1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků
Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:
2a) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba (rok 2014)
2b) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly dříve
Pojďme na to.
ANIMALS AS LEADERS – The Joy of Motion (2014)
Před rokem natrhli ostatním kapelám řiť Suffocation, v březnu letošního roku si první příčku žebříčku prosadili Amíci Animals As Leaders.
Brutusáček se o desce nebojí dělat ani závěry ve velkém stylu: „Vítěz března a naprosto skvělá deska, která předčila veškerá očekávání. Tosin nemusí nic dokazovat, o tom už všechny přesvědčil dávno, mnohem víc než předtím ale ukazuje, jak dokáže být variabilní a všestranný napříč žánry. Více Šéfově recenzi!“
Bizzaro tedy album „sepral“ už v recce, takže snad z jeho strany není třeba jakýchkoliv dodatků, snad jen že: „tahle mladistvá radost z hudby přemýšlivě beroucí si ze všech koutů, mu vydrží na poslech hodně dlouho“.
„Ač mě djenty, progy a podobný věci vůbec netáhnou, tak toto se mi z nějakýho důvodu líbí a přijde mi to i jako nejlepší Animals As Leaders deska. To co mě bavilo na Reflux a první desce AAL, z toho je udělaná skoro celá The Joy Of Motion. Paráda,“ drží si pozitivní tón i Irdzi.
A aby té úchylně pozitivní atmosféry nebylo málo, tak přidáme ještě komentář se slovem „masturbace“ (to je ta radost z pohybu?): „Tak samozřejmě musím uznat, že tohle je instrumentálně naprostá pecka a drží to nezvykle pohromadě na to, že je to v podstatě sólová hudební masturbace. I když nejsem přímo unešen, tak musím uznat, že se mi velmi líbí, jak se ten velký třesk djentu rozpíná nad všemožné další žánry,“ tolik o desce The Joy of Motion Kícr.
DAMNED SPRING FRAGRANTIA – Divergences (2013)
Co děláte ve čtvrtek? Jdete na koncert do Exit-usu? Pokud si ještě nejste jistí, mohly by vás přesvědčit buď pozitivní hodnocení tohoto alba, recenze, Bandcamp… anebo také to, že když nepřijdete, dostanete od Šéfa na prdel.
„Možná by někdo namítl „nepůvodnost“ tohodle materiálu (zdravím Ondrajse ;)), či spíše jeho zřetelnou inspiraci, ale: 1/ musí každá deska být revoluční?, 2/ dal ji posluchač dostatek času, nebo jen proklikal tracklistem? Tak či tak, ono záleží hlavně na tom, JAK to kapela dělá, a tahle to dělá sakra dobře. DSF totiž mají plno silných nápadů a umí je dát skvěle dohromady, a nějaký ten poslech navíc ukáže, že pouze pod pokličku známějším se tu nenakukovalo. Italové přišli znenadání jako hemr, co smešuje fejs, a ve čtvrtek zmasakrují i všechny vás, kteří do Exit-usu přijdete,“ láká Bizz.
„Tohle musím, páč šéf dělá 10. 4. koncert a kdybych nedržel limity, tak mi natrhne koule,“ potvrzuje Dejv má slova výše, „ale jako je to celkem maniakální, naživo můžou dávat slušně.“
A nakonec citát od Bruta: „Hele, asi žádná novota, ale když to šlape a je to skvěle zahraný, proč si to nevypočítat…“
Takže zítra, jos?
DESTRAGE - Are You Kidding Me? No. (2014)
Sicky a Hanzz zmiňovali tuto desku v minulém Albu měsíce, Sicky se jí dokonce věnoval i v recenzi. V průběhu března (Loomis: „Skvělá kapela, která mi přesně v březnu kápla do noty.“) si získala třeba OnDRajse, který ale nestíhá a nic nám k ní neřekl (pokud by vás lákalo veřejně pranýřovat lidi, zkuste někdy napsat Album měsíce).
