Minulý měsíc někteří z vás ve fóru poukázali na to, že se v žebříčku Alba měsíce občas objevují i takové desky, které Marasťáci okomentovali i neutrálně nebo dokonce negativně. Tady je vysvětlení: cílem Alba měsíce je rekapitulace.

Zhodnocení a připomenutí toho, co ti, kteří se na Albu měsíce podílejí, poslouchali, jaké hudbě se věnovali, případně na čem ujížděli. Pokud je určitá deska zmíněna více lidmi, beru to jako známku toho, že došlo k jakémusi kolektivnímu zabřednutí, že se jedná o kousek, který leží v poli Marast–zájmu, a že je to tím pádem počin, který si získal pozornost a zasloužil si víc než jen lhostejné mávnutí rukou.

Příčky žebříčku se samozřejmě nedají generalizovat na celý Marast, ale mohly by posloužit jako tipy, které zaujmou (soudě podle shody Marast–crew) širší skupinu lidí. To, že by se celá redakce shodla na jedné desce nebo všechny příchozí komenty vyznívaly pozitivně (Deeds of Flesh v červnovém Albu budiž výjimkou!), je pravděpodobně dost utopická a nereálná představa.

Krom toho, když jsou k sobě postaveny pozitivní, neutrální i negativní komentáře, může podle mě vzniknout článek, který právě různorodými názory různorodých autorů album ve finále definuje stejně dobře (či snad i lépe?) jak jednostranná – buď pozitivní, nebo negativní – stanoviska.

Snad vám pojetí Alba měsíce bude tímto ujasněno a přiblíženo.
 
Žebříček Alba června přináší, jak už bylo výše naťuknuto, snad poprvé absolutně kladně hodnoceného a stoprocentního vítěze. No a k němu ještě pět dalších desek, které sice na vítězství nedosáhly, ale které byly, ač v menší míře, protáčeny též. Inspirace zajištěna.
 
Předtím, než se vrhneme na hudbu, ještě klasická vysvětlivka, jak je článek uspořádán:

1) ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků

Pro ty, kteří se v top žebříčku nenajdou (i když nejen pro ně!), je tu pak seznam dalších desek, ve kterém si můžete vesele prolézt tipy jednoho autora po druhém:

2) AKTUÁLNÍ ALBA: v první části seznamu najdete nejaktuálnější alba (2013)

3) STAROBY: v druhé části seznamu najdete desky, které vyšly před rokem 2013
 
 
1. DEEDS OF FLESH – Portals to Canaan (2013) 

Ohledně nových Deeds of Flesh se za červen urodilo vlastně takových pět mini-ód. Jasná jednička, jasný tip.

Schizmo: „Každé nové album od Deeds of Flesh je takovým malým svátkem pro všechny milovníky klasického amerického brutal death metalu. Však kolik kapel to drtí na scéně stejně dlouho bez nějakých výraznějších kolizí či markantní změny stylu? Proto jsou pro mě Deeds of Flesh vlajkou lodí US BDM reprezentace.“

Střap kapelu tituluje „US BDM matadory“. Podle něj je Portals to Canaan „samo sebou paráda, jede to jako namydlenej blesk. Technika a poštelovaný bpm. Myslím, že takhle nějak to má vypadat, to chci. Radost a death metal. Jinak samo sebou to má málo pungu, tru zvugu a podobnejch vymožeností pro totální tatary a avatary.“

A aby v Kanaánu nebylo věciček, jako jsou tataři a avataři, málo, Schizmo po prvotním zobecnění přihazuje ještě alieny: „Nová deska je až nezvykle svěží. Ubylo temné atmosféry a zatěžkaného soundu, který je nyní takový vzdušnější, kytary více melodické a nápady tak nějak výraznější a pestřejší. Přibylo také spoustu všelijakých mimozemských intermezz a vůbec celková atmosféra deska je hodně alienská. Definitivně nejmodernější a nejpokrokovější deska DOF!“

„Příjemný překvapení, ve svým žánru vymazlená deska – nemám námitek,“ říká Irdzi (A kdo uhádne, co ještě za červen smažil, když dodává, že „je to prostě nátěr, v hlavě mi potom zbyl jen obrovskej kráter“?).

Bizzarovi se nová deska Deeds of Flesh líbila od prvního poslechu, ale jako Of What's to Come ho úplně do stavu beztíže neodpálila. Přemýšlí proč: „Málo překvapení, málo techniky, moc smrti?“ – Zezačátku možná, ale časem se mu odhalila (a prý se ještě odhalovat bude): „Nakonec je těch překvapení vlastně dost, techniky taktéž a té smrti? Tak akorát.“

A jak to podle Bizze s Portals to Canaan je po technické stránce? – „… na první poslech ustoupili moderní melodice z předešlého alba a zas se trošku víc vrací k podstatě US BDM (občas s hymnickými melodic nápěvy) a celkově implementovali zas trošku toho riffozla, které melodiku, tentokrát do BDMka dobře zapuštěnou, pokřivilo. Nakonec velká spokojenost, srdce mi tepe nádherně kovovým chladem. (A Gorguts bonus závěrem.)“

 „Precizní technickej death,“ shrnuje to prostě celé Nadrom.
 
