Jako obvykle: nejprve ucelený žebříček nejposlouchanějších kousků s komentáři Marasťáků, dále topy každého zúčastněného – v první části nejaktuálnější alba (2013), v druhé části pak desky, které vyšly dříve než letos i staroby.
 
 

1. THE DILLINGER ESCAPE PLAN – One Of Us Is The Killer (2013)

Ačkoliv se občas může zdát, že Marast umí napočítat jen do desíti piv, opak je pravdou. Stačí se podívat na to množství květnových zájemců o matematiku. 

Sicky má v nových Dilingerech jasno: „Opět drtivý nářez a zároveň pestré, chytlavými nápady nabušené, album. Ač to zkraje nevypadalo, tak nakonec jasná květnová jednička.“ 

Pro Loomise je One Of Us Is The Killer„možná až překvapivě moc pohodová deska, kde se vedle typických neuro/psycho pasáží nalézají (a vyjímají) příjemné pocity navozující melodické (skoro až hardrockově pojaté) záležitosti, které už bylo možné zaslechnout sice na předchozích deskách (Miss Machine samozřejmě, ale nejvíc asi na předělávkové Plagiarism)“. Zároveň ale dodává, že „vzájemná symbióza je tady ještě příjemnější (titulní skladba nebo Nothing´s Funny s geniálně sladkým vokálem)“, a ptá se: „A co by říkal Meresjev na Hero Of A Soviet Union? A Jan Tleskač?“ 

Bizzi novou desku jako mnozí jiní solidně očekával, ale výsledek je tak nějak napůl: „Žádné překvapení se nekoná, ale rovněž žádné zklamání, i když bych někde desce přidal na útočnosti, která se místy z napnutého řetězu úplně ne a ne utrhnout. One of Us Is The Killer je přímočarejší, více do hc/punku, ubylo alternativ a popového popěvkování, ale dobré nápady tu furt jsou. Je jasné, že Dillinger ještě do starého železa nepatří. A jsem tomu rád, protože k návštěvě podzimního tour mám alespoň pořádný důvod!“

Poznámkou „Naživo to bude na podzim určitě dobrá sranda.“ se o podzimním turné zmiňuje i mIZZY, podle kterého „se sice nejedná o jejich nejlepší počin, není to ani tolik šílená deska jako ty první, ani tolik hitová jako třeba Option Paralysis, ale za poslech určitě stojí.“

One Of Us Is The Killer protáčel taky Brutusáček, Shogun a Jamos.
 
 
2. TESSERACT – Altered State (2013)

Nikomu to neříkejte, ale když se Bizzaro dozvěděl, že „vyhráli“ The Dillinger Escape Plan, říkal mi, ať to tu zfalšuju – že chtěl Tesseract. Je náhodou pěkný, že šéfredaktor Marastu není homofobní, ne?

„Deska Tesseract byla očekávána nad očekávání. „Nový“ zpěvák z akustického EP zůstal a zpěvově jde hodně ve šlépějích Dana, až na rozdíl, že neumí zařvat, čili pro desku jsou příznačné pouze plovoucí tesklivé vokály, které asi nebudou všem úplně vonět. Příznačné je ale také maximální atmosférično a snivost, zaměření se na detail muziky a žádné aranžérské kotrmelce… totální „kovový“ ambient. Výjimečná kapela, parádní deska.“

… ani Shogun není: „Nakonec mi nový zpěvák sednul a ten popík jim celkem žeru.“

… a u Sickyho si nemůžeme být úplně jistí, ale hudbu chválí: „Ten homozpěv mě sice místy dost irituje, ale hudba na albu je výborná. Tahle kapela djent určitě přežije.“

Deska Altered State se točila i u Brutusáčka.
 
 
3. ALICE IN CHAINS – The Devil Put Dinosaurs Here (2013)

Pátá řadovka, druhá po reunionu.

