Na první prezentaci alba Black Gives Way to Blue se z redakce MJC dostavila pouze sekce filmová...důvody jsou různé od chřipky přes pracovní zaneprázdnění až po cenu za lístek. Ale co, tak já jdu do toho... Nečekejte od tohoto minireportíku hodnocení zvuku, instrumentálních výkonů apod. Alice In Chains jsem objevila před pár týdny, propadla jsem jim a nezatížena osobními vzpomínkami na Laynea Staleyho a spol. z let devadesátých vyrážím do Lucerny.
Začátek koncertu je ohlášen na osmou večerní, od šatny odcházím pět minut před a rychle kupuju tričko. Pánové z Alice na sebe nechávají čekat jen slabou čtvrthodinku. Kdekdo očekával, že mu možná při nejlepších kouscích staršího data ukápne slza nostalgie. Pánové na podiu však dávají hned na začátku jasně najevo, že tady nejsou, aby vzpomínali.
Ačkoli kolem mě čas od času prolétne nějaké to „ty nový věci nejsou nic moc“ nebo „a představ si, jaký by to bylo se Staleym“, dovolím si tvrdit, že u všech návštěvníků nakonec převládlo nadšení z toho, že mají (někteří znovu) možnost vidět a slyšet kapelu naživo. I když Velký sál Paláce Lucerna není zrovna intimním koncertním místem, radost z živého hraní se nemůže z muzikantů

nepřenést do publika. Pokud někdo jen podupával, při finále v podobě Angry Chair a Man in the Box nebylo ve vzduchu už jen málo rukou. Čtyři kusy z nového alba, hrané dle mého laického odhadu živě ještě pomaleji, působí poněkud valivěji, statičtěji, ale do repertoáru bez diskuse zapadají dobře, a to překvapivě především díky živé atmosféře.
Zvuku vévodí samozřejmě Cantrellova kytara, trochu zanikají typické dvojhlasy, na něž je třeba si jemně zacpat ouška. Chlapcům to nicméně ladí skvěle. O Williamu Duvallovi se téměř všude dočítám, že „umí Staleyho“ a že prý když zavřu oči, je těžké poznat rozdíl. Znám sice Staleyho „živě“ jen z Youtube, ale s tímhle prohlášením nějak ne a ne se ztotožnit. Duvall má taktéž skvělý rozsah a zjevně obrovský talent, proto s naprostým přehledem vyzpívá vše, na čem si hostující zpěváci po Staleym vylámali zuby (viz Hetfield ve Would?), nicméně jeho hlas je podstatně méně sevřený a jeho projev jaksi živější a méně neurotický. A jak prohlásil sám Cantrell, bez něj bychom tu dnes možná nebyli (toť citace). S Alice ho to zjevně ohromě baví, pokud nemusí držet kytaru, nestojí u mikrofonu, ale pohybuje se po „stejdži“ a komunikuje s diváky.
Nejen tato v podstatě pozitivní energie přibližuje nový materiál naživo starým kusům, při jejichž hlubším poslechu má člověk jinak chuť svalit se do škarpy a

rovnou se přikrýt černým igelitem. Cantrell jako hlavní autor nového materiálu už je prostě jinde, je starší, rozhovory o drogách už mu lezou krkem (přirozená reakce na otázky typu: „Myslíte, že jste mohli pro Stanleyho udělat víc?“), nechce vzpomínat, chce prostě hrát a ohromně si to užívá. Všechno je to mnohem více o hudbě a radosti z ní než o depresi, psychických propastech a smrti. Jasně, deprese je tam pořád, ale je tak nějak...příjemná! Pokud samozřejmě nejste z těch, kterým vyhovuje spíše sebedestruktivní autenticita...
Je necelých deset a po dvou přídavcích v podobě Would? a The Rooster se s kapela loučí a obdarovává publikum trsátky, paličkami, Sean Kinney nechá vzduchem plachtit dokonce jednu blánu. Jerry Cantrell se spokojeně usmívá a slibuje návrat...nadšení je vidět na všech okolo mě.

Jak Alice chrastila řetězy:
1. Rain When I Die
2. Them Bones
3. Dam That River
4. Again
5. Your Descision
6. Czech My Brain :-)
7. Love Hate Love
8. It Ain’t Like That
9. A Looking In View
10. Nutshell
11. We Die Young
12. Sludge Factory
13. Acid Bubble
14. God Am
15. Angry Chair
16. Man in the Box
--
17. Would?
18. Rooster