2. BLACK SABBATH – 13 (2013) 

Sabbathi vydali po osmi letech novou desku, Třináctku, a podle názorů níže jde o povedený návrat.

Nadrom prohlašuje, že jde o „super návrat a silnou desku“, Brutusáček, který sám sebe považuje za fanouška Ozzyho a jeho palec také směřuje nahoru, ji označuje za „možná nejkontroverznější desku kapely“, ale zároveň zastává názor, že po tolika letech „se dala čekat mohutná debata, do které nemá přespříliš cenu se mísit.“

U Shoguna taky dobré: „Staříkům to i po sto letech šlape a mě to baví. Tečka.“

Tak tedy tečka.
 
 
 
 
 
 
 
3. TESSERACT – Altered State (2013)

Nová deska Tesseract se umístila na druhém místě v Albu minulého měsíce, pěkně se držela ale i v průběhu června.

„V červnu vyšla dobrá alba Extol, Darkane, Abnormal Thought Patterns, Scale the Summit, Antigama, ale furt se nemůžu utrhnout od Tesseract, kteří mě po několika dalších posleších Altered State přesvědčili o absolutoriu,“ vysvětluje situaci Bizzaro, „… tahle padesát minut trvající gradace mě krájí vedví a už mi nevadí ani některý ty mňoukačky,“ dodává a odkazuje na recenzi.

Brutusáček dal v květnu desce rovněž svůj hlas, v červnu přidává i komentář: „Vždy jsem prohlašoval, že odkaz Meshuggah nejlépe pochopili a převzali Textures. Odkaz Animals As Leaders nejlépe převzali TesseracT, přitom stačí tak málo – dodat ještě větší porci emocí.“

… na emoce si potrpěl a hlas jim dal i Shogun.
 
 
 
 
4. WWW – Atomová včela (2013)

S WWWčkama je to tak padesát na padesát. Dva komenty JO (plus jeden hlas od Jamose), dva komenty ANI NE. V zásadě jde asi o to, že „Wéčka udělali krok trochu jinam,“ jak říká mIZZY. Podle něj to ale nebyla špatná volba. „Zvláště ty rychlejší songy mě baví.“

Gorth má jasno: „Takhle dobré rychty WWW ještě neudělali. Sice trochu dlouhé, ale highlighty opravdu stojí za ty čtyři roky čekání.“

 „WWWčka jsou zajímavý úkaz, s kterým si i žánroví fanatici (odborníci) často neví rady. Co to oni vlastně hrají? Hip hop, alternativu hip hopu, art rap, experimentální elektroniku či snad čirý surrealismus? Ono je to všechno tak nějak pospolu, jednou převládá toto, podruhé tamto. Konvencemi osvobozený pohled ale zůstává,“ a zůstává prý i na novém albu, vyjadřuje se o Atomové Včele Bizz, který ale Gorthovo a mIZZYho nadšení úplně nesdílí. „Většina posluchačstva je z ní nadšena, já do této skupiny ovšem nepatřím. Deska je to dobrá, produkce je opět fantastická, jen mám pocit, že WWW jako promočený pes po oklepání se velkou část svého gró a surreality ztratili. Výsledkem je trošku podivná, ne úplně hybná, ale místy vlastně až taneční elektronika s texty, které mě tolik také nezasáhly. Ale možná jsem jen ozářený čtverec, co se už neuzdraví, a nic jsem nepochopil.“

Ozářený čtverec… myslím, že to není ono.

Když se totiž podíváme na to, na co se ptá Hanzz Strewer:

„Kde jsou neurobeatové časy :–/ ?!“

… a porovnáme jeho otázku s tím, co ke svému komentáři dodává Bizz:

„Budu to zkoušet dál, ale polámanost a nerovné beaty mi na desce chybí.“

… co z toho vyplývá?

Zatracení bubeníci.
 
5. AUGUST BURNS RED – Rescue & Restore (2013) 

V Sickyho recenzi se určitě dočtete o nové desce těchto Pensylvánců víc, stručné komentáře ale jistě také řeknou své.

Sicky: „Technické dílo, ale spíše z metalcore soudku. Hyperaktivní šikulové to opět valí od první do poslední vteřiny naplno a daří se jim. ABR se stávají pomalu a jistě klasikou žánru.“

„Od August Burns Red jsem si vždy držel zdravý odstup, ale novinka nezní po prvním poslechu vůbec podbízivě a její energičnost a slušný zvuk mi celkem sedly,“ komentuje novinku Shogun.

Podle Bizze to deska Rescue & Restore asi mezi fans nebude mít těžké. Proč? – „Kapela v prozatímní diskografii neklopýtla a ani nová deska tomu nenasvědčuje. Progresivní a silně proměnlivá porce metalcoru s přesahy do emo post–hardcore výtrysků s dostatečnou dávkou tvrdosti a dobře vymyšlenými sbory má ve skladbách svůj děj a nepostrádá snad až art–momenty. Pro fanoušky kapely možná nic extra překvapivého, ale v žánru jsou ABR i po 10 letech a pěti (šesti) albech stále ve vrcholné formě a tedy špička.“
 
6. QUEENS OF THE STONE AGE – … Like Clockwork (2013) 

Poslední z žebříčkových tipů je novinka stoner–alternativců z Kalifornie. Minulý měsíc se jí věnovali Sicky a Trym, ale nadšení z nich nesršelo.