Kícr: „Přišlo to ke mně sice trochu později, ale za to intenzivněji. Tohle je neskutečně svěží nahrávka. Navíc to má v sobě šíleně pozitivní energii.“
A Loomis doplňuje: „Příliš nekomplikované, přesto technické (či progresivní, chcete-li), chytlavé, nápadité. Math-crossover par excellence. V recenzi už nějaké podobnosti byly zmíněny, já tam největší vliv cítím od Kanaďanů Protest The Hero, ale zapomenout by se nemělo třeba ani na šílenější francouzskou variantu GTI (kdepak je jim konec?)“
PERIPHERY – Clear (2013)
Progrock, djentík.. EPčko pokrevních bratrů Animals As Leaders vyšlo na konci ledna, kdy bodovalo z první pozice:
DW: „Pokud odhlédnu od faktu, že většina lidí pokládá Clear za regulérní album (a bude tedy nevyhnutelně zklamána) a beru ji jako takový mišmaš nápadů, které vzešly ze všech koutů Periphery, nemám s nahrávkou naprosto žádný problém. Kapela slíbila zamakat na mixu některých skladeb, tak třeba něco vyjde ve verzi 2.0. Ovšem hudebně? Výborná věc“.
„I když na tenhle žánr si asi nikdy moc nenajedu, tak mě to nakonec docela bavilo,“ decentně chválí Dejv. Ale u desky Clear jako u jediného alba mezi svými tipy nepoužívá slovo „maniakální“. Tak já nevím, co si o tom myslet.
BEHEMOTH - The Satanist (2014)
Behemoth dominovali v Albu minulý měsíc. Vaněna tenkrát žádný komentář neměl, takže jsem do článku napsala jenom „Behemoth zaujali i Vaněnu.“, ale tentokrát se polepšil a komentář má:
„Neskutečně zábavná deska, o které jsem si myslel, že se ohraje, ale opak je pravdou. Výjimečný materiál!“
Behemoth zaujali i Kubu. (Cha!)
HANNES GROSSMANN - The Radial Covenant (2014)
Jeden z nejlepších léků na posranou náladu, co znám, je jít na YouTube a pustit si, jak Hannes Grossmann ve svých instruktážních videích říká „Hi everyone - I’m Hannes Grossmann.“ Třeba tady.
Když půjde do tuhého, pusťte si to několikrát po sobě.
No ale k albu.
LooMis: „Hodně obscurovská deska jak obalem, tak i feelingem jednotlivých kompozic (včetně jedné předělávky pro piáno právě od mateřské kapely). Celkově má deska význam asi spíše pro fanoušky Obscura, což ale neznamená, že by se jednalo o nějaký odpad, ale na druhou stranu - nenakládá to jako Destrage a do nějakého experimentování jako u Anderse to má lán hudební cesty.“
Plus hlas od Kuby. A jen pro úplnost, už minulý měsíc desku vyzdvihoval Bizz.
CRIPPLE BASTARDS - Nero In Metastasi (2014)
Jako neúnavné tyhle Italy na scéně působící bezmála 30 let označuje Vaněna, ale také říká, že „texty v rodném jazyce, super náboj i prvky crustu a punku našroubované na grind dělají z této fošny parádní věc.“
Není ale sám. I Snape si novou desku, která vyšla u Relapse, pochvaluje, nazval ji „prostě dobrá zábavná pecka“, i když na Juliovy pseudopolitické provokace už kašle, a názor na ní ukončuje slovy „výbornej metalickej grind a krásně lopatovej materiál zahranej s velkým přehledem. Naštěstí nikoli v duchu dnes populárního rock’n‘rollu a bez počítání.“
bizzaro
ALTERBEAST – Immortal (2014)
- V případě týhle desky její obal extrémně neodpovídá obsahu. A vlastně ani logu. Od pohledu bych to tipnul na nějakou power/heavy/speed dračáckou ubulenost, ale první trek vám dá takovou kopačku, že sednete ne prdel. Brutálně našlapanej technickej (místy až bdm a taky sweep) death metal ultra nejvyšší kvality. Melodickej, rychlej a hlavně i s riffama (DoF/DF), ale jinak Necrophagist - Black Dahlia Vražda. Beru všema deseti a doporučuju třeba vál Into Oblivion!
PYRRHON – The Mother of Vitues (2014)
- Psychárna. Jestli vám Crowpath, Ulcerate nebo Gigan přijdou jako šílenost, nepouštějte se do křížku s tímto albem. Neurotizmus, pokroucenost, žádný lahodný tóny… experimentální death metal pro otrlce!
ARCHITECTS – Lost Forever // Lost Together (2014)
- Popík? Kdepak! Architects se na tomto albu zas vracejí v tom nejlepším možném světle. Chytlavý skladby zůstávají, ale tentokrát šly patos a teen-lepidlo pryč a super nápady v celkově hodně dynamickým celku zas našly ztracenou údernost a adekvátní zvuk.
