Když teď tak bilancuji, dá se říci celkem solidní den. Rozdílem tří gólů a udržením čistého konta jsme vyhráli nad Finy, i když jejich poslední slovo to toho večera rozhodně nebylo (ach ta Suomilandia a don Stock), následoval minimálně zajímavý koncert a rozhodně neméně zajímavá afterparty. Nebudu zdržovat, jdem na to…
Rozjařeni uvedeným fotbalovým vítězstvím vtrháváme do Matrixu již za účinkujících Ador Dorath, kteří momentálně prezentují novou fošnu vydanou opět u Shindyho. Hraje se vlastně jen ze Symbols a já musím říci, že na přeplněném pódiu to funguje, i když jednotliví členové, různě rozstrkaní, mají prostoru tak akorát pro své boty. Nejhorší to měl určitě u kraje natěsněný Ivoš, který s mikrofonem mohl tak akorát stát a co si tak pamatuji z jiných show AD, určitě by více místa pro pohyb uvítal. Hnedle vedle něj, také téměř v čele, natěsněné předkapelové bicí, a tak bubeníci, kterým je většinou bližší pohled na své kolegy odepřen, alespoň mohli počíhat a užívat :)
AD určitě nezklamali a předvedli výkon hodný předkapely Arcturus. Nebylo zač se stydět, jak po stránce hudební, tak muzikantské. Jediným mínusem mohl být zvuk, který ale vlastně u všech protagonistů večera pokulhával. Jelikož jsem ale Symbols již slyšel, docela dobře jsem se v tom gulášku orientoval.
Ador Dorath střídají Depresy, další Shindyho kapela alias jeho slovenští mágové :) Kouzla se však nekonala, a tak prostoru pro sixsixsixtet stále zatraceně málo. Díky zvuku ovšem o stupínek lepší vystoupení než AD, ale stále to nebylo ono. Hrálo se vše důležité, nový kytarista je ok a Depresy se loučí s Antichrist’s Philosophy.
Po odklizení harampádí supportérů přicházejí na plácek Matrixu Red Harvest /px1/, norští to sousedé hlavních stars. Indusmetal se všemi možnými zvukovými haluzemi na pozadí, valivou metalovou stěnou v popředí. Ale. Nevím, či

to bylo právě onou strojnickou tovární složkou jejich hudby, že z hudby se dalo rozeznat stěží něco. Ano. Několikrát jsem změnil pozici, několikrát něco zvukového našel, ale nikdy tak, aby bylo slyšet vše pohromadě. Nechci RH soudit, protože to klidně mohlo býti prostorem Matrixu, nechci soudit Matrix, protože zvuk jsem tam již také slyšel zajímavý, ale mohlo to býti zvukařem, kterého také nechci soudit, protože to klidně mohlo býti hudbou RH. Čí přičinění je největší, nechám na samotných návštěvnících, ale já si z show Red Harvest odnesl tak akorát pár fotek, rozporuplné pocity a škatuli indus’n’roll.
Otázka pro tento den: Kdo za to může?
A blížíme se do finále. Arcturus. Věřím, že je plno těch, pro které byli zklamáním, ale ještě více těch, kteří Matrix opouštěli s nadšením. A k nim se mohu připojit. Arcturus jsou prostě profíci, a i když Sideshow Symphonies působí… tak jak působí, koncert to i přes jisté zvukové výtky byl výtečný. Simen Vortex zpočátku sice působil nakaleně (a dokonce jsem měl pocit, že se musel nejdřív rozezpívat), ale nakonec se ukázalo, že jeho učitel tance (i zpěvu) pravděpodobně vše důmyslně promyslel, protože to plně korespondovalo s ostatním. Co musím určitě ale zmínit, jest výkon páně Sverda, ty arpagia a rozklady byly to nejšílenější, co jsem na klávesy, když vyjmu Dereka Sheriniana a polské show Planet X, slyšel hrát.
Ode mne prozatím vše, předávám slovo onDRajsovi, jenž se avantgardní hvězdě bude věnovat déle a podrobněji…