Zato v červnu to s jejich novou deskou vypadá líp. Ve svém topu ji zmínil Shogun, Jamos a Nadrom, pro kterého je …Like Clockwork dokonce „nejlepší deska června“, což hodnocením i souhrnným textem v recenzi vyjádřil Stray.

Byli jste na RfP?
 
 
  
 
 
 
 
 
 
  
 

bizzaro

 HANS ZIMMER – Man of Steel (2013)
– Sem tam se vytýká, jak filmoví skladatelé již nejsou neomšele schopni stvořit pořádnou melodii a motiv, a tak se pro hudbu k filmům oslovují i kapely a nejrůznější hudební producenti. U tohodle soundtracku se podle mě ale Zimmer vytáhl a třeba ústřední motiv filmu (Look to the Stars) je naprosto geniální, byť si při něm vzpomenu na zfilmované Mayovky. Super je, že se nevsázelo pouze na symfonično a že je drobně zapojena i elektronika. Skvělá je žesťová a patnáctičlenná perkusivní sekce, u jejíhož nahrávání se sešla grupa čítající i Vinnie Colaiutu, Jasona Bonhama, Danny Carreyho, Sheilu E ad. Vymalováno.

PERFECITIZEN – Through (2013)
– Pro tohle album, pokud ho mimo náš stream již někdo slyšel, bude málo hlasů, protože vyšlo těsně před OEF až 24. tohoto měsíce. Through je náklep bez hranic, kdy sypačky se řídí pořekadlem „kam nemůže sypačka, tam se narve blast.“ Perfecitizen ale nezapomínají ani na silné riffy a strukturu, přece jen nejsou úplný grindující výplach, ale významnou měrou až progresivní death metal. Skvělá deska, která, doufám, vzbudí zasloužený ohlas.

BETWEEN THE PLANETS – Immersion into the Unknown (2013)
– Djentový projekt Martina Spacoshe si ke mně tu svou našel cestu až po delším období. Pro Immersion into the Unknown není příznačných tolik sekanic jako spíš groove a deska má celkově dost jiný zvuk i jiný pohled. On to vlastně zas až tak djent není. Však slechněte sami, cd vyšlo právě teď, ale ta alternativní složka hudby tomu dává solidní punc originality.

MESTIS – Basal Ganglis EP (2012)
– Javier Reyes je znám především jako „doprovodný“ kytarista Animals As Leaders a z účinkování v projektu TRAM. Docela pod pokličkou – alespoň pro mě – vyšlo tohle EP (u Sumerian; fakt pod pokličkou?) jeho projektu Mestis, který je dle mě mnohem lepší než, jen pro jména zúčastněných dost přeceněný, TRAM. Basal Ganglis naklikal Matt Garstka (AaL), jsou zde živé, do latiny často směřující perkuse, skvělý trombón (úvodní pecka Te Mato je hymna), hodně jazzových postupů rozpadlých kompozic Ephel Duath a jemně beatová elektronika na podkladu. A trošku i těch Animals, ale bez onanistických výjezdů, spíše hra na feeling celkově. Přikreslený, skoro až „akustický“ zvuk osmičky v souladu s trombónem zní náramně zajímavě.

LooMis

CHILDREN OF BODOM – Halo of Blood (2013)
– Veliké překvapení, že se CoB dokázali vrátit k tvorbě, kterou jim po dlouhé době opět věřím a beru ji. První tři desky jsou nepřekonatelné svou su(y)rovostí, nicméně novinka se jim přiblížila na dostřel. Méně fuckování, větší drive, Alexi asi možná přestal tolik chlastat a začal se víc soustředit na to, co umí nejlépe – skládat silné skladby.

VON HERTZEN BROTHERS – Nine Lives (2013)
– Kompozičně do poslední noty propracovaný hard rock, úchvatné hráčské výkony, dokonalá vokální souhra. Transformovaná 70. léta s dokonalým moderním zvukem.

MALIGNANT TUMOUR – Overdose & Overdrunk (2013)
– Prostě rokenrol se vší parádou – viz recenze.

sicky

UNEVEN STRUCTURE – 8 (2013)
– Tvrdý, technický, nepravidelný, po zvukové i skladatelské stránce dotažený djent, takto to má vypadat. Už se nemohu dočkat nového regulérního alba.

RETOX – YPLL (2013)
– Svěží, energický hardcore výplach, jednoduché, ale velmi účinné.

NO CONSEQUENCE – IO (2013)
– Nepravidelná djent/metalcore sekanice, místy docela překombinovaná, ale místy valí parádně. Plusem je kvalitní zpěv.

AS THEY BURN – Will, Love, Life (2013)
– Melodické, groove deathcore, na daný žánr vcelku povedená a pestrá deska, taktéž solidní zpěv.

shogun

KANYE WEST – Yeezus (2013)
– Kayne vyplodil naprosto bezohlednou a oprsklou desku, která je nabitá energií, sebevědomím, hromadou zábavných momentů. A já mu to všechno hrozně žeru, protože tohle je natolik bohatá a rozmanitá deska, že ji můžu poslouchat klidně pětkrát po sobě a jsem si jistý, že nudit se nebudu. A možná přijde i Brichta.

