na tuto akci jsem šel jednak jako doprovod a trochu i ze zvědavosti. Vhledem k

tomu, že se mi poslední počin This is War od hlavních představitelů této akce moc zamlouvá, řekl jsem si, že by byla škoda se neúčastnit.
Nedlouho po našem příchodu v sále hasla světla a na scénu přichází první z hostů. Jsou jimi STREET DRUM CORPS. K jejich charakteristice použiji slova jedné z mnoha přítomných slečen: „Jsou to takoví ti týpci, co bubnují na vše, co se dá.“ Lépe bych je snad ani necharakterizoval. Nástup byl více než solidní, jenže poté se hosté skupiny jímají i kytar, začíná se hrát rock a je zle. I když beru v potaz, že jeden ze členů zůstal věrný svým bubínkům a zmačkané popelnici, tak ti ostatní už zkrátka nevědí, která bije. Písničky postrádají náležitou razanci, zní naprosto otřepaně, neuvěřitelně trapně a těch pár bubenických výstupů už celou hrůzu zachránit nemůže. Býval bych to přešel s mávnutím ruky, kdyby vše do země ještě více nezatloukl zpěvák Bobby Alt. Jeho taneční kreace, pohyby, natřásání se a výkruty ve mně vzbuzovaly dojmy, že si nejspíše spletl rockové vystoupení s nějakou travesti show. Příště ať radši zůstanou u svého bubnování a muziku přenechají jiným.
Jako druzí hosté vystoupili dánští CARPARK NORTH. Skupina je ve své zemi velmi oblíbená, ale v ostatních částech Evropy se o ní zatím moc neví. Mají na kontě tři alba, přičemž to poslední, Grateful tvořilo podstatnou část jejich setu. Bylo to pro mě opravdu příjemné překvapení, vidět živě kapelu, která se v rámci komerčního rockového žánru snaží jít aspoň trochu svojí cestou. Tím hlavním, co je odlišuje od ostatních, je použití různě zabarvených samplů a hlasových vocoderů. Přihlédnu-li k tomu, že všechny klávesy a různé elektronické mutace byly hrány kytaristy povětšinou živě, musím před jejich vystoupením smeknout. Navíc když máte v repertoáru skladby jako More, Shall We Be Grateful či hit Save Me from My Myself nelze své fanoušky (i ty potencionální nové) zklamat. CARPARK NORTH si také museli, narozdíl od předchozích účinkujících všechny lidi v hale získávat postupně, ale o to větší byla pak i jejich radost.
Poté už následovalo jen čekání na hvězdu. To bylo o to horší, že podle programu na internetu měli 30 SECONDS TO MARS zahajovat až po hodině deváté. Předkapely však skončily o něco dříve a tak nezbývalo než bezmála hodinu čekat a nervózně vyhlížet, zda se už bude něco dít. Pak se náhle spustí intro Escape. Většina dívek řve jako o život a když se spustí zástěna dělící muzikanty od publika, je to téměř ohlušující. Následující skladba Night of the Hunter je takovým testem nazvučení nástrojů, kdy se ještě vše musí pořádně doladit a i ve zpěvu jsou cítit mezery. Ty nicméně v průběhu koncertu mizí, až nejsou znatelné vůbec. Jared a spol. dle předpokladů sází na novou desku a některé sborové party přenechává fanouškům. Ti se však chytají pouze v případě singlů a když dojde na ostatní skladby, je ve vzduchu cítit ona mezera. Některé věci zněly v živém podání naprosto skvěle (Vox Populi), jiné mě zas celkem zklamaly (Closer to the Edge). Kapela si k sobě na

několik písniček přizvala i trojlístek ze SDC, kteří obstarávali bubenické údery, což znělo také velmi dobře. Když zrovna nemlátili do blán, tak po pódiu pochodovali s bílými vlajkami. Společně s první starou skladbou From Yesterday se objevuje i plátno s vizualizací klipu, který krásně dokresluje atmosféru. Následuje mrazivá A Beautiful Lie, která sklízí asi největší ohlas. Takovými malými neduhy pro mě bylo ochuzení skladeb Hurricane a Alibi. Jared je sice odehrál klávesovým piánem, ale vždy zazněla jen první část a pak je konec. Komunikace s publikem byla opravdu na úrovni. Z některých frází jsem cítil, že je jisto jistě říká všude, ale to už je prostě daň za dobrý pocit. Nechyběl part 100 Suns s akustickou kytarou nebo Jaredův horolezecký výlez (bez jištění) na konstrukci věže pódia. Vrcholem koncertu pak měla být poslední přídavková skladba Kings and Queens, kdy se na pódium dostavila parta fanoušků, aby si s kapelou společně zařádila. Většina výherců z této cti byla tak u vytržení, že se zmohla jen na podlamování kolem a neustálé focení. Pokus o metalový circle pit, budiž jen dalším rozmarem, který se na rockovém koncertě zkrátka moc nenosí a tudíž nemůžete od fanoušků čekat zázraky. Už by chyběl jen stage diving.
Když si vše teď po několika dnech rekapituluji, vychází mi, že 30 SECONDS TO MARS předvedli velmi solidní výkon. Koncert měl grády, zvuk se postupně ustálil do slibné polohy a výkony muzikantů byly ucházející. Kapela nabídla trochu více, než jen stojaté panáky s nástroji a tak bylo po celou dobu setu i na co koukat. Dobře zahráno i provedeno, ale že by se jednalo o něco výjimečného, se také nedá říct nedá. Nicméně i přes těch pár uvedených výhrad jsem se fakt bavil.