Po pěkně prolezeném a propitém víkendu si to již šinu spokojeně vláčkem, který zázrakem nemá žádné zpoždění a dorážím tedy v předstihu před Akropolis, kde na mě po několika minutách mává žlutá hříva BuKyho. No co ten tady chce..... Rychle rychle ať to stihneme k Rourovi a vychlazenému zrzounovi, který v tomhle somálském nečase skýtá oázu opilých přeludů. Doplnili jsme nějaká ta vypocená kila, ale cestou zpět jsme si to „asi“ rozmysleli, protože v Akropoli se hrneme opět kam jinam než k pípě. Dunění zezdola však dává na vědomost, že by toho chtělo zanechat a jít také za kulturou, že?
Tak tedy: River For Sale jako první a poslední předkapela. Jen co mé slepé oko zaostřuje, vidí trio podivně se pohupujících individuí a já marně přemýšlím, zda jsem neotevřel nějaké jiné dveře, které mě teleportovaly někam na hiphopový festival. Ne! Bolí mě uši, jsem tu správně. Mé první setkání s touto kapelou se nese v objevování kontur hypnózy, ve které se při jejich produkci ocitám. Pro neznalé: industriální dub nesoucí se v duchu takových Jesu, což znamená pomalé propadání se do hlubin snění a deprese. Písně z MySpace nenesou ani z poloviny takový potenciál náporu, který byl předveden v onu neděli naživo. Zda to bylo aparátem nebo lo-fi produkcí „obývákového“ počinu tria ze šluknovského výběžku.....asi obojí. Nicméně River For Sale beze zbytku naplnili vzorec jejich hudebního snažení. Myslím, že tato hudba vyžaduje pasivního posluchače, který využije atmosféry vystoupení k tomu, aby se uzavřel do vlastního vnitřního světa a nevytáhl z něj paty, dokud to neskončí. Pakliže někdo bude hledat u desetiminutové skladby s dvěma nápady něco jiného, asi nepochodí. Pokusím se přesvědčit někdy příště, zda má kalkulace byla správná. Nicméně jsem byl spokojen.
Nečekalo se tak dlouho a 65daysofstatic se přiřítili několik minut před devátou. Tak co? Vlevo laptop, za ním klávesy, vepředu trojice „s krky“, vzadu agilní bicmen. Nu což, odjištěná postrocková emotivní nálož vybuchla naplno. Aby bylo jasno, kvartet staví na koncertech, je na tom vybudována vlastně celá podstata skupiny. Všichni paří jako o život, nicméně technicky nepříliš složitá produkce tomu jde na ruku. Jen bych se chtěl zastavil u lo-fi soundu jako stavebnímu kamenu rétoriky (nejen) 65daysofstatic. Lo-fi jako opozice vůči kašírovanému znění třeba takových Coldplay mi přijde pouze jen jako chytrý marketingový tah, jak dostat lidi na koncert. V Akropoli dosáhli tak skvělého mohutného zvuku, že i poslední deska vydala na povrch mnoho netušených detailů, momentů překvapení, vlastně zrevidovala celý dojem z ní. Proč ochudit posluchače, kteří si z praktických důvodů nemohou dovolit absolvovat jejich koncerty tak často, aby vynahradily poslech samotných desek? Proč se ohánět „autenticitou“, když 65daysofstatic zní z CD jako každá druhá garážovka, přestože to tak není? Celé mi to zavání snahou o jakousi „ideologii“ kapely, při jejíž absenci by cosi chybělo. A to i přes nepopíratelný fakt, že instrumentální hudba se vyjadřuje čistě jazykem hudby a ničím jiným. Zde netřeba doplňkových komentářů. Nechme toho, začínám si všímat předehraných elektronických smyček, podle nichž kapela hraje jako dobře naprogramovaný stroj. Opět mi to nedá a začínám se vrtat v pomyslné autenticitě....Proč 65daysofstatic nemají turntablistu (zde postrádám český ekvivalent)? Možná by to bylo příliš složité a náročné na přípravu, takhle se odbourávají pomyslné realizační problémy. Škoda. Vidět stvořitele syntetických neosobních zvuků je vždy zážitkem a potvrzoval by skutečnost, že samply jsou koneckonců upravovány člověkem.
Tyto pochybnosti však nijak nenarušují zážitek z perfektního a dramaturgicky vyváženého vystoupení. Ten měl opravdu neuvěřitelný zvuk – elektronické vsuvky

byly hlasitostí v rovnováze s ostatními nástroji, ty v největších erupcích intenzitou připomínaly metal. Všichni hráči se soustředí jen a jen na hru, mé oko často spočine na neuvěřitelně aktivním bubeníkovi, ten házel palicí, že si ji musel několikrát narazit na činel. Koncert byl především prezentací posledního alba, na něm stála většina odehraných písní - i když zaznělo několik provařených hitovek (viz Radio Protector). Až po dobrých pětasedmdesáti minutách se kapela odhodlá odejít z pódia, na něž je posléze pětiminutovým skandováním vyvolána zpět, ale je to jen na jednu píseň, tak tedy dobře, to by stačilo. Na shledanou. My, tzn. několik Marasťáků se štengruje někam opodál do žižkovského sklepení, ale to je už jiná kapitola.........