…koncert Arcturus měl být naprosto výjimečnou událostí. Především proto, že tito Norové takřka nekoncertují a pak z důvodu geniality jejich desek a zároveň jejich nepřenosnosti. Středeční zastávka v Praze zkrátka měla odpovědět na spoustu otazníků, dohadů, sporů a ukázat, jak jejich muzika funguje naživo. I poslední deska Sideshow Symphonies PROZATÍM nepřesvědčila, a tak jsem se s napětím vydal z Olomouce na výlet, který se rovnal anabázi OL-AC-OL a totálnímu úbytku veškeré energie.
Byl jsem v Matrixu poprvé a přiznám se, že mě mile překvapil. Je to dobrá alternativa k tradičně vlhkému Black Psovi, na který narazí možná jen zbloudilý houbař nebo příznivec „marginálií“ typu The End. Matrix měl však zásadní problém ve zvuku, který by rozbil brýle i Stevemu Wonderovi. I vcelku technická produkce Depresy zněla jako ukrajinské noise z obýváku. Hlasitostí neskutečně předimenzovaný zvuk pohřbil jinak dobře nazvučený koncert – výtka tedy putuje k zvukařovi (proč tak nahlas?) a zároveň k výkonu aparátu, který na tu nastavenou hlasitost jednoduše neměl. Lakonicky řečeno, prostě Čechy.
Předkapelám se nechci věnovat hlavně z toho důvodu, že byly vlastně nepodstatné. To hlavní, proč všichni přišli a na co byli všichni natěšení, mělo přijít nakonec. Jojo, už je to tady! Najednou světla zhasínají (zhruba okolo čtvrt na jedenáct) a půl roku

čekání na kultovní a zcela zásadní kapelu metalové avantgardy je minulostí. Ozývají se tóny intra La Masquarade Infernale z nepřekonatelného kolosu La Masquerade Infernale a všichni netrpělivě vyhlížejí, kdože jim to vlastně bude hrát a čím otevřou svůj set. Nejlepším přirovnáním pro tento koncert by byl atribut PŘEKVAPENÍ (v jeho průběhu jich bylo několik) a ten největší byl možná na začátku. Šestice podivínů totiž přišla v roztomilých, ale přesto zádumčivých kostýmech. Vůbec celé jejich vzezření odpovídalo stylizaci přehlídky norských skřítků na strašidelně romantickém maškarním plese. Jako první praštil přes oči basák, který svou maskou nápadně připomínal Darth Vadera (v tom vedru v ní odehrál celý koncert!) a pak se pozornost přesunula na frontmana Simena, který svou roztrhanou lněnou košilí a prapodivným kšiltem připomínal lesního poustevníka (bzz – ten kšilt byla posunutá maska :-)). O kytaristovi s jeho veselými kníry ani nemluvě. Celý sextet tím vlastně celé dogmaticky upjaté blackové scéně ukázal, jak vypadá soudržná image, která je O NĚČEM. Od této chvíle jsem se pohyboval kdesi poblíž stratosféry a na zem jsem se vrátil až druhý den, kdy mi ve škole zas bylo jasné, že jsem na planetě Zemi.
Arcturus se naživo projevili jako neskutečně profesionální kapela, a to po všech stránkách. Fanatická show s jožinovskými pohybovými kreacemi zpěváka (příšera z jezera), prvotřídní muzikantské výkony (jak jinak) a především, a to je u kapel docela vzácností (až na Meshuggah), do puntíku propracovaná dramaturgie, kdy se střídaly skladby ze všech desek (na tu poslední došlo až v druhé půli) a kdy prakticky po celou hodinu a půl, co hráli, zněla krásná intra, kytarová sóla, klavírní preludia nebo nadšené kvitování Simena /px3/ z nekonečného aplausu. A co se hrálo?

Arcturus odstartovali dvojicí skladeb ze Sham Mirrors (Nightmare Heaven a Ad Absurdum, pak přichází bomba The Chaos Path z LMI a poté se vesele pokračuje přes všechny zásadní pilíře avantgardního metalu.
Ještě ale musím zmínit dvě obskurní pomalované tanečnice v pláštích, které jako by vypadly z obalů desek Arcturus. Prostě go-go. Přiznám se, že to kytarové sólo Valleho á la Pink Floyd s klávesovým pozadím v pauze mezi písničkami mne totálně rozebralo. Pánové prostě jakékoliv žánry neřeší a proto se může všechno a jakkoliv. Vše je dovoleno. Po necelé hodině seveřané „jako“ odcházejí, aby vzápětí přišli, zahráli neuvěřitelných 5 přídavků a skončili čtyřkou Raudt Og Svard z debutu (ta poslední pasáž!) a tím pohádka skončila. I přes maličko horší nazvučení si hudebníci samotní zaslouží vynášení do nebes, absolutorium a ohodnocení jejich vystoupení za intergalaktické nekonečno hvězdiček.
Koncerty hudebně nabitý rok 2005 (The End, Morbid Angel, Meshuggah, Arcturus) se završí na Opeth.