Sicky jí zatím moc šancí nedal, takže „zatím spíše zklamání“, Gianni je nadšen: „Ačkoliv předchozí deska byla lehce šťavnatější a dynamičtější, na novince Alice In Chains předvádí výtečnou práci. Takhle já si představuju nenáročnou, kvalitní, lehce až odpočinkovou kytarovou hudbu. Už na předchozím počinu kapela ukázala skvělý cit pro riffování a na novince opět předvádí svůj um spočívající v posazení mne na prdel jedním jediným, výborným riffem. Super záležitost!

Další listeneři: Agnes, brutusáček a pf.
 
 
 
 
 
  
 
 
4. IMMOLATION – Kingdom of Conspiracy (2013)

Přitvrdíme. Immolation mají víc alb, která jsou oplývána chválou, a vypadá to, že novinka opět zaujala.

Deska baví třeba Tryma, ale ten se hláškou „na fundovanější komentář jsou tu jiní experti“ od vlastního komentáře distancuje. No tak to nechť to uvede Střap: „Co říct… jsou to Immolation a je to paráda. Temno a správnej nihílek? Yonkers prostě valej a je to tak správně. Chcete to jinak? Ok, běžte jinam. Texty si tady evidentně všímají poněkud jiných věcí, než čím jsou Immolation pověstní. Je tomu tak sice už pár let, ale tady už je to natolik markantní, že to třeba někoho kopne.“

Annal: „Immolation podeváté. Maj štěstí, že nikdo jinej takhle skládat neumí…“

A Akh zkrátka neměl na vybranou, „protože nic lepšího se teď neobjevilo“.
 
  
 
 
5. SVART CROWN – Profane (2013)

Album Profane bylo zmíněno už v Albu dubna, Frantíci ale zaujali i v průběhu května.

V superlativech mluví mIZZY: „Co jsem nestihl v dubnu, třeba napravit v květnu. Hodně povedená deska. Nejspíše nejpovedenější od Svart Crown.“

Střap: „Tahle kapelka se sympatickým přístupem servíruje vcelku zajímavou porcičku muziky. Na klucích je znát, že nějaký to turné s Ulcerate proběhlo. Tady je to jen naroubovaný na, řekněme, Morbid Angel–základy… ale jo, šlo by to tak snad i říct. Navíc jsou kluci z Evropy a mají rádi black metal. Takže tak?“

Trym se minulý měsíc vyjádřil následovně: „Death metal z Žabožroutska. Zajímalo by mě, jestli marastí techdeath snobi tuhle kapelu schvalují (pochybuju), každopádně mě to baví a dobře se u toho spí.“ – a Střap nelení a reaguje: „Pro pomateného kinderka Tryma: ano, kapelu znám už jenom z korespondence pět let dozadu. Fajn kluci. Co jsi to říkal o snobech?“

Bude válka?

Annal mlčí.
 
 
Toť hlavní příčky, pojďme se ale podívat ještě na další víckrát zmíněné komentované tipy. V abecetním pořadí:
 
ADE – Spartacus (2013)

Co rozsekalo Bizze v březnu a Brutusáčka v dubnu, rozšířilo se mezi další – mezi Vaněnu a Akha.

Vaněna: „Výborná bdm/techdeathová deska, láska na první poslech. Nejlepší dědictví technickýho deathu přelomu století. Maličko epičtější, ale inspiraci Nile bych tam ani neviděl.“

A proč ADE poslouchá Akh? – „Protože to Bizz vychválil a je to docela dobrý.“
 
 
 
  
 
 
 
BEAST WITHIN THE SOUND – Eternal Conflict (2013)

Prosaďme taky trochu českých vod.