LooMis
KOCÁB / PROUDFOOT / DONATI / SHEEHAN - Aftershocks (2014)
- Zatím nejpřekvapivější deska letoška. Když minulý rok prosákly zprávy, že se chystá jakási „česká obdoba Planet X“, trochu jsem se obával, co může vylézt z pana Tatrmana (kolik jsme už podobných nabubřelostí u nás měli)? A ono to není vůbec špatné. Rytmika Donati/Sheehan by spolu mohla hrát, i když by oba byli hluší (tady je prostě chemie, která funguje na každé desce), a Kocábův hlas je také jasnou identifikační značkou. I když jsou zde skvělé skladby jako např. Praying, Death Row nebo Chaos, na přirovnání k progresivním projektům typu Planet X nebo Devil's Slingshot je to příliš rockové.
ANDERS BJÖRLER - Antikythera (2014)
- Nejen thrash metalem (nyní již pouze s AtG) je Anders živ. Antikythera je rockově / ambientně vyklidněná a pouze zdánlivě jednoduchá. Čím víc poslechů, tím víc nálad vyplouvá na povrch. Anders si prakticky všechno od kytar a klapek (mellotron, moog i klasické klávesy) nahrál sám, nicméně u basy lze zaslechnout Meshu Dicka a za bicíma mu nesedí nikdo menší než skvělý rytmik Morgan Agren! Jednoznačné doporučení!
Sicky
BENEVOLENT - The Covenant (2014)
- Směs deathcoru, djentu, death metalu. Zajímavý progresivní metal v podání kapely z Dubaje.
BRUTALITY WILL PREVAIL - Suspension Of Consciousness (2014)
- Zvláštní, temná, těžko uchopitelná odrůda hardcoru.
I DECLARE WAR - We Are Violent People by Nature (2014)
- Deathcore v podobě, jaká mi sedí.
THE CONJURATION - Surreal (2014)
- Solidní blázinec, uvidíme, jak se to vyvrbí…
BAND OF SKULLS - Himalayan (2014)
- Pohodička bigbeat.
brutusáček
PLEBEIAN GRANDSTAND - Lowgazers (2014)
- Někde na pomezí chaos hardcore, blacku a bůhvíčeho Frantíci vytvořili opět šílenost. Věci z Throatruiner Records chce sledovat!
TAKUYA KURODA - Rising Son (2014)
- Příjemnej japonskej jazz.
BOHREN & DER CLUB OF GORE - Piano Nights (2014)
- Nene, tahle deska mě nepustila.
gorth
TARA JANE O'NEIL - Where Shine New Light (2014)
- Nabízí se srovnání s Grouper: rozostřené, strohé, smutné písničky. O'Neil je nicméně dynamičtější, méně temná, různorodější, přece jen čistější. Občas přechází až do dětské, naivní jednoduchosti, která je poněkud otravná, ale většinou to je kvalitní melancholie, která pracuje s náznaky, klidem, zdrženlivostí.
FATHER MURPHY - Pain Is on Our Side Now (2014)
- Jakoby Italové plynule přecházeli od původních lehce vypsychlých folkových písniček k čím dál většímu zlu. Na tomhle EP se nachází i chladný industrial srovnatelný s ranými Swans či Godflesh, nebo dokonce Haus Arafna - až tak zlé to je - ovšem ve volnějších strukturách odkazujících spíš již téměř opuštěný psychedelický folk či rock. Spojené ženské a mužské zpěvy přecházející od řevu k chorálu zůstaly. Narozdíl od dva roky starého alba a podobně jako předchozího EP tu není slabé místo.
SONAR - Static Motion (2014)
- Excelentní švýcarský minimal jazz zejména připomínající Dona Li. Kdo zmeškal minulou desku a diskuzi: díky bizzoj; jeden kytarista hrál s Frippovým podnikem League of Crafty Guitarists; druhý předskakoval další etablované švýcarské sebrance podobného ražení Nik Bärtsch's Ronin.
AL CISNEROS - Toward Nazareth (2014)
- Po (tuším) třech sedmipalcích o dvou skladbách se pan Om Sleep odvážil na pětiskladbový desetipalec, ovšem magickou hranic dvaceti minut opět nepřekračuje. Oproti předchozím strohým trackům je tentokrát jeho dub rozvitější, barevnější, kromě perfektně namotávací basy mají značnou plochu i synťáky a kromě klasické religiózní zhulenosti se Al C. odvažuje i krůčků směrem k tropické bliss-out fantazii geniálního alba 936 od Peaking Lights.
