Album dekády? „Zase další seznamy statistik?“, možná si říkáte. Inu, syndromu Zlatých stránek jsme se chtěli tentokrát vyhnout a pojali jsme to poněkud osobněji. Nejlepší desky za posledních deset let – dá se to vůbec nějak smysluplně vyhodnotit? Za sebe mohu říci, že jsem si přál, aby byl výběr co nejosobnější. Zásadní alba jsou pro nás (snad i pro vás) něčím, co otevřelo člověku obzory, odkrylo netušené světy a možnosti, mentálně nás někam posunulo anebo (objektivně) svým novátorským stylem spustilo celosvětový trend. Výčet kvalitních desek tohoto období mohl být takřka nekonečný, my jsme se snažili ve výběru o maximální selektivnost. S tím holt jde ruku v ruku skutečnost, že na spoustu parádních záseků se nedostalo. Ale snad to nevadí. Při následujícím čtení budeme rádi, když se sami zamyslíte nad tím, kam se světový metal (na něj a jeho subžánry je tento „žebříček“ omezen) za ta léta dostal. S chutí do toho!

Bros:
DANSE MACABRE – Synkopenleben, Nein Danke
Kdo tohle zná, naprosto nepotřebuje přibližovat. Ostatní vězte, že je to naprosto masakrující screamo se šíleným vokálem z Německa a celou scénu pro mě zastupují právě oni. Vděčím za ně Stanovi.

THE DILLINGER ESCAPE PLAN – Miss Machine
Miss Machine jsem slyšel ze všech desek snad nejvíckrát a nikdy se mi neoposlouchala, dokonalé zapojení popu a obrovská hitovost, přitom ne podbízivost.

MESHUGGAH – Catch 33
Odlidštěná obludnost a možná nejkontroverznější deska v diskografii kapely. Zvlášť mám rád výhružnou, podprahovou kytarovou linku.

NEUROSIS – The Eye of Every Storm
Neurosis jsou úplně jinde než všechny ostatní kapely - vlastní filozofie, životní hodnoty, hudební cítění... Není to jejich nejlepší deska, ale mám ji nejradši. Pasáž „oath breaker sinks low“ v titulní písni je silná jako silnice.

SPAWN OF POSSESSION – Noctambulant
První death metal, který jsem si oblíbil a poznal, že to doopravdy není jen hukot vysavače. Není to sice naprosto esenciální kapela a ani nejsou tak populární jako třeba Necrophagist, ale u mě byli první a to se počítá. Spawn Of Possession mi otevřeli svým brutálním a technickým výtvorem (ne)jednu hudební bránu.

IMMOLATION – Unholy Cult
Vyváženější deska než předchozí Close to a World Below a pekelnější než následující Harnessing Ruin. Všechno má své místo, riffy jsou dokonalé, vyzrálé, vokál dospělý a obal masakrózní! 666 má velkou konkurenci v Fury and Flames od HE.

THE NUMBER TWELVE LOOKS LIKE YOU – Nuclear. Sad. Nuclear.
Vynikající spojení grindcoru, screama, mathcoru, jazzu a spousty dalších věcí na nejlepší desce dvanáctek. Vrcholem alba je nešťastná intimní The Rememberance Dialogue.

ULCERATE – Of Fracture and Failure
Zášť, zloba, zrada, zlom. Zničující zlo ze Zélandu.

Jukl:
1. ARCTURUS – The Sham Mirrors
Proč to zbytečně okecávat – lepší album vzniklé v nultých letech jednadvacátého století jsem neslyšel. Když přičteme skutečnost, že to ani není vrchol tvorby totálně legendární norské kapely, bude hned jasno, jak popředu proti celému metalovému pelotonu Arcturus vidím. Naprostá dominance ruky Steinera Sverd Johnsena ve spojení s bičem Knuta Magne Valleho, dynamitem Hellhammerovy ruky a zřejmě životním výkonem Garmových hlasivek vládne všemu. Nezbývá, než padnout na kolena.

