Na nedělní večer v Rock Café fanoušci moderních progů asi jen tak nezapomenou. Mělo u nás dostaveníčko spojené tour dvou současně asi nejvýraznějších interpretů daných žánrů - však každý z nich o týden dřív také headlinoval jednotlivý ze dnů Euroblast festu, svátku všech hudebních pomathenců. A naplněnost klubu pak jasně dala najevo, že i u nás značně populárních. Už při příchodu totiž bylo jasné, že RC tentokrát prázdnem zet nebude. Fronta na lístky přes bar až ke vchodovým dveřím ale vzala rychle za své, protože ti s již zakoupenými byli odbavováni druhým koridorem, takže čekání nakonec byla jen formalita.

A ani se člověk příchozí po sedmé hodině pomalu nestihl rozkoukat a dole na podiu už stál Navene Koperweis aka NAVENE-K. Kdo scénu sleduje, určitě zaregistroval, že tento aktivní chlapík krom původního zázemí v Animosity a svého projektu Fleshwrought nabouchal a spolukomponoval nejen druhou desku Animals Weightless, ale taktéž – již jen jako „programátor“ - se podílel i na té nové a dnes jako hudební producent zkouší štěstí jako sólový umělec na poli elektronické hudby. Ta vychází převážně z d’n’b a dubstepu (jasně, bubeník), ale na novém EP Mind, které, mám pocit, ještě s jednou věcí navíc, zaznělo celé (čili Story the Earth Tells, Flesh & Metal, Mind, nová verze singlu Microcosm), se vydává víc hudební formě, kde se využívá i živé kytary, která často v motivu vyznívá jako jednodušší AAL (jasně, Weightless) a v podstatě i skladba breaků má ve vyznění (elektronickém samozřejmě) hodně blízko k až k… djentu, takže Navene-k sice navenek kliká a kliká, ale svou minulost tím nepřekryje, a třeba ani nechce.

Navene na tomto tour nehraje na elektronické 2 Boxy, jak je známo z nejrůznějších videí, ale má klasickou bicí sadu doplněnou o několik elektronických 2 Box-padů a vedle sebe zapojenou kytaru, na kterou většinou předehraje úvodní motiv a zbytek, kdy zas usedá za bicí, jede už z playbacku; alespoň jsem ten dojem měl, jelikož jsem si žádného looperu, kdy by předehrávku zasmyčkoval, nevšiml. Za mě to bylo vystoupení skvělé, nepostrádalo dynamiku, ale silnou roli v mém dojmu asi hraje má bubenická duše, protože jsem z několika míst slyšel i nespokojenost. Buď některým neseděl možná drobně nekonzistentní zvuk živých bicích s elektro-podklady, anebo nebyli na podobnou „šou“ připraveni. V každém případě jsem nesmírně rád, že jsem měl tu čest NK v jeho nové podobě vidět, protože mě jinak jeho tvorba baví. (Set ze Švédska.)

Po sklizení Navenových serepetiček už přišla na řadu událost, kterou jsem ten večer očekával asi nejvíce. Britským TESSERACT to k nám totiž dvakrát již nevyšlo, ale potřetí, kdy bezmála šest týdnů křižují Evropou, nemělo kýženému setkání nic bránit. A naplněný sál nejspíš sdílel obdobné pocity, protože ani v nehrající pauze se sál nijak zvlášť nevyprázdnil. Stojím tedy celou dobu u podia, držím si flek a čekám, protože kapely mají předzvučeno - nemůže to přece trvat dlouho… ale napětí a očekávání čas neúměrně prodlužovalo.

Během ambientního nástupu (běžel i průběhem pauzy) mi Racla z MDB oznamuje něco ve smyslu „Drž se, jejich zvukař je kouzelník,“ a chalani, vlastně boys, spouštějí úvodem desky Altered State, celou částí Of Matter = Proxy - Retrospect – Resist. A opravdu. Zvuk je od první chvíle prakticky naprosto fenomenální a vraždí tak, že jsou slyšet i veškeré ghost-notes, a na co by našinec nevsadil, průběhem se dokonce ještě krapet zlepší. První rozeznění kapely ovšem bylo maximální, totální husí kůže a pocit, že stojím kdesi v nebeském chrámu – prostě kovový ambient se světelným trubadúrem v čele, na nějž i padala nejvážnější otázka večera. Ta se samozřejmě vztahovala na člověka u mikrofonu. V Tesseract je zpátky Daniel Tompkins, čemuž se pro mě až překvapivé množství lidí okolo divilo, a bylo otázkou, jak mu Ashovy linky sednou. Jakékoli obavy však nebyly na místě, Daniel se za podpory občasných doprovodů z playbacku, kde běžela i část podkladů, předvedl jako nechybující profík (Šimi to definoval slovy „JAKO PÁN“). A když už je Daniel zpět, Tesseract set nestavili jen na posledním albu a mohli se ohlédnout i do minulosti, takže se dostalo i na sebe navazující trojblok z Concealing Fate, Deception - The Impossible – Perfection. Ze starší tvorby to ale nebylo to jediné, zazněla ještě April z „debutu“ One a k Altered State se Tesseract překvapivě vrátili ještě s částí Of Energy - Singularity a samozřejmě i s Of Mind – Nocturne. Celkově jsem víc už vnímat nedokázal, během celého dění jsem byl jak v hypnóze, která přestala fungovat s okamžikem zaznění „Thank you, see you soon.“ Jistě, osobního emíčka je třeba a je pravdou, že Tesseract vlastně staví hlavně na střídání snově ambientních pasáží a mocných groovů, ale vše je do sebe tak vklíněné, v dokonalé symbióze a takové gradaci, že to člověka musí na začátku chytnout a až na konci vyplivnout. Prostě… Paráda, paráda, paráda!

