Jako by to bylo nedávno, co navštívila anglická kapela Anathema Českou republiku, leč k mé smůle místem bylo Brno, jež je drahnou štreku daleko od

mého skromného paláce s 666 kadibudkami a stejným počtem rolí (jako slečna x, slečna y=x+1, TO od naproti, tamto Tuatam …). Naštěstí tentokráte rande s melancholickou a po všech čertech krásnou Anathemou nebylo nijak ohroženo (ani leností, ani skutečností, že poslední dobou vlevo se zdá být dole a obráceně) a industriální prostředí pražského Abatonu tak bylo svědkem emocionální soulože čistě duchovního rázu (aspoň doufám). Vezmu-li v potaz, že účastníky byli téže domácí Dying Passion a Animé nemohlo kvalitnímu prožitku stát nic v cestě. Snad jen zvuk nebyl nijak super, ale dalo se zvyknout a případně použít vlastní fantazii ovlivněnou poslechem alb hrajících skupin. Avšak v tomto byli znevýhodněni moravští Animé, jelikož s jejich tvorbou jsem se setkal poprvé. Ale musím konstatovat, že i tak to bylo příjemné. Emotivní rock s příměsí seattlovských „radostí“ ala Pearl Jam pod vedením sympatického kytaristy a zpěváka v jedné osobě. Osobně musím neznalost tvorby Animé napravit, v případném opomenutí vytyčeného cíle snížit počet kadibudek na 665. Na následující Dying Passion jsem se těšil náramně, snad proto, že první setkání s nimi bylo před podiem s prkny co znamenají a zaznamenávají. A tenkráte zaznamenaly éterický opar protnutý paprsky zářivých barev, ne nadarmo jsem se stal jejich zajatcem. Byl jsem také zvědav jak budou znít s klávesy, které přibyly po čase, který přišel po ztrátě flétny. Nevím, nevím, jak jsem byl okouzlen klubovým

vystoupením, tak se mi zdá, že vetší prostor kapele nesvědčí (leč z jedné zkušenosti nelze vyřknout závěr znatelnější hodnoty). Procítěný a všemožnými pohybovými kouzly protkaný projev zpěvačky Zuzky byl na jedničku, leč zbytek kapely jsem už viděl-slyšel ve větší formě. DP zahráli ze staršího alba Voyage i novinky Sweet Disillusions, bližšími informacemi žel nemohu sloužit. Snad bych jen nastínil názvy jako Microcosmos, Song of Liberty, Velvet Confessions ... kdo ví. Velmi milým překvapením bylo, když první tóny Anathemy definovaly album Alternative 4, z kterého se tento večer dosti hrálo: Lost Control, Alternative 4 … pak už v tom mám maglajs. Z počátku mi přišla kapela maličko mimo svou kůži, a snad mimo Dannyho, se do ní během písničkování všichni dostali. Opět byla cítit obrovská energie mezi Anathemou a publikem, které doslova šílelo ovacemi po každé skladbě. Namátkou Closer a Flying z A Natural Disaster, jedinečná A Fine Day to Exit ze stejnojmenného alba, nesmrtelná A Dying Wish ze zásadního alba Silent Enigma a

Angelica z Eternity. Po skončení prvního bloku, který mi přišel snad až moc krátký (ale znáte tu mršku relativitu) přišlo první přidávání, které odstartovala nějaké sakra parádní pecka, na kterou si však při všech kadibudkách nemůžu vzpomenout. Snad nějaký více memorovaný čtenář doplní, děkuji. Naštěstí mi nevypadl název nádhery Comfortably Numb (moc, moc velké potěšení) od Pink Floyd, pomocí niž se Anathema rozloučila s Abatonem při druhém přídavku, který si jásající dav více než zasloužil. Mám tucha, že čas strávený v přítomnosti všech hrajících kapel nebyl časem promarněným, nýbrž na sto procent využitým. Aby nebylo vše tak idylické, tak si maličko postěžuji na až moc estrádní vytleskávání rytmu posluchači, které mi tu a tam lezlo na nervy, jelikož bylo, tak říkajíc, rušivé.