„Co spojuje ANATHEMU a THE OCEAN, tedy kapely, které společně vyrazily na podzimní evropské turné?“ lámala jsem si hlavu, až jsem na jeden společný jmenovatel přišla. Oběma se totiž podle mého názoru příliš nevyvedla poslední studiová alba. O to větší bylo očekávání, co předvedou naživo – překročí stín těchto nahrávek a napraví lehkou pachuť z poslechu? Dočkáme se od britské legendy i německých progresivistů tak vysoké kvality, jak jsme bývali zvyklí?
Večer v klubu Exit Chmelnice zahájil norský mladík Petter Carlsen a na úvod navodil pozitivní atmosféru. Jeho místy až přeněžnělý projev by možná za jiných okolností tolik za srdce nechytil, ale do dnešního programu sedl. Zkrátka a dobře písničkář, který si vystačí s kytarou a příjemným hlasem; zahrál převážně na strunu romanticky založených fanynek, ale určitě neurazil ani většinu mužského osazenstva. Navíc své vystoupení nijak zbytečně neprotahoval a uvědoměle vyklidil pódium po necelé půlhodině.
Další vystupující, berlínští THE OCEAN, otočili kormidlem o 180 stupňů. Nebo se to od nich alespoň čekalo. S kapelou už jsem naživo několikrát tu čest měla a přinejmenším před pár lety to byl pokaždé solidní nášup. Energický, intenzivní projev šel ruku v ruce s promyšleností a progresivními nápady. O to více mne mrzelo, že při poslechu posledního alba Athropocentric mi místo očekávaného požitku spíš vstávaly vlasy hrůzou. Z mladé, dosud nadějně se rozvíjející kapely se stalo prapodivné monstrum, které neví, jestli chce hrát emo, grunge nebo post-metal či progresivní hardcore...
I když bych se dřív na možnost vidět THE OCEAN naživo určitě těšila, tentokrát jsem nic extra nečekala. Pesimistické předpovědi se nakonec vyplnily tak napůl. Zatímco instrumentální stránce jejich hudby nemám prakticky co vytknout (s výjimkou několika zbytečně uplakaných a rozcajdaných refrénů či vsuvek), vokály často dokázaly veškerou snahu kapely zabít. Nový zpěvák Loïc Rossetti totiž naprosto nezvládá čisté zpěvy, nemá hezkou barvu hlasu, ve výškách je falešný a křečovitý, ale o to víc se do nich snaží tlačit. Ve výsledku mi za něj bylo občas až stydno. Na druhé straně musím uznat, že kdyby se věnoval pouze brutálnějším vokálům a řevu, který mu jde na jedničku, mohlo to být úplně o něčem jiném. To samé platí pro celou kapelu – je fajn, že se snaží o různé kontrasty a umí zjemnit, ale někdy je toho prostě moc. Trochu seškrtat klidné pasáže, nedávat do nich vokály, celkově přitlačit na pilu, o trochu zrychlit a THE OCEAN by opět byli tam, kam patří.

Pokud se ale něco nezměnilo a drží si to konstantně vysokou kvalitu, pak je to merchandise THE OCEAN. Skvělá grafika cédéček i triček je už jejich poznávacím znamením. Totéž platí o zajímavě řešených pódiových světlech, jež skvěle dokreslují hudbu...
Klub se mezitím velmi slušně zaplnil, ANATHEMA zkrátka i po letech táhne. Mezi několika stovkami diváků převažovaly starší ročníky a našlo se i nemálo obskurních typů. Neklamná známka toho, že z bývalých doommetalových ikon se stala kapela doslova pro celou rodinu. Můj zrak neodolatelně přitahoval pár, který jsme si pracovně pojmenovali „Flandersovi“. Muž a žena v košilích a kostičkovaných svetýrcích do véčka a bez rukávů totiž jako by z oka vypadli sousedům Simpsonovic rodinky. Rozhodně nebyli jediní, kteří v nás vyvolali dojem, že si spletli dveře... Každopádně je vidět, že skrz podobné kapely a akce se k této scéně dostanou i lidé, u kterých by to jeden FAKT nečekal.
A ti, o kterých je řeč (míním Cavanaghovy, nikoli Flandersovy), již nastupují na pódium. Hned od počátku vystoupení mne zarazil až překvapivě bujarý projev, na který u ANATHEMY z dřívějška tolik zvyklá nejsem. Co mne naopak nepřekvapilo, byla úvodní série songů z poslední desky We’re Here, Because We’re Here, které mne „live“ nebavily úplně stejně jako ve studiové verzi. Oproti předchozím nahrávkám ANATHEMY mne novinka nedokázala