SIGUR RÓS – Kveikur (2013)
– Ač se v tomto s mnohými neshodnu, tak Valtari je pro mě jednou z nejkrásnějších desek vůbec. Novinka Kveikur mne k sobě doposud naplno nepustila, tudíž jsem ji prozatím nedokázal zcela uchopit a pochopit. Ale už teď vím, že tuhle ukňouranou a špinavou islanďárnu budu milovat.

OOOOO – Without Your Love (2013)
– Můj čerstvý elektroobjev. Ještě potrvá nějaký čas, než se do této muziky pořádně ponořím, zatím je to pro mě dost náročné na souvislý poslech. Avšak cítím v tom pro sebe osobně něco zásadního a v kombinaci s tou pravou náladou a rozpoložením očekávám cosi úžasného a přesto nepředvídatelného. Už aby to bylo.

SCALE THE SUMMIT – The Migration (2013)
– Čím víc jsem se na tuhle progresivní instrumentálku těšil, tím víc jsem se obával výsledku. Ten mne však nezklamal, ale naprosto kompletně potěšil. Hřejivé, živé, komplexní, promyšlené a bez problému si udrží mou pozornost.

PALMS – Palms (2013)
– Další hladítko na duši. Chino je vedle Devina můj nejoblíbenější zpěvák a všechny jeho projekty jsou pro mě díky jeho charakteristickému hlasovému projevu poutavé a příjemné na poslech. Palms je chilloutově přemýšlivý projekt s nezanedbatelnou schopností transformovat nálady a i přes svou melancholičnost zahřeje na duši.

DAGOBA – Post Mortem Nihil Est (2013)
– Poslední deska Francouzů se dobře poslouchá, je i na první seznámení nenáročná. Poslední zbytky industriálna se už pomalu vytrácí a zbývá tak jen stále dobře vyrobený groove metal s příměsemi kdečeho, který však zabaví a nabídne i několik zajímavých a překvapivých momentů. Album PMNE si u mě po několika posleších vysloužilo plusko a v nejbližší době se na něj podívám pečlivěji.

EXTOL – Extol (2013)
– Přiznám se, že jsem se k Extol dostal až s jejich nynějším comebackovým albem, proto jejich tvorbu objevuji zpětně. V roli doposud neposkvrněného jsem byl tedy mile potěšen až nadšen, jelikož něco podobného jsem zrovna do svého přehrávače potřeboval. Zatím slyšeno jen asi dvakrát, ale těším se na hlubší prozkoumávání.

JUNO REACTOR – The Golden Sun of the Great East (2013)
A PALE HORSE NAMED DEATH – Lay My Soul To Waste (2013)
DEAFHEAVEN – Sunbather (2013)
DISPERSE – Living Mirrors (2013)
PERSEFONE – Spiritual Migration (2013)
HEAVEN SHALL BURN – Veto (2013)
F.O.B. – Reap What You Sow (2013)
KORELESS – Yugen (2013)
NEAERA – Ours Is The Storm (2013)
BETWEEN THE PLANETS – Immersion into the Unknown (2013)

brutusáček

INTEGRITY – Suicide Black Snake (2013)
– To, co zde předvádí zpěvák Dwid Hellion, je už mírně za hranicí psychického zdraví. Co za hranicí, tohle je čiré šílenství! Zítra ráno vstanu a zastřelím Lenona, Manson za mikrofonem.

EXTOL – Extol (2013)
– Novinka seveřanů mile překvapila, je tam cítit jistota jejich postupů, ale v triu zní ještě víc semknutě. 

HANS ZIMMER – Man of Steel (2013)
– Po roce (od soundtracku k Dark Knight Rises) naprosto epický soundtrack, který má naprosto vše, najdou se tam stopy mírného opakování, ale to vem čert. Stále je Zimmer špička!

THE DILLINGER ESCAPE PLAN – One Of Us Is The Killer (2013)
– Rozhodně lepší než předcházející deska a stále si to sedá. Jak by řekli klasici, chce nechat to vycizelovat.

ALICE IN CHAINS – The Devil Put Dinosaurs Here (2013)
– Ne, do toho není jednoduché se dostat a chtělo to mnohem víc času, než jsem předpokládal. O to víc mě ta deska přitahuje. 

Hanzz Strewer

DAFT PUNK – Random Access Memories (2013)
– Již od května ideální do všech časů i Nečasů, chytlavé jak svetrooblíkací statická elektřina… kupodivu odpustíš i „co skladba, to stejné postupy=jedno brdo“.

THE DILLINGER ESCAPE PLAN – One Of Us Is The Killer (2013)
– Jo, vykrádaj se, ale furt se to dá.

střap

GORGUTS a pan promosong Forgotten Arrows (2013)
– Čuchám deathmetalovinu. Bacha na to, smradi, pomazat a pomodlit, Hlubokou Lolbu do rugy a odpočívat v pokoji. Smrtka si jde pro Vás, pro normální část populace. Možná se po dvanácti letech stane něco fakt šílenýho a možná taky ne, uvidíme. Každopádně těšení velký. Ideologicky to nebude rozhodně stěžejní jako Darkthrone.

gorth

SEAVEN TEARES – Power Ballads (2013)
– Charlie Looker z Extra Life hraje folk. Minimálně pár songů je naprostá pecka, krása, schizofrenie a zlo.