2. EARTH - The Bees Made Honey in the Lion's Skull
Druhé místo si v mých uších vysloužili klasici Earth. Za to, jak v době mohutné vlny popularity těžkotonážního vazbení smetli svým zádumčivým klidem veškerou tvůrčí omladinu a i tak skutečně razantní The GrimmRobe Demos (Sunn O)))) nechali v roli stydlivého prvňáčka. Dylan Carlson měl velmi silných deset let, nechť je toto album bráno jako vrchol.

3. NASUM – Helvete
Pátrání po top nahrávkách zkoumané éry přineslo hodně favoritů, spravedlivý seznam by měl mít aspoň 100-200 příček, aby nedošlo k nespravedlnosti. Zvolený kompromis nakonec padl na Helvete, neb není alba, které by mě dovedlo víc uzemnit a beze zbytku rozmést po podlaze. Flák po fláku švédská mašina rozsekává moji hlavu, energie nahrávky jenom potvrzuje moje vnitřní přesvědčení – Nasum jako kapela s (řečeno hokejovou terminologií) nejlépe fungující vnitřní chemií celé dekády. Osobně nechápu, jak se nešťastná tsunami raději nepodělala strachy před rykem Mieszko Talarczyka.

(bramborová medaile) AGE OF SILENCE – Acceleration
Tak jo. Tohle je taková osobní úchylka. Vím, jak tomuhle albu nemohlo strašně lidí přijít na chuť, kolik lidí ho proklelo, odsoudilo za nesmyslný onanismus nebo dokonce i za neschopnost správného naladění nástrojů. A je mi úplně jedno, že většina z kritiků album neslyšela pořádně ani jednou. Takže maximálně subjektivní srdcevýlev – Acceleration považuju za totální majstrštyk, skvělou fúzi moderního progu s mírnou falší k tolik zavádějící avantgarde kolonce, s výborným technickým zpracováním s podpisem perfekcionistického Andy Wintera a těžko překonatelnými texty ‘Lazare‘ Nedlanda. A myslete si, co chcete. Tak!

Filipismo:
CYNIC – Traced in Air
Nadčasové album nadčasové kapely, pokud by vyšlo za deset let, stále bude IN. Učebnice technického progresivního metalu.

ORPHANED LAND – Mabool (The Story of Three Sons of Seven)
Jedinečné spojení východní kultury a metalové hudby, nepostrádající originalitu a bez jakéhokoliv náznaku kýče.

THE FACELESS - Akeldama
Kapela, která již svým prvním albem udala směr novému způsobu prolínání deathmetalové a hardcore muziky, navíc na vysoké technické úrovni.

EMPEROR – Prometheus (The Discipline of Fire and Demise)
Extrémní symfonický metal, který svým způsobem skládání předběhl dobu.

OPETH - Ghost Reveries
Brilantní práce s atmosférou, navíc stylově nezařaditelné.

LooMis:
TOOL – Lateralus
Kapela balancující na hranici progresivního metalu, rocku i jazzu se od prvních desek vyznačovala i velkým důrazem na vizuální prezentaci (i živých vystoupení). Lateralus může být jedním z argumentů, proč si desky pořizovat v originále, ale zde je navíc hudební materiál, který přes zdánlivý jednoduchý pohyb v kruzích neustále otevírá dvířka k různým stylům a jemně je implementuje.

OPETH – Deliverance
Jedna z nejobdivovanějších kapel, ať již z řad muzikantů nebo fanoušků. Neuchopitelný projev kapely zůstal, přibyla však agrese, nikoliv však záměrně vůči chystanému pokračování Damnation. Prostě se jen po předchozí „jemněji“ podané Blackwater Park Mikael Åkerfeldt & Co. do nástrojů pořádně opřeli a byli, jako už poněkolikáté, ve správný čas na správném místě. Ve spojení s inteligentním vystupováním jsou živě Opeth stále jistotou, která nemůže zklamat.