HORSEBACK - Piedmont Apocrypha (2014)
- Víc deja vu momentů než na předchozí desce, což souvisí s dalším posunem k americké lidové hudbě. Ve výživném interview na tinymixtapes jmenuje autor řadu inspirací z této oblasti, které zatím neznám, ale můžu říct, že je tu jistá podobnost s psychedelických rockem na poslední desce Six Organs of Admittance a že Horseback jsou vyrovnanější. Spojení (black) metalu s folkem funguje excelentně (podotýkám, že s Finntroll a podobnými to nemá společného zhola nic), zejména řev nad chytlavými, oproti normálnímu BM lehce čitelnými melodiemi má prazvláštní, skvěle pozitivní efekt. Jinak to myslím navazuje na emersonovskou tradici self-reliance a thoreauovský život v lesích a radost ze známého, blízkého, z přírody, což mezi současnými umělci upomíná opět lehce na SOoA, ale také na Mount Eerie.
mIZZY
TEITANBLOOD – Death (2014)
- Naprosto největší šleha nejen letošního roku. Hned na úvodní pecce Anteinfierno rozjedou Teitanblood šílenou palbu, která trvá déle než hodinu. Stopáž desky je opravdu zničující, ale její poslech je trest, který rád podstoupím znova a znova. Na některých sonzích Teitanblood překonali i sami sebe a nedovedu si představit, kolik lidí by umřelo, kdyby někdy hráli naživo. Pokud někdo zná zlejší a námrdovější kapelu, rád bych o ní věděl.
KRIEGSMASCHINE - Enemy Of Man (2014)
- Jak už bylo psáno v diskuzi k Untamed & Unchained tour 2014, zní to, jako když Mgła hraje minimalisticky věci od Deathspell Omega. Obě zmíněné kapely mám sice raději, což však nemění nic na tom, že Kriegsmaschine nahráli zatím jedno z nejlepších letošních alb.
IXXI - Skulls N Dust (2014)
- Po smrti Nattdala a výměně zpěváka zůstal ze staré sestavy jen kytarista s bubeníkem, kteří ale udělali dost chytlavou blackovou desku. Nový zpěvák také dobře řve a mně se tento počin líbí.
Leif
AL-NAMROOD - Heen Yadhar Al Ghasq (2014)
- Na aktuálním albu Al-Namrood doznali změn, které jim hodně prospěli. Nový vokalista štěká se skoro hip-hopovým frázováním, má neskutečné charisma fanatického kazatele. Perkuse a bicí hodně zdařile využívají etnické polyrytmie, přibylo rovněž autentických tradičních nástrojů, které krásně dokreslují podivně pokroucené exotické melodie. Skladby se většinou nesou ve středním tempu a mají nezřídka dosti bizarní taneční náladu, která překvapivě ladí s neurvalým zahuhlaným black metalem. Album s naprosto svojským, originálním výrazem.
HTRK - Psychic 9-5 Club (2014)
- Současný tvar HTRK se dá popsat jako trip-hop, ve kterém ze všech nástrojů zbyli jen tři-čtyři stopy analogových synťáků, je to pomalé, tiché a minimalistické. Z nějakého důvod je hrozně příjemné nechávat se unášet na těchto vlnách hypnotických elektronických ploch doprovázených měkkou cyklickou perkusí a apatickým vokálem. Pokud se vám líbí třeba Fever Ray, doporučuju.
THE BODY - I Shall Die Here (2014)
- Dvojka republikánských rednecků spojila síly s vynikajícím industrial/drone projektem The Haxan Cloak, což vyústilo v zvukový skalní sesuv s nevídanou devastační sílou.
BEN FROST - A U R O R A (2014)
- Pokud se nemýlím, jedná se o program, se kterým Ben předloni vystoupil v Praze. Hodně odlišné od slavné minulé řadovky, připadá mi to extrovertnejší a agresivnější. Zajímavě zní hymnické tranceové melodie a bordeloidní bicí. Po pár posleších velká spokojenost, i když By The Throat zůstává nepřekonaným albem.
TIMBER TIMBRE - Hot Dreams (2014)
- Blues absolutně není můj šálek kafe, ale tato kapela zaujala southern gothic atmosférou a rozkošnými aranžmá.
I AM HERESY - Thy Will (2014)
- Téměř rodinný projekt vokalisty Boysetsfire. Hudebně ničím nepřekvapí, avizovaný chaotický hardcore bohužel nikde, nicméně I Am Heresy jsou poměrně originální vzhledem k tomu, že do metalického hardcoru zajímavě inkorporují písničkářství a procítěné hymnické refrény. Mimochodem, v dubnu vystoupí na pražské Sedmičce.