ZOMBY – With Love (2013)
– Standardně super, zvlášť dystopicky temná první půlka. Míchání nejrůznějších elektronických žánrů prostě Zombymu jde a je jedno, jestli se tomu říká eklektismus nebo progrese. Všechno vypadá jen jako náčrt, fragment, který náhle začne a náhle skončí, ale všechno je skvěle promyšlené.

CAINA – Litanies of Abjection (2013)
– Konečně jsem se k tomuhle projektu dostal a určitě půjdu do historie. Black metal jakoby udělaný po synthpopovu, do toho vokály jak od Scotta Walkera. Dobře dekadentní zábava, navíc na rozdíl třeba od podobně zaměřených a celkem tupých Meads Of Asphodel inteligentní a nápaditá.

ALPHA AND OMEGA – Advaitic Dubplate + Gethsemane Dubplate (2013) (remixy OM)
– Remixy Om od Alpha and Omega. Dub reggae, houpačka jako prase.

PRURIENT – Through the Window (2013)
– Díky Juklovi a mIZZYmu. Parádní diskotéka.

COCOROSIE – Tales of a Grass Widow (2013)
– Asi mě to nebude bavit jako celek, ale pár songů je výborných.

BIG BLOOD – Radio Valkyrie 1905–1917 (2013)
– Tentokrát abstraktnější, méně hitové, ale pořád skvělé album těchhle psych folkařů.

AddSatan

DARK BUDDHA RISING – Dakhmandal (2013)
– Ultimátní, psychedelicky doom (stoner / sludge /drone) metalový (a sem tam i rockový) rituál s naprosto geniálním zvukem. Něco málo ubrali na monotónní repetitivnosti předchozí desky, každá skladba je trochu jiná, je tu i více vokálů a zvukových hrátek, chvílemi i zajímavá rytmika. Přesto stále komplexní, pohlcující, atmosférická a hypnotická záležitost. Už dlouho mě nic takhle mocně nesejmulo. Finové vládnou.

mIZZY

TERRA TENEBROSA – The Purging (2013)
– Album, které vyšlo už na konci února, ale pořádně jsem se k němu dostal až teď. Podstatně rocko/metalovější deska než debut, ale jo, líbí se mi hodně. A hlavně před Neurosis to byla jízda!

ABORYM – Dirty (2013)
– Žádná sláva to sice není, ale pár skladeb, které se mi líbí, by se našlo.

VORUM – Poisoned Void (2013)
– Také už trochu starší věc, dokonce lednová. Budou hrát na Hell's Pleasure, tak bylo třeba zjistit, oč se jedná. No a on to je docela fajn oldschool death z Finska.

Jukl

WITXES – A Fabric of Beliefs (2013)
– Šikovná stylová míchanice ze stáje Denovali, která sice není každým svým kouskem nějak přehnaně originální, ale v celkovém dojmu je velmi příjemná a svěží. Pro příznivce zvukového nepořádku, případně konstrukcí G. Hildebranda, je tahle placka šikovnou alternativou k času promarněnému kdesi u zbytečné vody, nicneříkající pláže, urážlivému zevlování v zahrádce a tak.

Trym

THE BLACK DAHLIA MURDER – Everblack (2013)
– Ke kapele mám srdcový vztah – jedna z mých nejoblíbenějších metalových zábavovek. Problém je tentýž, jako u spousty jiných – TBDM se začínají opakovat způsobem nikoli snesitelným a postupem času ztrácejí dech. Sázka na delší skladby podle mě nevyšla (formát jejich hudby funguje nejlépe na ploše zhruba třech minut) a nelíbí se mi ani mírné zpomalení (to už mi vadilo u minulé desky Ritual). Everblack není vyloženě blbost, ale když budu potřebovat melodický výplach, raději si pustím pomilionté nejlepší opus TBDM Nocturnal.

TRISTANIA – Darkest White (2013)
– Ne taková euforie jako u minulé desky, ale pořád velmi příjemná muzika.

ORPHANED LAND – All is One (2013)
– Ještě nemám definitivně utvořený názor, ale rozhodně palec vzhůru. Titulní skladba by se v pohodě vešla i na Mabool (myšleno co do kvality – tedy až na to agro kytarové sólo), zbytek mě baví taky, jen je třeba vyčkat, jak hluboko se drápky zaseknou.

irdzi 

PALMS – Palms (2013)
– Poslední desky Isis většinou v tej vyklidněný poloze versus zpěv Deftones. Líbí se mi to rozhodně víc než poslední dvě desky Isis, ale zatím nevím, jak dlouho mě album bavit bude, pááč mám problém se zpěvem: týpek depresivně kňourá vlastně pořád stejně už aspoň 15 let, a i když jsem to na White Pony (Deftones) hodně oceňoval, dnes už jsem na to asi málo emotivní nebo nevím… Každopádně udělal si na to trademark, takže je to pouze o osobním vkusu a řemeslně je to v lati (nebo spíš jako vždycky).