GROTESQUE THROUGH INCOHERENCE – Utopia City
Ještě než se začala naplno rozjíždět vlna deathcoru a styly se začaly opět křížit všemožnými dalšími způsoby, parta mladíků z Francie na to přišla už na debutu a navázala neméně povedenou druhou deskou. Leč dech došel, ale tvorba, při které slechy dostávají balzám radosti, zůstává.

MESHUGGAH – I
Geniální následovník opěvované Nothing a předchůdce koncepční Catch 33. Jednooký je však mezi slepými králem, jelikož tady se zbořily mantinely předsudků a Meshu potvrdili, že jsou schopni utáhnout jednu skladbu, aniž by na vteřinu zanudili a vypálili rybník pochybovačům, že vše již vyřkli.

NEVERMORE – Enemies of Reality (remaster)
Trochu srdcovka, ale to snad k deskám dekády patří. Naprosto zpackaná produkce Kellyho Graye tuhle desku v roce 2003 úplně pohřbila. Naštěstí později se duo Jeff Loomis a Warrel Dane rozhodli, že to tak nesmí zůstat a navrátili nahrávku do správných rukou Andyho Sneapa, který navíc přimixoval druhou kytaru Stevea Smythe a vznikla nejsilnější nahrávka kapely od Dreaming Neon Black!

-OO- aka pf:
Ponechám to bez komentáře. Prostě jsou do pro mě důležité desky, ke kterým mám především osobní vztah, který se blbě vysvětluje. A po pravdě, ten výběr je asi platný pro dnešek, zítra bych vybral něco jiného...

XASTHUR – To Violate The Oblivious
OPETH – Backwater Park
BURIED INSIDE – Chronoclast
ISIS – Panopticon
ROTTEN SOUND – Murderworks
EMPEROR – Prometheus (The Discipline of Fire and Demise)
MASTODON - Remission
KATATONIA – Last Fair Deal Gone Down
GRIDE - Tanec bláznů

CrusT:
NIGHTWISH - Once
Nahrávka, která mě svého času úplně smetla ze židle. Nightwish na ní předvádí obrovský pokrok nejen skladatelský, ale i zvukový a katapultovali tím tak sami sebe mezi největší metalové kapely dneška, dlužno dodat, že v tomto případě naprosto oprávněně. Jakákoliv symfonická, orchestrální, či pseudo-operní metalová deska vedle Once bledne v nevýrazný kýč. Tohle je totiž opravdu funkční spojení orchestru, sboru a metalové kapely v jeden kompaktní celek, skutečným filmovým soundtrackem dýchající celek a to i přesto, že aranže jsou tak dokonale složené, že orchestrální stopy se vyplatí poslouchat i samostatně.

THORNS - Thorns
Z téhle desky se doslova vypařuje síra a odkapává jed. V době, kdy se black metal již delší dobu točil v kruhu, přišel Snorre W. Ruch spolu s dalšími prominentními osobnostmi norské scény (Satyr, Hellhammmer, Aldrahn) s naprosto zásadním blackmetalovým albem, kterým mimojiné dokázal, že vystihnout tu pravou podstatu stylu lze i netradičními a pokrokovými cestami. Důležitý je totiž výsledek, ne prostředky a zde je výsledkem všepohlcující dusivá atmosféra. Pravděpodobně se jedná o jednu z nejzlověstnějších hudebních nahrávek vůbec.

DISARMONIA MUNDI - Fragments of D-Generation
Zdá se to být trochu paradoxní, že jedno z nejlepších alb švédského (göteborgského, chcete-li) melodického death metalu pochází ze slunné Itálie. Nicméně i zde má na kvalitě celého díla velký podíl jeden Švéd, Björn Strid (Soilwork), který pod dohledem multiinstrumentálního producenta Ettore Rigottiho podal jeden ze svých životních výkonů. Kromě jeho zpěvu mi dodnes vyráží dech ten nespočet proplétajících se kytarových harmonií, šikovně ukrytých melodií a ohromný drive celé desky.