Kuba
INTERVALS - A Voice Within (2014)
pf
OLAFUR ARNALDS - Gimme Shelter (2014)
vaněna
EARTH CRISIS - Salvation of Innocents (2014)
- Hodně stereotypní deska, která mě nenadchla, ale zavzpomínat se u tohohle metalcoru možná dá…
Agnes
KAMCHATKA – The Search Goes On (2014)
THE OATH – The Oath (2014)
HOLY MOSES – Redefined Mayhem (2014)
ALCEST – Shelter (2014)
schizmo
PAULIE GARAND - Molo (2014)
- Paulie Garand [offiziell fanplatz] a jeho šedá eminence Kenny Rough jsou fenoménem dnešní doby. Chytře nebo spíš šťastně reagovali na jistou díru na trhu a v momentě, kdy byl všechen hip hop/rap striktně zaměřen na kritizovaní, dissování a macho feeling, nastoupil pohlednej „obyčejnej“ kluk, kterej začal vyprávět svůj příběh o sobě, kámoších a městě, ve kterým vyrůstal. Místo swagů, měření vocasů a mávání zlatejma medailema se tady jede na pomyslnou upřímnost a obyčejnost. V jednoduchosti je síla. Stejně jako v zatraceně hitovém potenciálu většiny tracků, a to ani nemluvím a medové barvě hlasu, která je prostě příjemná - jazyková výřečnost a slovní mrštnost ohromující. Doprovodná grafika, merch, brand - vše je děláno s nesmírnou pečlivostí a jakousi sázkou na jistotu, u které je výsledek zaručenej. Paulie trochu dospěl, texty už nejsou o tom, jak vyrůstal na VHSkách a filmových hrdinech, už si tolik nedělá sám ze sebe srandu, zato se mnohem více opírá o nepřejícnej národ, kterej mu samozřejmě vzestup nahoruje jen tak nedaruje, a je znát, že ho to trápí. Velkým plusem je obohacení vybraných skladeb o čistý zpěv Jakuba Děkana, který pochází z hadrcore prostředí a ve stylu práce je to jakoby znát - jeho zpěv Paulieho tvorbu posouvá zase o další kousek mimo hlavní rapový proud. Zaručenou výhrou pak bylo postupné pouštění největších hitovek, jako klipovek, ještě před vydáním desky, která tak zdomácněla ještě dřív, než vůbec vyšla. Hádám Pauliemu světlou budoucnost, protože to, jak to dělá, je ta ideální cesta, aby překřížil několik hudebních scén a jejich fanoušky. Je to ideální hudební produkt dnešních dnů a já tomu fandím.
http://www.youtube.com/watch?v=XZY64RCA9Zs
Kícr
CRIPPLED BLACK PHOENIX - White Light Generator (2014)
- Současní Pink Floyd, kteří „rádi“ mění zpěváky. Poslední jejich řadovka mě neskutečně potěšila a stala se stálicí v mém mp3 přehrávači. Jejich další EP mě tolik nepřesvědčilo, ale naštěstí se novinka pohybuje zase někde jinde. Výborná záležitost.
PROSTITUTE DISFIGUREMENT - From Crotch To Crown (2014)
- Tohle je kapela, na kterou jsem kdysi dávno psal svoji první a poslední recenzi. Takže jsem z nostalgie poslechnul jejich novinku a v podstatě nic extra se nezměnilo. Ale takhle poctivých death/grind výplachů není nikdy málo.
onDRajs
SOREPTION - Engineering the Void (2014)
LordSnape
BENIGHTED - Carnivore Sublime (2014)
- Naprosto vražedná porce! Energické, zvukově nabušené a vokálně zvrácené. Prostě masakr!
SULPHUR AEON - Swallowed By The Ocean's Tide (2014)
- Hodně zábavná deska. Zajímavé kytary i zpěvy. Texty z prostředí Lovecrafta podtrhuje velmi hutná atmosféra.
SUBWAY TO SALLY - Mitgift (2014)
- Po dvou celkem nezáživných albech se němečtí harcovníci schopili a nahráli něco pořádného. Deska se podobá docela úspěšné Nord Nord Ost a je poněkud tvrdší než dosavadní tvorba. Prvky folku, středověká nálada však opět zůstává. Přijde mi, že housle dostaly i více prostoru, což je jen dobře.