D.

HYBRID – Angst (2013)
– Peckaaa! Správně psychotropní námrd se saxíkem. 

AND SO I WATCH YOU FROM AFAR – All Hail Bright Futures (2013)
– Si přečtěte recenzi.

Kuba

IMMOLATION – Kingdom of Conspiracy (2013)
– Takhle zahrát death metal umí vážně pouze Immolation, které jen tak někdo neohrozí. Uragán, který si posluchače bez jakéhokoliv podbízení omotá kolem prstu! All inclusive práce.

UNEVEN STRUCTURE – 8 (2013)
– Jak už zmiňoval GIANNI v předešlém Albu měsíce – Uneven Structure jsou společně s Vildhjartou na špici. Toto EP pouze potvrzuje, jak jedinečná tato kapela je. Ne náhodou se mi v přehrávači Februus točí neustále dokola. 

piTRs

MEGADETH – Super Collider (2013)
– Nakonec v pohodě deska, a to i v kontextu předchozí tvorby. Bezpochyby nejpovedenější album Megadeth od dob Th1rt3en.

DEEP PURPLE – Now What?! (2013)
– Paráda! A to i přesto, že ne úplně všechny skladby mají stejně našlápnuto a ke konci už trochu dochází šťáva.

schizmo

DAUGHTER – If You Leave (2013)
– Zajímavým zjevením působí tahle neznámá parta, která se pohybuje na rozmezí ambientu a velmi decentního post-rocku, akorát v písničkovém podání. Představte si rovnocenný mix Adele, Fink a The Lighthouse And The Whaler (akorát temnější) s depresivní tíživou atmosférou, která v podstatě staví na mottu v „jednoduchosti je síla“. Když k tomu přidáš zajímavej civilní nádech, máš z toho interpreta, kterýho nepotkáš každej den…

TEGAN AND SARA – Heartthrob (2013)
– Že spousta mainstreamových hnojů v rádiích má i své inteligentní ekvivalenty, nemusí být každému tak zřejmé, jak by se na první pohled mohlo zdát. Pro znalce není Tegan And Sara žádnou novinkou na scéně, osobně je mapuju pěkných pár let, takže když maj venku novou desku, proč je nezmínit. Především titulní pecka Closer je hit jak kráva, a ten refrén! Nějak takhle si představuju pop v ideálním světě :D

ese

MIDDLE CLASS RUT – song Aunt Betty (Pick Up Your Head, 2013)

zzdeno

PRAGO UNION – Vážná hudba (2013)
– Tohle nebude jen album června, s jistotou ale taky července, srpna i konce roku. Další Katova deska mi vyrvala hubu z pantů. Počet poslechů alba se blíží k dvacítce, a přece jsem se ještě nezačal nudit. Na hip hop ohromně živej zvuk, neodolatelnej šišlající přednes a síla textů. Velkej konkurent Dezorientu, pro mě osobně o chlup lepší. Určitě k tomu něco sepíšu.

VLADIMIR 518 – Idiot (2013)
U hip hopu tenhle krásnej letní měsíc zůstávám. Vladimir toho s Katem nemá moc co společnýho, jeho druhá sólovka s sebou však nese spoustu kvalitní hudby. Všechno to trochu zavání typickým partysoundem, ale když všechno funguje, jak má, proč ne.

THE BLACK DAHLIA MURDER – Everblack (2013)
– Tenhle měsíc jsem moc novejch věcí neslyšel, a tak na třetí příčku dosazuju tyhle Američany. TBDM si držej svojí laťku, zástupy true–fans budou spokojený, hudební „znalce“ to nemůže urazit. A mě to baví.

Nadrom

MEGADETH – Super Collider (2013)
– Celkem fajn deska.

POWER TRIP – Manifest Decimation (2013)
HAVOK – Unnatural Selection (2013)
MUMAKIL – Flies Will Starve (2013)
SQUASH BOWELS – Grindcoholism (2013)

LooMis

SOEN – Cognitive (2012)
– Tool se konečně snad letos rozhoupali k aktivitě a bude deska. Do té doby tu máme jejich evropskou verzi, kterou tvoří dvojka ostřílených pardálů – Martin Lopez (ex–Opeth) a baskytarový hegemon Steve DiGiorgio (plus zpěvák Joel Ekelöf a kytarista Kim Platbarzdis). Občas zde problesknou i teskné nálady Katatonia, ale jinak se jedná o linii Tool období Lateralus. Byť na jednu stranu je to vlastně jenom dobrá kopírka, na druhou tuhle desku točím už asi třetí měsíc a nehodlám jen tak přestat. Prostě to baví a i obal je graficky hozený do Tool!