AVANTASIA - The Metal Opera I. & II.
Tobias Sammet (Edguy) sice v případě svého ambiciozního projektu Avantasia nepokrytě čerpal z postupů dávno zpopularizovaných již v 80. letech, hlavně odkaz dýňových Keeperů je zde zcela nepřeslechnutelný, přesto celý svůj koncept příběhu ze 17. století pojal natolik úchvatným způsobem a natolik tehdy rozvinul svůj skladatelský potenciál, že ačkoliv těmito dvěma alby rozpoutal vlnu koncepčně podobných multipěveckých "operně" muzikálových teatrálností, tohle veledílo zůstává na vrcholku speed metalu a jemu žánrově spřízněných odnoží.

MNEMIC - The Audio Injected Soul
Větší rozruch způsobil asi debut Mechanical Spin Phenomena, přesto mi druhá deska dánských modernistů, ač kvalitativně a zvukově srovnatelná s debutem, přijde o ždibec skladatelsky vyzrálejší, především po stránce vlastní identity. Fear Factory, Meshuggah, Machine Head, Strapping Young Lad, znovu je to tam všechno, jen to má celé víc vlastní ksicht. Ten váš vám to ale rozkope spolehlivě!

saint.rap:
IMMOLATION – Close to a World Below
Jako deathmetalista prostě a sprostě zvolím tohle album. Dodnes přišpendlen k zemi plamenem pekelným. Mňam.

THE DILLINGER ESCAPE PLAN – Irony is a Dead Scene
Modernější deska? Nemám rád dnešní The Dillinger Escape Plan trend, musím ale uznat, že EP s Mikem Pattonem je i po letech skvělá nálož.

TESTAMENT – The Formation of Damnation
Z thrash metalu mě uzemnil Testament ročník 2008. Back from the ashes!

ROLLINS BAND - Nice
Pokud budu chtít něco rockovějšího, spolehlivě sáhnu po desce, na níž byl Henry vyklidněnější a tvářil se? „Nice“.

Čechy v nulté dekádě - SUPREME CONCEPTION nebo FDK.
Kapela století? Voivod, a s Ondrajsem si roztrháme občanky, páč bude zabejčeně tvrdit, že Crowbar a ty mám taky rád!

onDRajs:
NASUM – Helvete
Já to vzal podle žánrů. A hned hezky zostra! V grindcoru posledních deseti (snad i patnácti) let není invenčnější kapely než Nasum. Stovky skladeb a skoro každá skvělá. Kadence frázování Mieszka je nezopakovatelná, hraní Anderse jedinečné. Na každé desce s jinou fasádou, ale pokaždé sví. Grindcore jako symfonie? Ano!

DARKANE – Insanity
Moderní thrash? Jasná volba. Pamatuji, jak mi při prvním poslechu ulítla huba až do vedlejšího pokoje. Nabitá válcovačka bez jediného hluchého místa. Ani nevím, co vyzdvihnout více, vše dotažené k hranicím možného. Prostě: na max!

ENSLAVED – Below the Lights
Tihle Norové nejsou snadným oříškem k rozlousknutí. Vždy mi přišlo, že všechny ostatní blackové skupiny vydají všechen arzenál naráz, ale u Enslaved ani na desátý poslech vůbec nemám jasno. A tak dál a dál prozkoumávám zvláštní éterické melodie z jiného světa, jež se ze začátku tváří jako „bigbít s atmoškou“. Karta se však otáčí a výsledkem je bezvýhradní nadšení. Podivuhodně skloubený emoblack s hardrockem sedmdesátých let a keltskou mystikou. Neskutečná deska nezařaditelné kapely.

ESOTERIC – The Maniacal Vale
Když už se brodíme v bahně, proč rovnou nesklouznout do pořádných sraček. Troufám si tvrdit, že v doom metalu za poslední dekádu nic lepšího nevzniklo. S Esoteric to máte těžké. Buď je milujete, nebo nenávidíte. Neznám sugestivnější metalovou kapelu - Esoterici si pro vás přijdou, uvězní vás v pekle vlastního nevědomí, dvě hodiny vás v něm budou smažit a po skončení desky budete potřebovat tři rohypnoly, abyste se z toho týdenním spánkem vzpamatovali. Písně Beneath This Face a Silence řadím na absolutní žánrový piedestal. Upozorňuji, že nic psychicky horšího nelze prožít. Ano, jsem masochista, ale příliš často to poslouchat nedokážu.