JIG-AI - Rising Sun Carnage (2014)
- Katany, geišy, hromadné sebevraždy a další japonské zvrácenosti v českém balení.
bizzaro
HEIDEN - A kdybys nebyla, vymyslím si tě (2013)
- K novýmu albu Heiden jsem se dostal až opožděně. Nevyhýbal jsem se mu, ono se vyhýbalo mně. Ale co, potkali jsme se, nemusel jsem si ho vymyslet a co víc, setkání je to příjemné. Kapela je na albu ve všech aspektech od zvuku, po hudbu i texty a zpěv sebejistá, jen, aby z ní byla perla, bude ještě třeba více vlastní osobitosti, neb prozatím z hudby až moc dýchá její inspirace.
PARADOX – Tales of the Weird (2012)
- Trošku neobjevený album trošku neobjevený kapely, ač ta funguje několik desetiletí. Žánrově asi thrash (power a taky heavy) metal, ale skladby nejsou vůbec úzkoprsý a nejedná se hlavně o žádný oldschool blábol ani retro kalkul. Nálada je temnější, zvuk je osobitý a nápady jdou přes rámec žánru. Takhle to má zkrátka vypadat, i když jde o jinak klasický řemeslo - metal!
KING CRIMSON – The Power to Believe (2003)
- Já vím, že se rouhám, ale seru na vás - The Power to Believe je prostě nejlepší album King Crimson! Jedinej tón není vedle, totální totálna!
brutusáček
JASON ISBELL - Southeastern (2013)
- Alabama plodí užasné songwrittery!
CARPE NOCTEM - In Terra Profugus (2013)
- Island plodí docela dost solidního black metalu.
DEAD CAN DANCE – Anastasis (2012)
nějaký ty blacky, aneb je jaro!
DEATHSPELL OMEGA
CULT OF FIRE
PUSTINA
MAYHEM
1349
ORANSSI PAZUZU
SVARTIDAUDI
NEUROSIS - vše
SAMOTHRACE - vše
PROPAGANGHI - vše
gorth
PEOPLE OF THE NORTH - Sub Contra (2013)
- Viz report. Náročná, zběsilá psychedelie.
THE BUG - Hardcore Lover + Filthy (obojí 2013)
- Sedmipalec a EP od mistra Kevina Martina, de facto jistota perfektně chytlavé elektroniky - ragga, dub atp.
DIANE CLUCK - Countless Times (2005)
- Písničky, trochu vyjeté, někdy melancholické, na posledních dvou skladbách jsem závislý.
SUNBURNED CIRCLE - The Blaze Game (2007)
- S blížícím se koncertem Circle jsem si připomněl jejich kolaboraci se Sunburned Hand of Man, psych rockových projektem, kde hraje mj. Head of Wanastiquet. Tohle spojení excelentně transformuje hypnotickou, rovnou vyjetost prvních a snad až příliš rozevlátou psychedelii druhých do ideální syntézy, ve které je, jak praví holistické klišé, celek víc než součet částí. Nechci mluvit o neuchopitelnosti, ale je to posunuté poměrně divným směrem.
FRAIL - Brilliant Darkness (2008)
- Předchozí projekt Crooked Necks, tedy opět perfektní, vkusná kombinace post-punku a black metalu.
MEREDITH MONK - Dolmen Music (1981) + Turtle Dreams (1983)
- Bomba, největší "objev" (čili jedno z těch jmen, která jsou tak velká, že se k nim v životě nedostanu, asi jako John Cage) za pěkných pár měsíců. Monk je famózní zpěvačka, která se nebojí experimentovat ani v rámci „doprovázejících“ skladeb, ovšem je to výrazně přístupnější než, řekněme, Diamanda Galás, žádná chaotická temnota, především zvláštní krása ve smysluplných, i když poměrně složitých, strukturách. Jinak evidentně došlo k malému hype kvůli přítomnosti její skladby v seriálu True Detective.
AddSatan
MAMIFFER & CIRCLE - Enharmonic Intervals (For Paschen Organ) (2013)
– Zajímavá, experimentální směs varhanního i jiného dronu, folku, ambientu i noise. Více v recenzi.
CIRCLE – různé, ale především spolupráce s Mamiffer (2013), Infektio (2011), Pori (1998)
- Dost ujetá finská kapela, která umí udělat psychedelickou hypnózu dokonce i z heavy metalu. Nejvíc mě ale stejně baví ty jejich psych/space/krautrock a ambientnější kousky. Finsko jede!