THE HAARP MACHINE – Disclosure (2012)
– Další neaktuálnost, ale opět parádní záležitost. Progresivní metal, kam se jen podíváš, s nakouknutím třeba i do matiky, úžasné čisté vokály a implementace orientálních stupnic a nástrojů. Komu se líbí třeba Last Chance To Reason nebo Protest The Hero by neměl váhat ani chvilku.

shogun

ASTRONAUTALIS – This Is Our Science (2011)
AQUILUS – Griseus (2011)
TELEFON TEL AVIV – Immolate Yourself (2009)
BURIAL – Untrue (2007)
TOOL – 10,000 Days (2006)
MASERATI – Maserati VII (2012)
BLUE OYSTER CULT – Imaginos (1988)
DAVID MAXIM MICIC – Bilo 2.0 (2012)
ASTRONAUTALIS – Pomegranate (2008)
WOODS OF YPRES – Woods 5: Grey Skies & Electric Light (2011)
ANAAL NATHRAKH – In the Constellation of the Black Widow (2009)

brutusáček

LIFE LONG TRAGEDY – Destined for Anything (2005)
 PARAMOUNT STYLES – Failure American Style (2008)
PALLBEARER – Sorrow and Extinction (2012)
NICK DRAKE – Five Leaves Left (1969), Bryter Layter (1970), Pink (1972)
SCOTT KELLY – cokoliv
NEUROSIS – cokoliv
WINO – cokoliv
EVOKEN – cokoliv

Hanzz Strewer

THE ARUSHA ACCORD – The Echo Verses (2009)
– Melodický mathcore s velmi pěknými momenty.

FELIX KUBIN – Axolotl Lullabies (2007), Filmmusik (1998), Idiotenmusik (2005)
– Německá úchylně–experimentální elektronika řízlá serialismem.

JAN GARBAREK WITH THE HILLARD ANSAMBLE – Officium (1993)
– Smíchejte procítěný saxofon se starou vokální hudbou a atmosféra se dá krájet…

LATCHO DROM – Deborah (1999)
– Pokračovatel Djanga Reinhardta.

KING CRIMSON – Lizard (1970)
– Jedna z nejzásadnějších věcí progressive–art rocku.

SLAGSMÅLSKLUBBEN – Boss For Leader (2007)
– Hravé nintendo tanečky.

I PILOT DÆMON – Come What I May (2010)
– Ještě větší detonace jak na starých plackách.

FLOEX – Pocustone (2001)
– Vřelý chillout, jen to občas až moc připomíná Cinematic Orchestru.

THE NO SMOKING ORCHESTRA – GuyDamAki! (2000)
– Kusturica aneb česká dechovka do kytek.

OLIVIER MESSIAEN – Couleurs de la cite Celeste (1964) atd.
– Francouzský punktualismus …

CLAUDE DEBUSSY – Pour le piano, Suite Bergamasque, Children's Corner atd.
– Piánovky (téměř) jediného hudebního impresionisty.

GIOVANNI BATTISTA PERGOLESI – Stabat Mater (1736)
– Složit tohle v 26 na smrtelném loži, no kde to jsme.

ALOIS HÁBA – Matka (1929)
– Čtvrttónový vesnický román.

gorth

THIS HEAT – Deceit (1981)
– Tímhle jsem bojoval s horkem. Krautrock meets (post–)punk, Hitovky bez melodie, jen s nekonečným opakováním jednoho akordu. SPQR je absolutní, poslouchal jsem klidně třikrát za sebou. 

AddSatan

ARKTAU EOS – Mirrorion (2006)
– Finsko, darkambientní, chvílemi skoro nepříjemně sugestivní záležitost, zvukově rozmanitá a propracovaná (dojem děje v prostoru) a poměrně originální. Působí to jako záznam ceremonií a inkantací nějaké dosti podivné sekty, která nejspíš už ani nebude z tohoto světa. Taková A Banquet for Ghosts má ale v rámci dark ambientu až hitový potenciál.

EVOKEN – hlavně Quietus (2001) a A Caress of the Void (2007)
– Jejich nejlepší desky + i některé skladby z Atra Mors (2012), které mě ale určitými aspekty (zejména zvukově, ale někde i kompozičně) pořád trochu štvou. Stále tak nějak napůl.

KAIJA SAARIAHO – L'oeuvre Pour Violoncelle – Complete Cello Works – Musiikkia Sellolle (2006 resp. 1988 – 2000)
– A do třetice Finsko. Avantgardní/experimentální/moderní „klasika“ nebo, chcete–li, disharmonické, (prý, že post–serialismus), znepokojivé vrzání na violoncello, taky flétna a klarinet. Pro ty, kteří rádi třeba Krzysztofa Pendereckiho apod.

NEGURĂ BUNGET – OM (2006)
– Vůbec to nezestárlo, pořád geniální. Naopak – konečně jsem pořádně docenil i druhou polovinu alba, o které jsem si dřív myslel, že za tou první lehce zaostává. Vůbec ne. Pro mě jedna z nejlepších desek, která kdy v hudbě vznikla.

mIZZY

MICHAEL GIRA – Drainland (2005)
– Prostě sólovka od Giry ze Swans, tečka.