Otázkou bylo, jak po tomto zážitku dokážu vnímat ANIMALS AS LEADERS, a řešení bylo nasnadě, dát si panáka a jít na chvíli na vzduch. Vyplatilo se, ačkoli s příchodem na sál již AAL hrají a je v něm narváno tak, že se do něj nedá zepředu vůbec dostat a ze zadního vchodu tak o 2m dál a finito. Nevzdávám to, vracím se dopředu, Tosina v akci chci vidět zblízka, a tak vystrkuji hlavu přes futra otevřených lítaček a říkám si, že v takové sauně (návštěva cca 500) sál najisto budou nějací ti „potapeči“ opouštět. A jo, během tří skladeb (Tooth and Claw, kde byly nějaké technické potíže, Tempting Time a Wave of Babies) jsem již ve dveřích a pak už i v sálu, s výhledem na, pro svůj um a tedy i vliv, současně nejpropíranějšího z mladé generace kytaristů.

Zprvu maličko hledám zvuk, ale práce to moc nedalo, i Zvířátka ho měla poštelován výborně. Ne snad, že by se nedalo nic vytknout, kytary totiž hrály trochu směrově, ale že by zas každá ze stran byla ochuzena o toho okupujícího druhou část podia (potažmo levá část o Tosina; dle informací těch z druhé půle), to ne (však by to ani nešlo, to by pak nebyl koncert Animals). AAL ale již od svých začátků hrají v triu, čili kdo očekává komplet live set, musí být zklamán. Zklamán však být nemůže tím, kolik se toho i přes naprogramované podklady hraje, protože AAL i tak naživo předvádějí notami nabitý karneval hudební pestrobarevnosti, za nímž stojí především skladby z nového alba The Joy of Motion, a ty také tvořily valnou část setu - krom úvodní Tooth and Claw ještě hráli Ka$cade, Lippincott, Air Chrysalis, fantastická Physical Education a geniální The Woven Web, za tu jsem neskonale rád. Ne snad, že by se skladby z něj nedaly od sebe odlišovat, ale živě je to při všech těch slapech, tapinzích a změnách žánrů taková morda, až z toho člověku přechází rozum. Nejenže Tosin hraje notu za notou, ale ani bubeník Matt Garstka nedává svému direktorovi sebemenší šanci a muziku pumpuje tisíci údery a stovkami rytmických vymrdávek, kdy v podstatě ani na chvíli nepřestává hrát naplno. Jediný, kdo pak celou sekci drží v celku, je, teď pohublejší, šedivějící a odvousený, Javier, který v hudbě AAL má hlavně roli tmelícího a z tempa neuhnuvšího rytmika. A i když jsou pánové i ve svém věku de facto již hudebními profesory, chybovat je lidské, o čemž se posluchači mohli přesvědčit hned dvakrát, primárně start závěrečného - a dnes již nesmrtelného - CAFO, byl nepřeslechnutelný (nebo zas technika?), či že by zvířátka vyplašil ten aplaus při jeho oznámení? Před dvěma lety jsem na AAL nebyl, jelikož mě Weightless (úvodní věc se také hrála, a proč ne třeba s Navenem?) až tolik nebrala, nemohu tedy srovnávat (nebyla projekce), ale stejně to v tomto případě není třeba. AAL jsou na současné hudební scéně progových těles unikum a dokáží oslovit publikum napříč žánry navzdory věku. Až na určitou statičnost (znamená to snad neergičnost?) nemám prostě výhrad, skvělé to bylo, ačkoli Tesseract bych za jejich výkon nasadil nejspíš korunu. Dva headlineři, dva vrcholy, jeden dokonce s hvěssdičkou, a k tomu velké plus za Tosinův paroháč jako finální poděkování publiku.