Tuším, že málokdo by asi dopředu vsadil na to, že návrat Joe Belladonny do ANTHRAX bude mít takový úspěch, že jím nazpívané nové album Worship Music bude jednou z hlavních událostí loňské metalové sezóny. Avšak stalo se a po letech strádání je z Newyorčanů opět respektovaná legenda, která si užívá celosvětového úspěchu. A jelikož se jejich samostatný klubový koncert v Praze nekonal, jestli se nepletu, již více než deset let, tak není ani divu, že Lucerna Music Bar praskal ten večer ve švech.
Akce začala přibližně v půl deváté, a sice, když se namísto avizovaného amerického supportu vyhoupli na pódium tuzemští THE.SWITCH. Ti se pustili do uspokojování potřeb metalu lačného publika s vervou sobě vlastní, ovšem jejich snažení se záhy ukázalo jako lehce sisyfovská práce. Do LMB totiž ten večer dorazili v drtivé většině hlavně thrasheři plus mínus čtyřicet let, a ti pro rytmicky bohaté, alternativně-hc-crossoverové kejkle neměli zpočátku zrovna pochopení. Na druhou stranu bylo ale i zřejmé, že Majkláč a spol. také nehrají před tímto typem publikem zrovna každý den. Ač to zpočátku nevypadalo, dopadlo to však nakonec pro obě strany dobře a kapela sklidila na závěr celkem slušné ovace. Tuším ale, že příště si Pražané hraní pro ortodoxně metalové publikum rozmyslí.
Z mého pohledu je však hudba THE.SWITCH parádní. Kapela má energie na rozdávání, nezní tuctově, má šmrnc, výbornou kytaru i rytmiku a zajímavé texty. Bohužel je tu však jeden problém, na kterém se zaseknu pokaždé, když mám s touto partou tu čest, a tím je její frontman. Pokud Štěpán řve, je vše super. Jakmile však začne zpívat čistým zpěvem, nesedí mi to, a když mezi skladbami promluví, nesedí mi to ještě víc. Jeho mírně do falzetu zpěv a přehnaně sebevědomé vystupování mě prostě nebaví a kazí mi dojem z jinak bezesporu zajímavé hudby. Je to samozřejmě jen můj subjektivní dojem, ale když zpěvák neustále nutí publikum zvedat ruce, „chce ho slyšet“ nebo (nevím přesně, v jaké skladbě k tomuto rituálu pravidelně dochází, tuším, že Peruť) sedat si na bobek, leze mi tím na nervy. Je to škoda, neboť hudba této kapely je mi po všech stránkách blízká, a i ten večer ji nebylo po instrumentální a kupodivu i po zvukové co vytknout.
Dnes již veteráni ANTHRAX nastoupili ve 22:00 a spustili stařičkou klasiku Caught in a Mosh. První dojem však nebyl zrovna dobrý, neboť mi do uší udeřil celkem dost přebuzený a nečitelný zvuk. Když se situace nijak výrazně nezlepšila ani při následující Fight ‘em Till You Can‘t, rozhodl jsem se obětovat luxusní místo vpředu a odejít dozadu pod balkóny, kde byl zvuk přeci jen tlumenější, čitelnější.
Kapela mezitím rozjela klasiky Antisocial a Indians a mně se pomalu začalo potvrzovat to, v co jsem doufal, že se nestane, a sice, že spolu s návratem Belladonny budou ANTHRAX hrát jen skladby z jeho éry. Nic proti němu, ten večer byl opravdu skvělý a jeho výkon byl bezchybný. Výšky dával živě na výbornou a ještě stíhal na pódiu rozjíždět slušnou show, nicméně si myslím, že mohl nacvičit alespoň dvě/tři věci z „Bushových“ alb. Koneckonců dost fanoušků kapely je stále považují za ty lepší.
Samozřejmě mírným zklamáním byla též neúčast bubeníka Charlieho Benanteho, kterého v Praze zastupoval John Dette (Testament, Slayer). Ten však zahrál vše, jak měl (zachytil jsem jen drobný výpadek v rychlé Deathrider), takže neúčast vůdčí osobnosti ve finále koncert nijak nepoznamenala. Vtipné v této souvislosti bylo jen to, že Dette měl účes i fousky, jaké nosí Charlie, takže spoustu lidí zřejmě ani nezaregistrovalo, že se ten večer konal záskok.
Amíci zahráli kupodivu jen tři věci z nové desky, jinak servírovali pouze samé thrashmetalové pecky z osmdesátých let. Jasné, oldschool metal je teď v módě a ANTHRAX by byli blázni, kdyby si na tomto trendu nepřihřáli polívčičku. Konec konců mají na to plné právo, neboť oni byli u toho, když se v osmdesátých letech začala kalit ocel. Ovšem nezlobte se na mě, třeba Fueled nebo alespoň Only dát mohli.
Když však odhlédnu od ne úplně ideálního zvuku a playlistu, musím uznat, že to ANTHRAX žhavili skutečně poctivě a koncert byla jedna velká thrashmetalová jízda. Pecky jako In My World (pro mne vrchol koncertu), Be All, End All,Indians, anebo úvodní Caught in a Mosh naživo zafungovaly výborně a všichni fanoušci aplaudovali nadšením. Výborný byl samozřejmě jako vždy nažhavený Scott, kterého pozorovat zblízka je fakt zážitek, ale neflákal se nikdo z kapely. Belladona neustále pobíhal po podiu, hecoval publikum, Frank Bello – s basou proklatě nízko - taktéž a kapela udržela celý koncert příkladnou intenzitu a tlak. Koncert uběhl jako voda a po poslední Be All, End All, bylo všem jasné, že ještě bude přídavek. Tím nakonec bylo ještě pět skladeb (mj. výborná Got the Time) a zhruba po devadesáti minutách se spolu s kultovní I Am the Law ANTHRAX nadobro rozloučili.
Přesto, že se ANTHRAX při své pražské zastávce naplno vrátili do osmdesátek (svého komerčně nejúspěšnějšího období), což nebylo úplně dle mého gusta, jsem ale určitě neodcházel nespokojen. Kapela má totiž skvělou formu a předvedla naprosto suverénní vystoupení, které muselo potěšit každého příznivce metalové klasiky. A že skutečně potěšilo, tak toho byla natřískaná a o sto šest aplaudující Lucerna důkazem.
Setlist:
Vložit komentář