Střap: „Energicky, nadšeně a metal is Texas? Kapitán Jules a jeho skvadra hodně slušně řeknou, jak ten Texas vidí oni. Moderní thrashing s energií pořádný nálože. Pánové, jen tak dál, takhle to má vypadat. Srdce je v tom jako zvon a tý muziky za tak málo peněz je sakra hodně. Jo, takhle zní něco, kde kytarák s basákem mají pořádný metalový základy. Ode mě překvapení? Možná tak pro někoho, komu je dvacet.“ 

A komentář (hurá, emancipace!) od ese: „Reunion, kterému rozhodně nedochází dech. Neuvěřitelně živelná deska se super instrumentací na pozici všech nástrojů.“
 
  
 
DAFT PUNK – Random Access Memories (2013)

Dvojice robotů z Francie, samozřejmě.

„Trocha toho sluníčka do toho podzimu. Vrtivé melodie, chytlavé refrény, nová aktuální závislost. Díky své nenáročnosti vhodné pro každou náladu a ke každé činnosti. Obsahuje spoustu příjemných detailů a je značně znovuposlechová,“ říká k nové desce Shogun.

Trym: „Slyšel jsem jen jednou, ale líbilo se mi to.“
 
 
 
 
 
 
 
HEXVESSEL – Iron Marsh EP (2013)

Eterická tlupa z Finska.

„Opět parádní, (stále více) psychedelic (doom) rocková (a lehce folková) výprava, tentokrát méně lesní a více (makro)kosmická, „posazená“, možná trošku temnější a z počátku hůře přístupná. Potěšila hlavně první dlouhá skladba s lehkým vlivem Earth a apokalyptickým textem. A ten cover od Yoko Ono (s hostující Rosie z Purson) je nakonec asi i lepší než originál.“ – Jak je ale známo, AddSatanHexvessel bezmezně miluje, takže bude lepší poslechnout si i jiný názor:

mIZZY: „Z mého pohledu asi nejlepší věc, která během května vyšla, a dokonce to ani není metal. Velmi příjemná nahrávka se super zvukem a Kvohstovým perfektním zpěvem. První třináctiminutový song patří mezi ty nejlepší, které Hexvessel udělali, a cover Woman Of Salem od Yoko Ono je také perfektní, podle mne mnohem působivější než originál. Celkově působí takovým uklidňujícím dojmem.“

Tak to jsme si moc nepomohli :) A asi to bude doopravdy fajn deska.
 
HYBRID – Angst (2013)

A nekonec, aby se neřeklo, že jsme posledními dvěma tipy skončili moc nemetalově, ještě trocha sypavého nářezu.

Bizz: „Španělští Hybrid společně s Wormed, Concealment, Continuo Renacer a Malevolence pro asi mě momentálně patří mezi nejatraktivnější španělská tělesa. Matika–metal/matika–core ne nepodobný prvním dvěma jménům. Pro fanoušky Ion Dissonance ale i War From Harlots Mouth naprostá laskomina. A když se do toho přidá klarinet, je vymalováno!“

Annal: „Post–math, pravověrnej death metal (v sypačkách), devadesátkový techno, Gorguts schizo, Meshu rozhozenost, Voivodí odér… Hybrid. První poslech jsem si neskutečně užíval a musel jsem se dost přemáhat, abych nevyndal šéfíka z kalhot. Vysvětlujte spolucestujícím v tramvaji, že nejste deviant, ale hudební nadšenec…“

Tak až se ti zas někdy poštěstí takhle intenzivní poslech a dojde na vysvětlování tvého šéfíka, hlavně se spolucestujícím nezapomeň představit… Annale.

bizzaro

LEPROUS – Coal (2013)
– Na úvod vtip: Nová deska Leprous má debilní obal, snad se přes něj přenesete. (aplaus) Co ale není debilní, je muzika. A zpěv Einara, který pro mě v současnosti představuje snad nejtalentovanějšího pěvce – na desce jsou místy pasáže hraničící formou aranží až do pěveckých spirituálů. Co ale prošlo změnou, nebo vývojem, je muzika. Stejně jako Tesseract, i Leprous víc než časté změny cílí na budování gradace a atmosféry, a tomu tentokrát naplno poddali i skladby, které si nejednou vystačí s jedním nápadem. I proto jsou Leprous dost pro omezenou sortu posluchačů. Nebudu hned hlásat termíny typu „zklamání“ a „druhá liga“ (jako někteří), nebo naopak „deska roku“ (jako někteří), ale že Coal budu poslouchat a poslouchat a až pak se uvidí, to je věc jistá. Stejně jako to, že deska je to skvělá. Bez nejmenší debaty!