oslovit a chytit za srdce, i když jsem jí věnovala hodně poslechů. Stalo se to v jejich případě poprvé a pevně doufám, že i naposledy, protože tuto kapelu mám opravdu ráda, a to odjakživa. Za jediný hit se dá považovat Everything, který vypustili v mezidobí a své fanoušky jím namlsali, načež přišli s materiálem, kde už nic lepšího nepředvedli. Pouze sbírku rozplizlých pop-rockových ploužáků, sice kvalitně zahraných, ale bez šťávy a výraznějšího nápadu.
Naštěstí jsem se dočkala dostatečného množství hitů ze starších desek, u kterých jsem opět začala mít pocit, že je to ta ANATHEMA, na kterou jsem přišla. Přesto i tyto staré osvědčené fláky zahráli (zřejmě pod vlivem nové tvorby a „soundu“) trochu mírněji a opatrněji... K vrcholům setu pro mne patřily Lost Control, Sleepless či A Natural Disaster, kde pěvecky exceluje sestra bubeníka Johna Douglase, Lee. Její projev považuji za výrazný přínos; s jejími party to ANATHEMA nepřehání, ale působí jako koření a vítané osvěžení. Podobně osvěžující byla sólová vsuvka Dannyho Cavanagha, který si na tři songy vystačil pouze s akustickou kytarou a zpěvem, přitom to mělo mnohem větší grády, než když celá kapela hrála z nového alba. Danny je navíc v o dost lepší hlasové formě než jeho bratr...
Samozřejmě jsem byla zvědavá, jak to tentokrát bude právě se zpěvem frontmana Vinnieho Cavanagha. Ze začátku se docela držel, ale jak se postupně odvazoval a

začal na pódiu víc a víc blbnout, šla kvalita projevu zákonitě dolů. A jestli jsem od zasmušilých Britů něco opravdu nečekala, pak to, že jejich pódiová show bude působit jako besídka veselých gymnazistů. Je zajímavé, že když měli skutečnou pubertu, tvořili melancholicky zadoomané písně, zatímco čím jsou starší, tím působí pubertálněji, skoro jako by celou rodinu Cavanaghových postihl nějaký regres. Kromě trochu zastydlých fórků nebyla nouze ani o nějaké to krkání do mikrofonu a podobně. A to nemluvím o Vinnieho kožené bundičce, ve které celý večer křepčil ve výhni reflektorů. Určitě ji neměl kvůli tomu, že by na Chmelnici klepal kosu... Ale co, aspoň je vidět, že Angličané nejsou takoví suchaři, jak se o nich říká.
Vystoupení jako celek bylo fajn, večer měl příjemnou atmosféru, téměř jako kdyby se sešla jedna velká rodina (což se vlastně na pódiu sešla – tři bratři Cavanaghové a bratr se sestrou Douglasovi, jen klávesák Les Smith je „lichý“). ANATHEMĚ se díky své bezprostřednosti podařilo i přes několikasethlavý dav vytvořit dojem, že je to vlastně taková komorní party pro staré známé, kde k sobě všichni mají blízko. Navíc české publikum tuhle partu vždy umí ocenit a vyhecovat. Čeho je však moc, toho je příliš a méně je někdy více. Škoda, že si kapela tato dvě pořekadla nevzala víc k srdci. Dvouapůlhodinové vystoupení je zkrátka moc i na zarytého fanouška a ke konci už pozornost chtě nechtě ochabovala, únava se nemohla neprojevit. Klidně bych si tu milou, bezprostřední a komorní atmosféru užívala o hodinu méně a na kvalitě zážitku by to neubralo, spíš naopak.

Setlist:
1. Thin Air (with Lee Douglas)
2. Summernight Horizon (with Lee Douglas)
3. Dreaming Light
4. Everything (with Lee Douglas)
5. Closer
6. A Natural Disaster (with Lee Douglas)
7. Angels Walk Among Us (with Lee Douglas)
8. Deep
9. Pitiless
10. Destiny is Dead
11. Empty
12. Lost Control
13. Release
14. A Simple Mistake (with Lee Douglas)
15. Universal
16. Judgement
17. Flying
18. Big Love (Fleetwood Mac cover) (Danny solo on acoustic guitar)
19. Parisienne Moonlight (with Lee Douglas) (only Lee, Danny and acoustic guitar)
20. Are You There? (Danny solo on acoustic guitar)
21. Pull The Brakes (Petter Carlsen cover) (with Petter Carlsen) (with Lee Douglas, without Les)
22. Sleepless
23. One Last Goodbye
24. Fragile Dreams