TRs's v-you: Vezmu to zkrátka, ježto vkládat sem další klon hodně podobných výsledných dojmů nemá cenu, kdo to má potom číst :-). U Ador Dorath bývaly časy, kdy mě bavili víc, nicméně novou studiovku jsem ještě neměl možnost poslechnout a tak menší chytlavost aktuálního setlistu mohla být jen zdánlivou. Depresy jsou klasikou a opravdovým černým diamantem na vrcholu undergroundového Olympu zdaleka převyšujícího tatranské štíty. Třeba u nás v Paroubkovu takovou kapelu nemáme. Škoda zkrouhnuté hrací doby, nová věc rulezz&killzz! Red Harvest mi nepřišli dostatečně zajímaví na to snažit se proniknout oblaky páry blíž pódiu stejně jako podstatou jejich tvorby samotné. Možná jsem vedle, ale jak z CD tak naživo jsem tam fakt na nic nepřišel. Arcturus jsem snad jako všichni přítomní samozřejmě čekal velké, ale i tak se mnou objem skutečného prožitku pořádně zalomcoval. Při hustotě koncertů a kvalitě jmen k nám poslední dobou dojíždějících není těžké kápnout na kapely, které s prstem v nose (v lepším případě:-) odehrajou to, z čeho se člověk někdy víc, jindy míň odvazuje doma. Málokterá si zatím ale s sebou přivezla celý vlastní obskurní svět a nabídla pár desítek minut trvající exkurz do jeho řádu-neřádu. Jen mi je trochu záhadou těch pár zamotaných kebulek po poslechu Sideshow Symphonies, když nešlo očekávat nic jiného, než že to bude zas trochu jinde než všechno předchozí a stejně jako všechno předchozí dostatečně Arcturus-made.

LooMis´s vyjou: Děkuju pěkně pánové, to toho na mně zase zbylo napsat, ale což, aspoň ušetřím klávesnici, takže pojďme na to letem světem.
Ador považuji, na české scéně za zjev ojedinělý a zatím mne ani jednou nezklamali. Stalo se i tentokrát, a přestože jsem Symbols začal

naposlouchávat až teď po koncertě, bavili mne i živě v Matrixu. Jak Bizz sepsal, hrálo se z novinky, až na poslední věc Ador Nin Edeleth Ador Dorath (Pan Bi: díky ty podrazáku, fuuu :o)) pocházející z debutu. Ostudu si rozhodně neudělali. Dokonce mi přišlo, že hráli o něco déle než Depresy, kterým to podle mne ale zvukově sedělo hůře než Ador, i když při poslední skladbě jsem se přesunul vlevo od mixu a tam to bylo kupodivu pěkné a ostré. Takže taky tleskám. Red Harvest přijeli se statutem kultovní kapely ve své domovině, tady mne ale moc nepřesvědčili. Bavily mne spíše rychlejší pasáže, ale jelikož jich časem bylo více než zdrávo, k tomu ten nakouřený zvuk a na pódiu hmla hustá tak, že by i Rákosníček mohl závidět, srazili dojem rozhodně pod obě česko-slovenské kapely.
No a Arcturus? To nebyla hvězda večera ale přímo kometa! Simen „Vortex“ Hestnæs dokázal, že není o nic horší než předchůdce Øyvind Hægeland, přičteme-li jeho potrhlou pódiovou show připomínající chovance mentálního ústavu snažícího se dostat ze svěrací kazajky, máme zde frontmana, jaký se u nás vidí málokdy. Čímž rozhodně nechci ani zdaleka naznačit, že by zbytek kapely byl nějak upozaděn! Naopak, jak již výše bylo napsáno, Arcturus jsou sice šesticí naprostých individualistů, ale dohromady to je pravý přírodní diamant – krásný, vzácný, tvrdý, čarovný, jedinečný!
Po koncertě jsem prohlásil, že se mi líbili víc než Meshuggah (ufff, snad mne za to někdo nebude kamenovat onDRrajs?) a stojím si za tím. Sečtu-li show+hudební složku, viděl jsem nejlepší letošní vystoupení. Kašlu na zvuk, že nebyl na 100%, celkový dojem mi to nemohlo pokazit. Arcturus vládnou. Howgh.
----- ----- ---- --- -- - -- --- ---- ----- -----
dwnldable to 01/11/2005
://warpzone.tv/Arcturus1.mov : 10.25mb : 0.21min : arctugirls mix
://warpzone.tv/Arcturus2.mov : 42.66mb : 1.29min : sverd’s soloverture
://warpzone.tv/Arcturus3.mov : 33.37mb : 1.10min : arctugirls