THE OCEAN – Pelegial (2013)
– Tady jsem nic neočekával, a tedy jsem ani, až do Sickyho recenze z minulého měsíce, desku nepořizoval. A co se nestalo? Pelegial šlape! Bez zádrhelů, bez předsudků, bez přehnaných ambicí, bez nepřirozenosti. Nečekaný tip na dobrou muziku.

LooMis

JEFF LOOMIS – Requiem for the Living EP (2013)
– Vlastně skoro všechny známé skladby, které z Jeffa vypadly plus mínus během turné po Americe se Soilwork. Přirozené pokračování v linii druhé desky, na rozdíl od první experimentálněji pojaté. Blackcore zpěv je fajn, proč ne, ale pecka to není. Trojka Speak of Nothing má otvírák jak z dob Nevermore, kterých je škoda, stejně asi jako jich bude škoda na úkor připravovaných Sanctuary (ale třeba ne). Což mne přivádí k rozdvojeným Queensryche. Geoff svůj pokus vydal, ale ukázky z LaTorre verze mi přijdou slibnější. Uvidíme v červnu.

MEGADETH – Super Collider (2013)
– No nevím, jestli zrovna tohle je povedená deska, dám jí ještě několik poslechů a ještě se uvidí, jestli to bude lepší než pochvalný průměr. Kingmaker je nicméně super. Beginning of Sorrow taky může být a samozřejmě Thin Lizzy cover. Mimochodem Blast Star Riders taky fajn.

EDAIN – Of Those Who Worship Fire (2013)

sicky

PORTUGAL THE MAN – Evil Friends (2013)
– Nenáročná pohodička pro relax.

KYLESA – Ultraviolet (2013)
– Kapela se vzdaluje všem pravidlům, trendům a jde si opět svojí cestou. Experimental–sludge–psychedelic–underground ovšem s notně hitovým potenciálem, neuvěřitelná kombinace.

QUEENS OF THE STONE AGE – …Like Clockwork (2013)
– Zatím spíše zklamání.

shogun

MILKING THE GOATMACHINE – Stallzeit (2013)
– Tolik srandy jsem opravdu nečekal. Vynikající, promyšlené. Nadhled ruku v ruce s přesnou instrumentalistikou a trefnou úderností.

MACHETAZO – Ruin (2013)
– Až překvapivě plná a zábavná deska.

BIBIO – Silver Wilkinson (2013)
– Poklidná elektronika, která si vysloužila mou pozornost s příslibem dalších poslechů.

VLADIMÍR 518 – Idiot (2013)
– (Český) hip hop má co nabídnout a jsem rád, že jsem se konečně pustil do jeho pozvolného prozkoumávání.

IRON REAGAN – Worse Than Dead (2013)
– Ta deska uteče hrozně rychle, ale je tak tančivě našlapaná a neodbytná, že si ji pouštím klidně několikrát v kuse.

JUNO REACTOR – The Golden Sun of the Great East (2013)
ROTTEN SOUND – 20 Years of Grindcore and Chaos (2013)
CLITEATER – Cliteaten Back to Life (2013)
DEPECHE MODE – Delta Machine (2013)
THE SHAKING SENSATIONS – Start Stop Worrying (2013)
SKINNY PUPPY – Weapon (2013)
MOGWAI – Les Revenants Soundtrack (2013)
XAVIER BAUMAXA – Dawntempo (2013)

annal

7 H. TARGET – Psy Slam Damage (2013)
– Ulítlej retard–slam, aneb srážka Abominable Putridity a Terminally Your Aborted Ghost.