GORGASM – Bleeding Profusely
A nyní, kuchejme zvesela. BDM jako skutečně obskurní žánr mám velmi rád a tohle album mi vždy vysvětlí proč. Tohle ve mně probudí zvíře. Hovadská brutalita s nakažlivě chytlavými melodiemi, rozjetí perverzních fantazií je už jenom otázkou času. Takže bacha na mě...nechoďte ke mně do sklepa. Z death metalu ještě musím zmínit tyhle tři věci: Origin -Informis Infinitas Inhumanitas, Mortal Decay - Forensic, Decrepit Birth - ...And Time Begins.

ION DISSONANCE – Solace
Původně jsem za Kanadu chtěl nasadit hlavní želízko Whisper Supremacy od Cryptopsy. Špatná dekáda. Takže jinak. Už jsem o těchto bláznech napsal dost. I když si myslím, že některé pasáže už přesahují všechny meze a já si říkám „kluci, o co vám do háje jde?“ (viz Play Dead, Lecturing Raskolnikov), něco šílenějšího už asi jenom těžko budeme někdy poslouchat. To, co znamená Obscura pro léta devadesátá, tím je Solace pro nové milénium. Tedy einsteinovsky rafinovaný bolehlav. A v podobně schizofrenním ranku nesmím zapomenout na Lucid Interval od Cephalic Carnage.

CROWBAR – Sonic Excess in Its Purest Form
A pak už zbývá pouze jediné. Co sem mám kurva napsat? Když mi je nejhůř, vzpomenu si na „Don’t be a slave!“ a jedeme v životě dál. I když mi poslech mnohdy činí utrpení, jsem rád, že tomu je takhle a ne jinak. Bez boje ovoce vítězství sklízet nechci. Více informací zde.

Brutusáček:
Deka dekády a podobné ankety jsou velmi krkolomné, navíc pokud uplynulá dekáda byla naplněna skvělými alby, mnohé se vám snažíme představit a popsat, na některé nezbude čas a aspoň na ně rádi upozorňujeme nejen v ročních TOPech, ale třeba i oblíbené dečce měsíce. Osobně mám již nějaký ten pátek výběr opravdu - možná jako jediný - zjednodušen.

MESHUGGAH - Catch 33
…je onou vyvolenou, pro mě absolutní top uplynulé dekády. Věřím, že většina meshugologů zvolí asi Nothing. Nothing je geniální deska, ale Catch 33 mi dává víc, pro mě je ze všech desek nejvíc nabitá emocemi. Spousta kapel a desek jsou náladotvorné, ale u Catch 33 je to jinak.
Až znepokojivě mě dostává ta absolutní chladnost, bezmoc a možná i klaustrofobie, kterou má na vině ten jeden podprahový riff, který se proplétá celou deskou a znemožňuje útěk. Na druhé straně deska umožňuje spousty úniků a rozhřešení v druhé polovině. Rád se k těmto pocitům vracím, nechat duši trochu podusit, stísnit, vytrestat... Nebo vyléčit? Všechno v jednom, je to parádní lék i tortura zároveň. Můžete jí jen nechat pustit a těch 47 minut uplynout nebo si to naprosto vychutnávat. Tahle deska má spousty vtípků, chytře umístěných sól a riffů, které jsou umocněny možná nejlepším zvukem, který jsem kdy slyšel. A když do toho začne roboticky pokřivený hlas Jense odněkud ze system shocku, který kdyby jen pan Kubrick zaslechl....
Je to deska možná až démonických rozměrů, na jednoho posluchače až příliš silová. Totálně pohltí, dostane do jiných rozměrů. Láme paralelní vesmíry, prolíná je a vytváří. Někteří říkají, že když přijdou do velkého chrámu, tak na ně ta "povýšená" gotická stavba doléhá, ono s tím záměrem mohly být stavěny, ukazovat tomu malichernému človíčku, jak je nicotný a odevzdat se "bohu". S Catch 33 to mam podobné, akorát tu sílu vidím dál ve vesmíru. Jak je proti němu člověk nicotný...
Nejlepší skladbou od Meshuggah není I, jak si mnozí myslí, ale dvojskladebné soukolí In Death is Live - In Death is Death. Příznačné, nemyslíte? Nechte se pohltit, nejlépe za úsvitu, věřte mi....

