A máme to za sebou. Jednu z mnou nejvíce očekávaných akcí, díky níž se mi splnilo obrovské přání spatřit mou hudební lásku. Anomalii. A vlastně i vůbec poprvé vidět a slyšet naživo post-black, asi můj nejoblíbenější subžánr. Za to patří hned na začátek velký dík Somnus Aeternus, přičemž doufám, že do budoucna dokáží pozvat i nějaké další perly z atmosférických.

Večer začal drobným časovým skluzem, nic markantního, ale návštěvnost byla, jak je v Brně zvykem, slabšího rázu. Nechci tvrdit, že se jednalo o úplný průšvih, atmosféra byla hezká, ale z přihlášených na facebooku nedorazilo mnoho (mi známých) jedinců, a tak se na Melodce pohybovali lidi, které jsem tu v životě neviděl – těm dík, že do Brna kvůli kapelám nějakou tu cestu vážili.

Při příchodu do klubu, po rozhovoru s Marrockem, který jsme s kolegyní z Obscuro uskutečnili po zvukovce, jsme se přemístili do již nějakou dobu trvajícího koncertního dění v sálu Melodky. Hnus Umírající mi však příliš neřekli. Šlo spíše o jednotvárný black s občasným nasazením melodických pasáží zasahujících i do světa post-blacku, ale stejně mi Hnus tak ňák nic nedali. Uřvaný hluk, ale své příznivce si Umírající našli. Jako kulisa k rozkoukání dobré, ale neměl bych motivaci kapelu vidět znovu, nebo si jí poslechnout doma.

Somnus Aeternus jsem po posledním zážitku označil za nejlepší českou živou kapelu (ale neužil si jí dostatečně, neboť jsem musel zdrhat na spoj), dostála svým kvalitám a velmi vysoko nastavené laťce z minula, a tak mi jejich koncertní smutnění opětovně omráčenou duši navléklo do oprátky a odstranilo stoličku. Koncert byl samozřejmě postaven na skvělé desce Exulansis, která mě chytla až po koncertním sblížení. Zvuk byl, tak jak to na Melodce je zvykem, kvalitní, a nechal, jak se pro doom metal sluší a patří, vyniknout “vnady” samotné muziky. Zvuk tak akorát čistý a nepřehulený, aby vynikla nejen něha tvorby, ale i technické bicí party, kytarová mlhová stěna a pestré vyhrávky a dechberoucí přednes frontmana Insomnica, jenž svou vokální pouť všemi těmi emocemi prožíval s každým slovem vypuštěným z úst. Jeho skřeky mi vzaly dech, growly podrazily kolena a čisté polohy rozkolébaly zasněnou mysl. Bravo, tleskám, tohle je přednes světové úrovně. Somnus Aeternus prostě mají na to hrát po světě, zařadit se vedle špičky a dělat české scéně čest.

A teď to hlavní, rakouská Anomalie. Kapela, s níž se mi splnil takový menší sen. Samozřejmě se začínalo skladbou z nového alba Vision I: Towards the Sun, která začíná hlubokým, melancholickým vokálním sněním a akustickými kytarami, aby se následně spustilo něco, co mohu popsat jen jako extázi - duše rozdrásaná na milion kusů a to vše kvůli naprosto geniálnímu přednesu, který převyšoval už tak skvělá studiová alba. Marrock, i přes schopnost a oddanost věci ostatních aktérů, byl samozřejmě nejvýraznější postavou celého toho atmosferického počínání. Svoji muziku prožíval tak, jakoby byla jeho dítětem a on jejím otcem. Jeho vokál kouzlil emoce a já se neubránil odříkávání textů spolu s ním.

Veškeré party tento osobně velice sympatický a příjemný člověk odzpíval stejně jako na deskách, jen naživo vynikly emoce ještě více. (Znáte ten pocit naskakování husí kůže?) Se svým hlasem si totiž z lehka pohrával, vše prociťoval, odříkávanými texty uváděl posluchače do děje a čistý zpěv? Ten zněl naprosto neuvěřitelně! Marrock opravdu umí zpívat. A sekundoval mu především Torsten (člen spřízněné progressive/post-blackové Agrypnie). Mimochodem, opět jeden z nejmilejších lidí, co jsem potkal. Vokalisté si ale dávali i čisté sborové zpěvy a opravdu místy zněli až epicky mohutně. Zvuk držel svoji kvalitu, a to říkám i přes to, že jsem stál vpředu pod Marrockem, kde bývá zvuk horší a přehulenější. Určitě to tedy bylo v zadních řadách lepší, ale osobně mi přišel i v první řadě sound více než uspokojivý.

Během setu dále zazněla třeba Vision II: The Wanderer (hrála se dvakrát, i na konci jako přídavek), nebo Vision V: Starless Nights, jíž miluji pro její doomově valivé melodie podpořené čistými atmosferickými vokály. Ze starších skladeb zazněla například Untouched Walls, či chytlavá Refugium. Jen škoda, že opomíjejí skvělý debut Between the Light.

Večer jako celek hodnotím velice kladně. Hnus Umírající mě sice nebavili, ale na rozjezd a jako kulisa k rozkoukání neurazili, Somnus Aeternus předvedli set nijak nezaostávající za hlavní hvězdou večera, a ta sama o sobě předvedla špičkovou show plnou procítěných melodií, emocí, s hudební duší a sympatickým projevem jak na pódiu, tak mimo něj, takže na tuhle akci budu vzpomínat ještě hodně dlouhou dobu. Zním vám přehnaně? Kdo nebyl, nepochopí, co jsem v ten večer prožil. Držím Somnusům palce!