Není tomu dlouho, co jsem na jedné domácí párty s nostalgií vytáhla desku Němců Atari Teenage Riot a s úsměvem zavzpomínala na své pubertální časy. Krátce na to se po Praze k mému velkému údivu objevily plakáty zvoucí na jejich koncert, což jsem považovala za jasné znamení. Pravdou je, že vstupné bylo svou výší poměrně odrazující, ale to by pak člověk mohl sedět doma na zadku pořád.
Složení fanoušků, kteří se kolem sedmé hodiny začali trousit směrem k Abatonu, bylo více než pestré – mladičké gotičky, trochu odrostlejší gotičky, řádka grinderů, dredaři v maskáčích i v podstatě nezařaditelní fanoušci z Čech i zahraničí... Po důkladném prošacování od zdejší security jsem se mohla konečně jít osvěžit k baru, kde mě v jinak skromné nabídce velice mile překvapil hruškový cider (zřejmě nejen mne, ale i obsluhu, která se nemohla dohledat ceny :)
Z pódia se mezitím začaly ozývat hutné zvuky předznamenávající příchod snad nesmrtelných M.A.C. of Mad. Posluchači pak při jejich vystoupení mohli hádat, kdo se asi skrývá pod maskou nového vokalisty. Myslím, že tuto hádanku po pár minutách mnozí z nich úspěšně vyřešili nejen díky specifičnosti hlasu, ale i typickým pohybům a gestům zamaskovaného muže, kterým nebyl nikdo jiný než frontman budějovických Isacaarum Chymus. Co se týče celkového dojmu z vystoupení M.A.C., lze vytknout především

naprosto neposlouchatelný, přebuzený zvuk, který přebil i veškeré zajímavé hudební momenty. Přestože pánové zřejmě naše ušní bubínky trápili schválně a v rámci své osobní značky, řekla bych, že toho přeci jen bylo trochu přes míru. Není divu, že se nemalá část fanoušků začala přesouvat z haly zpátky k baru.
Po více než půlhodinové pauze už to skoro vypadalo, že by show hlavních hvězd mohla začít, ale dali si na čas a nechali své fanoušky pod pódiem pěkně vydusit. Pompézní nástup německého tria mě trochu praštil do očí a ty jsem pak nepřestala valit ani při prvním songu (Rage). Stála jsem uprostřed vlnícího se davu jak zkamenělá. Věděla jsem, že z původní sestavy moc nezbylo, ale i tak jsem se nemohla zbavit dojmu, že ta původní byla jaksi víc uvěřitelná. Dnešní Atari Teenage Riot, složení z MC CX Kidtronika, Aleca Empira a Nic Endo, přitom ten večer vlastně asi byli přesně takoví, jak je většina fanoušků očekávala – energičtí, vystajlovaní a pořádně ukřičení... Ale všechno to ve výsledku působí strašně uměle. První polovina koncertu mi připomínala atmosféru nějakého berlínského tanečního klubu, kde se mísí vše od jungle, tekkna až po hip hop, ale ten digitální HARDCORE s nádechem punkové atmosféry, na který jsem se těšila, se už dle mého názoru poněkud vytratil... Zbyli jen Atari TEENAGER Riot.
Až s hitem Too Dead for Me jsem měla pocit, že slyším tu kapelu, na kterou jsem přišla, i když opravdu jen na chvíli. Ještě několikrát jsem ve druhé polovině koncertu zaznamenala podobnou atmosféru jako u výše zmíněné skladby, s typickými nasamplovanými kytarami, které konečně na chvíli přestaly být utlumené a vystoupily z intenzivního elektronického základu, ve kterém se po

většinu času dost ztrácely. Více světlých momentů mě ten večer už bohužel nečekalo. Na druhou stranu nelze opomenout fakt, že doba se mění, a lidé i muzika s ní. Vše se nějakým způsobem vyvíjí a posunuje. Z tohoto úhlu pohledu lze dnešní ATR pochopit, ale myslím, že raději zůstanu u svých nostalgických vzpomínek, když ještě prezentovali své názory spíš prostřednictvím tvrdého digital HC než vyrýsovaného těla Aleca.