CELTIC FROST – Monotheist (2006)
– Pořád to strašně nakládá, temnota, metal, kázání a ugh! Fischerovi s Ainem toho umírajícího boha a Satanovu synagogu skutečně věřím.
mIZZY
CONTAGIOUS ORGASM & DIRK GEIGER - Fallen Empires (2013)
- Jukl chválil už loni, já se k tomu dostal až teď díky blížícímu se koncertu. A jo, je to fakt dobré. Zkusil jsem ještě Escape (2011) a taky dobré, místy mě baví dokonce víc, než zmíněná kolaborace.
CURRENT 93
Rád bych napsal „vše“, ale tohle je na delší poslech. Jelikož jsem si řekl, že to chce menší uklidnění po všech těch black metalech a rozhodl se, že navštívím koncert C93 v Drážďanech, tak se Tibetovou tvorbou začínám konečně intenzivněji prokousávat a baví mě čím dál víc. Očekávání od koncertu jsou velká.
Leif
ASPERGERS - diskografie
- Pořádně divoký a rychlý emo violence výplach, který nenudí.
D.
HUMANITY‘S LAST BREATH - Humanity‘s Last breath (2013)
- Maniakální deathcorová jízda. Ideální pro ranní probuzení, u tohodle se rozhodně spát nedá. A výhoda je, že když se vám to nebude líbit, tak to funguje ještě líp. Váš budíček je ke slyšení na tomto linku: http://www.youtube.com/watch?v=dPAIYLK3HtI
BUKE AND GASSE - Riposte (2001)
- Maniakální kompozice dvou akustických kytar, kopáku a tamburíny se zpěvem. A je to duo. Ujížděl jsem na tom tak před rokem a je to tu zas… kdyžtak link na koncert: http://www.youtube.com/watch?v=-wQv60dxAUU
CHARLIE HUNTER AND SCOTT AMENDOLA
- Je těžký říct, jaký je to album, mám jenom jedno a nevím, jak se jmenuje. Nojo, tohle už jsem taky sjížděl dřív a sjíždím to zase – a budu to nejspíš sjíždět průběžně hodně dlouho. Jazzová pohodička. V žádném případě nemůžu říct, že by to bylo maniakální. Najazzlá bicí inspirace pro šéfa, tu visací bicí hvězdu musíš mít, Bizzi! http://www.youtube.com/watch?v=rHw-6PAuCgQ
SIKTH
- To beztak všichni znáte.
Kuba
TERAMOBIL - Multispectral Supercontinuum (2013)
DECREPITH BIRTH - Diminishing Between Worlds (2008)
ALARUM - Eventuality (2004)
pf
ROSETTA - The Anaesthete (2013)
YEAR OF NO LIGHT – Tocsin (2013)
ISIS – Panopticon (2004)
CALLISTO – diskoška
CULT OF LUNA - Vertikal + Vertikal II (2013)
schizmo
SINISTER – Hate (1995)
- Další z řady nepřeberného množství nahrávek mého dětství. Album Hate od Sinister se tenkrát spolu s deskami Pestilence pro mě stalo vrcholem nizozemského death metalu, obojí díky zatraceně svojskému a výraznému rukopisu, ale zatímco Pestilence sázeli spíše na technickou stránku věci (což se jim nakonec stalo osudným), Sinister hráli stavebně celkem jednoduchý death metal s jasnou strukturou songů a doslova hitovým potenciálem, který často tkvěl až v melancholických pasážích, které uměli způsobit pořádnou husinu. Nebudu vám lhát, desku jsem neslyšel dobrých…, no aspoň…, hodně let a s obrovským potěšením musím konstatovat, že opravdu platí ono okřídlené, co se v mládí naučíš… Ta deska pořád zatracené kope, takže když jsem dneska poklízel kvartýr, chvílemi jsem nevěděl jestli smýkám já mopem nebo mop se mnou, každopádně to se mnou kurevsky házelo. Pro mě jednoznačnej kult!!!
https://www.youtube.com/watch?v=PIpK26Vk19o
THE BUNNY THE BEAR - The Bunny The Bear (2010)
- Medvědi a králíci jsou po čertech vykutálená parta! Řekl bych skoro až úchylnej mix corové muziky, elektroniky a tanečního feelingu přináší řadu svěžích postupů a hitových motivů, které jsou s notnou odvahou a nasazením s přehledem prezentovány i živě. Vzhledem k tomu, jak originální a vyčnívající mix kapela hraje, se divím, že není vidět tak, jak by mohla, ale vše má svůj čas. Pro milovníky moderních ujetostí určitě povinnost!