Bizzaro:
Já to mám trošku složitější, neb po čem bych pro takovýto výběr alb sáhl, to vyšlo před rokem 2000, kde mám i většinu svých top alb. A když už, případné náhravky jsou již uvedeny výše a přijde mi zbytečné je opakovat, a tak seznam výše doplním o pár kousků, které by v podobném výčtu neměly chybět.

SPIRAL ARCHITECT – A Sceptic’s Universe
Pravděpodobně jedno z nejtechničtějších alb, které bylo natočeno. Jenže nic zde není jen pro svou vlastní exhibiční stránku, vše dává až neuvěřitelný smysl a stále se jedná o písničky. Po strunné stránce a zvuku dominující base se jedná o naprostý skvost. A navíc jde o album, které mi otevřelo dveře k prog metalu a vůbec pochopení (až zamilování si) čistého zpěvu. Ne nadarmo Oyvind zpíval i s Arcturus.

SOILWORK – Natural Born Chaos
Už předcházející pecky Steelbath Suicide a především A Predator’s Portrait naznačily, že bysme se od švédských workoholiků mohli dočkat zajímavých věcí. A také že ano. Pro produkční stránku sáhli po Devinu Townsendovi, tvorbu více oprostili o agresivní göteborg vyznění, přidalo se na hitovosti a snad místy až lehce progresivním nádechu a máme tu dokonale trvalé album, které svým vyzněním tak nějak předběhlo veškerý dnešní metalcore.

MARTYR – Feeding the Abscess
Hrát technicky v dnešní době není nic ojedinělého. Jenže se cení, pokud se kapela vyvíjí, stále někam směřuje, mění vyšlapané cestičky a když už ne, alespoň se přezuje. Jenže technika není všechno. Pokud autorům nechybí fištrón a dokáží hudbu i za ctění „starých zvyků“ ozvučit do moderního hávu a přidat vlastní myšlenky, je vyhráno.

MAYHEM – Grand Declaration of War
Black metal je sám o sobě dost obskurním a velkých možností k sebevyjádření nabízejícím žánrem plným nejrůznějších umělců, ba i přímo šílenců, mezi něž patří mstitelé i následovači nejrozličnějších myšlenkových směrů, sebepozkozovači, feťáci… Pokud jsou všechny tyto kombinace spojeny v jeden celek, který nabere zvukových podob, může vzniknout třeba něco jako Grand Declaration of War.

SCARVE – Irradiant
Tihle Frantíci u mě naplňují něco, co si představuji pod pojmem vizionářství. Neotřelé myšlenky, nečekaná řešení, variabilní vokály, chytré rytmizování, metalová dravost, industrializovaná podbarvování, dokonalý zvuk a instrumentace. Scarve na žádném ze svých alb nepřestali hledat, nezůstali stát na místě a vždy se prezentovali chytlavou, drsnou, moderní a nápaditou muzikou s neuvěřitelným drivem, která ovšem nikdy nedoznala ocenění široké veřejnosti. Na Irradiant sólem přispěl Fredrik Thordendal, Gillaume po něm odešel zpívat k Mnemic.
Dirk nyní hraje se Soilwork, u kterých natrvalo zakotvil již i doposud vypomáhající hlavní myšlenkový strůjce Scarve, kytarista Sylvain. Jsem zvědav, co nám budoucnost a příští dekáda přinese.