Jistě ne náhodou si pro první vystoupení za hradbami rodné otčiny podivíni ARCTURUS vybrali čtvrté nekrásnější město na Dunaji. Klub A 38 se totiž nenachází jinde, než v podpalubí někdejšího uhelného parníku očividně sovětské konstrukce, přestavěného v zábavní stánek ne nepodobný tanečním bárkám pražských rádií. Čili prostor zvící pražského Rock Café (v tomto případě dokonce i se stejně špatně fungující klimatizací) namísto podpalubních podlaží, na palubě restaurace a kavárna s vyhlídkou na město. Za měsíc zde budou hrát norští bubáci GORODOK, kterým se snad konečně splní sen zahrát si na kocábce aspoň trochu té z obalu Destroyer, na jejíž palubě už pár (přesněji tři tisíce čtyři sta) pátků už vystupovat nemohou.

Místní scéna v Maďarsku je zjevně podobná domácí. Asi nikoho nepřekvapí, že i když nabízí řadu jmen o mnoho zajímavějších, z trojice lokálních vymetačů pódia za zmínku skutečně stál jediný, paradoxně jako první v pořadí hrající VORTEX. Inteligentní, členitý BM s dobře vymyšlenými kytarami a vkusnými volně loženými klávesami, jejichž obsluha se zmohla i na víc než na obligátní sešlapování pedálů až k zemi, rozmazávajících kontury tak, abyste vlastně nepoznali, co že klapky hrají. K druhým BORNHOLM snad jen to, že kapela ze severu Evropy si zkrátka název BALATON nevybere a na Huna Atilu si nikdy hrát nezačne. K třetím SIN OF KAIN doopravdy škoda slov.

Následovala třičtvrtěhodinová pauza, která jakoby demonstrovala, že předem daný časový plán je třeba na vteřinu přesně dodržet. ARCTURUS měli dle rozpisu začínat o desáté a s jejím úderem se na pódium skutečně vykodrcali, v rozšířené šestičlenné sestavě doplněné o druhou kytaru. Hned první dvě skladby z posledního, oproti starší tvorbě hodně přeceňovaného, studiového dílka daly jasně najevo, že živá podoba kapely bude více o technice, než o atmosféře. Což později potvrdily i výňatky z Masquerade, sice zahrané, až se tajil dech, ale postrádající původní neuchopitelnou náladu.
Alfou a omegou vystoupení byl pochopitelně zpěv. Je zbytečné opakovat, že Garm

je v mnoha ohledech nenahraditelný. Nikdy nevynikal kdovíjakou technikou nebo neuváděl v úžas rozsahem, ale výrazem, jehož barvy jsou neopakovatelné, byl jedinečný. Novic u mikrofonu se s jeho party pral všelijak. Záležitostmi z posledního studia proplouval bez problémů, sic tyto jsou na nahrávce (pěvecky) odbyté až běda, v kouscích (nej)staršího data se syrovým vokálem, které si upravil po svém, exceloval. Jen v záležitostech z maškarády hlas svévolně ulétával tu tam, onde do teplých krajin. Vzhledem k tomu, že se jednalo o v celkovém pořadí teprve páté vystoupení, dá se i nad tímto nedostatkem přimhouřit oči.
Nad čím však šlo oči přivírat hůře, byla „show“. Druhá kytara byla ve většině skladeb zbytečná, její obsluha tedy povětšinu času házela paroháče, případně hecovala dav k hromadnému zpěvu a tlesku. Je milé, že kapela vystoupila v kostýmech, podobných těm z obálek, a na pomoc si přivedla dvojici dívčin v maskách, ale tento teatrální rozměr koncertu vyšel vniveč díky naprosto debilním metalovým pózám, za které se pomalu začínají stydět snad už i začínající soubory.
Naopak mile překvapil repertoár. Zařazení starších věcí jako geniální Morax z prvního EP jsem skutečně nečekal, stejně jako že dojde na jeden z manifestů moderního symfonického BM to Thou Who Dwellest in the Night v nezkrácené verzi. V obrácené sypačce po druhé sloce rozjel Pan bubeník obě pekelná kladívka a člověk se opravdu nestačil divit. Při probírání se archivem (vybavuji si ještě odrhovačku o červeném a černém z první desky) bylo vynikající, že ani nepatrné zrychlení, ani podstatné zesyrovění (které z věcí z Masquerade udělalo docela obyčejné krotké písničky) nebyly ke škodě věci. Stejně tomu bylo i se skladbami ze Sham Mirrors, kdy vynikla zejména třetí Ad Absurdum s důmyslně jednoduchými nosnými riffy, zcela opačně, dokonale do prázdna vyznělo klavírní preludium z kterési skladby, jejíž název si ne a ne vzpomenout.
Aby snad někdo pro moje příslovečné škarohlídství nepropadl dojmu, že šlo o koncert na kočku, je načase hodnotit. Výběr skladeb na výbornou. Hráčská stránka věci rovněž (kdo by to čekal). Pěvecká tři mínus. Show dostatečně. Zvuk chvalitebný (čistý, jen utopené místy bicí a zbytečně nahallené klávesy). Napomenutí třídního učitele za druhou kytaru. Celkově vzato velmi dobrý koncert. Jenže to je na poměry ARCTURUS jaksi málo. Přinejmenším proto, že bomba formátu EPHEL DUATH se ani omylem nekonala.
Na závěr nezbývá než si zahrát na sázkovou kanceláře. Aneb jak by koncert hodnotili návštěvníci koncertu z Prahy, pokud by jejich koordinační inteligence nebyla na nule. BZZ by celou cestu domů mlátil imaginárními paličkami do přístrojové desky v euforii ze shlédnutého bubenického výkonu. MERDUS by nadával, Roura s Moštem by se jen nemluvně usmívali, první tajemně, druhý hip-hopově. NS by byl opilý, Mordůrek by nejel a Ashok by tomu nerozuměl.