https://www.youtube.com/watch?v=e-i_9R0htCU
EXIT TEN - Give Me Infinity (2011)
- Exit Ten jsou zatraceně nedoceněná kapela. Ale sakra, co dělají špatně? Emotivní a hitová muzika zahraná evidentně od srdce a s nejlepším přesvědčením, co song - to pecka, škaredí taky nejsou, ba právě naopak, Ryan Redman umí způsobit solidně vlhkej vzduch nejen před pódiem. Do jejich hudby, stylu, rukopisu a podání jsem se zamiloval od prvního okamžiku, pro mě jsou takovým guilty pleasure, kapelou, ke které máte vztah pro mnoho důvodů, a pořádání jejich koncertu (který byl mimochodem fenomenální) pro mě bylo vrcholem promoterské kariéry a splněným snem. Give Me Infinity se mi z jejich tvorby líbí asi nejméně - ne snad kvůli nepřekvapivému vyměknutí, ale předchozí věci uměly chytit za srdce tak nějak víc. Tak či onak, tahle deska je stále lepší než většina současné bezpohlavní produkce a s kupou zaručených hitovek - Suggest The Path je prostě totální pecka!
http://www.youtube.com/watch?v=e6DmolfBiys
onDRajs
PANZERBALLETT - Tank Goodness (2012)
CARCASS - Surgical Steel (2013)
NAS - It was Written (1996)
Kícr
STEAK NUMBER EIGHT - The Hutch (2013)
- Aneb důkaz toho, že občas se vyplatí zajít i na Metalopolis. Perfektní kapela, která kombinuje sludge a post-rock. Navíc je to jedna z mála kapel, kde je čistý zpěv posazený v příjemných hloubkách, žádný pištění a kňourání.
DW
Jelikož se u mne měsíc březen nesl v duchu drobné deprese (přeci jen už ta zima byla docela dlouhá), tentokrát jsem poněkud odlétl od metalu a spíše sjížděl desky takříkajíc na „dobrou náladu“. Čili bez pořadí a spíše starší věci:
DEVIN TOWNSEND PROJECT – Ghost (2011)
- Ač mě jinak tvorba Heavy Devyho spíše míjí (byť samozřejmě souhlasím se zbytkem světa, že je to obrovský hudební génius a fenomén), tahle deska v březnu můj přehrávač/mobil/tablet/rádio zcela okupovala. Devin zde přistoupil k mixu world music a relax/chilloutu a výsledek je - no skvělý. Však Devin, ne? Zde si neodpustím ochutnávku: http://goo.gl/iUSVkJ
ANATHEMA - Weather Systems (2012)
- Jsem strašně rád, že mne pánové v diskuzi zde na Marastu upozornili na fakt, že tahle britská doomová smečka je už dávno za zenitem. Třeba proto, že Anglánům už není 18 a už dávno nežerou metal. Jo. Znovu jsem si tedy Weather Systems poslechl a usoudil, že tohle je možná jedno z vůbec nejlepších a nejvyrovnanějších alb této legendární kapely. Jasně, není to Judgement, ale tehdy v sobě klucí Cavanaghové měli tolik bolesti ze ztráty své matky, že se taková nahrávka bude jen těžko opakovat. Weather Systems je jiné - přemýšlivé, pohrává si s myšlenkou, kdo jsme, odkud přicházíme a hlavně kam jdeme, a to se mi líbí. Navíc ta samplovaná rozmluva člověka, co zažil klinickou smrt v poslední (mimochodem nádherné) skladbě musí přemýšlivého člověka dostat do kolen. Vynikající deska.
KARNIVOOL – KarnivooL (1999)
- Tak zde asi jen jedno slovo - C.O.T.E. Těším se na koncert.
COHEED AND CAMBRIA - The Afterman Descension (2013)
- Nejsem dlouholetý fanoušek kapely, naopak, první skladbu (tuším že Welcome Home) jsem slyšel až někdy v roce 2010 a od té doby terorizuji mé okolí holčičím hláskem Claudio Sancheze a vynikajícími instrumentálními i skladatelskými schopnostmi pánů kolem něj seřazených. Od alba Descension jsem si sliboval průser, jelikož vycházelo dost brzy po Ascension, a tedy čekal jsem kompilaci B-Sides z předchozí nahrávky. Och, jak moc jsem se mýlil! Descension je po IV možná vůbec nejlepším albem této výjimečné skvadry a celá filozofie nahrávky se mne osobně velice dotýká. Skvělé riffy, výborné melodie a skladatelské postupy. Pokud člověk překousne vokál, dostane se mu něčeho neuvěřitelného, sestupu do studených hlubin vesmíru se zajímavou familiárností zemské tíže. Pro mne nejspíše AOTY 2013.
Vložit komentář