Jukl

HIDRIA SPACEFOLK – Astronautica (2012)
– Finský space–rock, to je jistota. Těžce jeté album, tomu ten rok vzniku 2012 nevěříte, vidíte se někde v roce ´76 v Německu, hipísáci se přetavují v umělce, všechno je barevné, ou ííí. Excelentní dávka, fajnový zvuk, s přehledem zahrané. Jdi do toho. 

vlad

NECROPHOBIC – Hrimthursum (2006)
SYSTEM DIVIDE – The Conscious Sedation (2010)
SHINE BRIGHT BABY – The Heart and Its Hope (2009)
KAT FRANKIE – The Dance of A Stranger Heart (2010)
NEUNTÖTER DER PLAGE – Internal Abbatoir (2005)

irdzi

TOOL – Third Eye (Ænima – 1996)
– Pro mě určitě nej track od Tool na kterým si prostě rád čas od času ujedu a točím ho, co to jde. Samozřejmě ve verzi s Billem Hicksem.

D.

AND SO I WATCH YOU FROM AFAR – And So i Watch You From Afar (2009)

MASERATI – Maserati VII (2012)
– Parádní na poslech nenáročná kytarovka, příjemnej chilloutek. A přečtěte si recenzi :)

Kuba

LAST CHANCE TO REASON – Level 2 (2011)
– Pomalu nastává čas přejít do dalšího levelu. Proto je příprava nesmírně důležitá, protože podle ukázek bude Level 3 náročná úroveň.

SYNKRONIZITY – Cultivation (2012)
– Docela mne mrzí, že právě takový projekt se nesetkal s větším zájmem. Jak může dopadnout věc, kdy Tony Choy (ex–Cynic, Atheist, Pestilence), Santiago Dobles (Aghora), Matt Thompson (King Diamond), Grant Petty a Arbise Gonzalez sednou společně a složí album? Odpověď je prvotina Cultivation, která nabízí mix progresivního death metalu, jazzu či fusion. V hudbě je patrný odkaz na předešlé působení ve výše zmíněných kapelách, hlavně však v práci kytaristy. Zde je odkaz na domovskou Aghoru patrný nejvíce. Ať už v sólech nebo různých vybrnkávačkách. Basa krásně leze na povrch (aby také ne) a s přehledem dokazuje, že nemá problém poprat se s dominující kytarou. Tony Choy: „Toto je nová tvář dominantní brutality…“

piTRs

ALTER BRIDGE – Blackbird (2007)
– Když nevíme, co s tím, nazveme to třeba post–grunge. Že jde o kolekci vcelku sympaticky vyprodukovaných (aniž produkčně zprzněných), řízných a lehce stravitelných rockových nápěvků, zjevně nestačí.

DE/VISION – World Without End (1993)
– Fajnový a místy sympaticky natvrdlý synthpop made in Skopčácko.

DISSECTION – Reinkaos (2006)
– Parádní černobigbítová jízda bez zbytečné omáčky, a kulka na závěr pro ty nejodvážnější.

RHChP – Blood Sugar Sex Magic (1991)
Doteď bez známky únavy materiálu. Deska, co se natočí jednou za život, čehož nejlepším dokladem budiž již léta kapela sama.

THE MISSION – Carved In Sand (1990)
– Další hudba nikoliv do auta. Oproti třeba Sisters Of Mercy živější, plnější, rozšafnější.

Jamos

REASON TO CARE – Dear Liv Ivy (2010)
THE RODEO IDIOT ENGINE – Fools will crush the crown (2011)

pf

NEUROSIS – Times of Grace (1999)
ENTOMBED – Wolverine Blues (1993), DCLXVI: To Ride Shoot Straight and Speak the Truth (1997)

zzdeno

FEVER RAY – Fever Ray (2009)
– Naprostá bomba! Něžná část The Knife a její solovej projekt. Melancholická elektronika, která vás rozbrečí i rozesměje. (Sebe)vražednej doplněk bezesnejch nocí. Titulní If I Had a Heart je ústřední skladbou seriálu Vikings.

ALL SHALL PERISH – This is Where It Ends (2011)
KORN – Untitled (2007)
SKELETONWITCH – Forever Abomination (2011)

Black_Hand

CARACH ANGREN
– Nedávno jsem ochutnal Carach Angren, na které jsem málem šel předtím naživo. Bohužel jsem ale nakonec musel pracovat. Zpětně toho hodně lituji, protože jsem byl při poslechu alba dosti u vytržení. Tím spíš, že nad symfonickým black metalem jsem už v podstatě zlomil hůl (až na pár čestných výjimek), a proto to u mě Carach Angren měli ještě těžší, než ostatní kapely. Lammendam a Death Came Through a Phantom Ship jsou dech beroucí alba.

Lammendam (2008)
– Odrovnalo mě skvělým intrem, které se v jeden moment tváří, že si střihne jistou legendární varhanní skladbu, ale záhy zahne někam úplně jinam, a vábí tak na možnou kreativitu i na zbytku alba. A ne marně. Pak už udeří první regulérní skladba, která sebejistotou a kreativitou jen čiší, možná jen agresivním bombastickým začátkem trochu připomene Blessing upon the Throne of Tyranny od Dimmu Borgir, ale brzo nastoupí hodně nápaditý zbytek alba.

Death Came through a Phantom Ship (2010)
 – Překvapí tím, že je místy téměř „operou“. Příběh je to sice duchařsky tuctový, ale rozhodně k hudbě sedne. Hádka kapitána s posádkou je pak opravdu něco, co v jiném metalu jen těžko zaslechnete.