CRIMINAL ELEMENT – Modus Operandi (2013)
– Aneb jak by zněli Misery Index, kdyby místo World Downfall vyrůstali na thrashíku.

střap

VOIVOD – Target Earth (2013)
– Vlastně jsem nikdy nechtěl, aby ta deska vznikla. A? Vznikla, a jaká je? Ano, tohle jsou Voivod. A dost možná nejlepší Voivod od roku 1989? Je to tak, nebo není? Pro mě jo a víc o tom nehodlám polemizovat… hlavně tomu neudělovat hodnocení v číslech.

SUFFOCATION – Pinnacle of Bedlam (2013)
– Koukám na tuhle desku a myslím si, že je to jejich kytarově nejsvěžejší deska od návratu na scénu. Je to prostě US technickej brutal death v nejlepší možný kombinaci. Pokud to máte tak rádi, jděte do toho, pokud ne, nechte to být.

gorth

Poznatek: Marast nechodí na koncerty. AddSeitn budiž výjimkou.

LILACS AND CHAMPAGNE – Danish and Blue (2013)
– Méně tongue–in–cheek, méně sedmdesátek, méně koláže, více Grails, více krásy, více struktury. Pořád podivná ironická směs nostalgie po staré psychedelii a downtempa.

MAAN – Manifold (2013)
– Vyjetost z Kraaku. Jinak tam vydává Hellvete, Ignatz, Silvestr Anfang, Maan jsou strukturovanější, ale podobně zvláštní.

AddSatan

AGRIMONIA – Rites of Separation (2013)
– Atmosférická, nápaditá i agresivní melodic death/doom metal jízda, čerpající ze švédské i britské metalové a trochu i (post–)hardcore/crust tradice.

Jukl

PRURIENT – Through the Window (2013)
– Fernow jinak, stále dobře. Tohle není nějaký totální výmaz ze světa jako u některých jiných jeho věcí, ale i tak to tepe víc než mohutně. Vůbec, proč se takové věci nehrají na díze v naší střediskové obci? Slovy Mistra – silně oblibuji.

Trym

THE NATIONAL
– Točím je furt dokola, k tomu vydali výbornou novinku Trouble Will Find Me, která se jistě umístí na pěkné příčce v bilanci desek roku.

Zběžné poslechy:

QUEENS OF THE STONE AGE – …Like Clockwork (2013)
– Dá se to poslouchat, ale slávy starých desek už asi nedosáhnou, při každé jízdě to kolem mě nějak prosvištělo a nestihl jsem zaznamenat žádné pozornosti hodné momenty.

HUGH LAURIE – Didn't It Rain (2013)
– Doktor House, co se na stará kolena dal na blues. Na rozdíl od debutu jsem ale hned nadšený nebyl, bude třeba ještě zkoušet.

SPIRITUAL FRONT – Open Wounds (2013)
– Klasici moderního neofolku. Není to špatné, ale kvalit starších věcí (hlavně Armageddon Gigolo) to nedosahuje. Bonusové CD instrumentálek je ale hodně fajn jako kulisa, možná lepší než samotné album.

vlad

SOAP&SKIN – Sugarbread (2013)
– Konečně jsem se k tomuhle nejnovějšímu mini EP dostal a nepřekvapivě je to zas síla. Titulní skladbu Sugarbread si díky její agresivitě a zpěvaččině performance při ní pamatuju jako jeden z nejvýraznějších zážitků naživo, a přestože je na poměry Soap&Skin až nezvykle ducací, drtí i z desky – obzvlášť v kombinaci s klipem, jehož autorem by snad údajně měla být přímo Anja. Bluesový cover Me & The Devil je pak trochu překvapení, zvlášť pak dost neobvyklou tváří Anjina hlasu, čímž ovšem jmenovaná pouze dokazuje, že má v hrdle opravdu potenciál. A ač na mě tahle skladba působí neobvykle nepřímočaře, rozhodně funguje. Jenom k poslední poklidnější Pray jsem si zatím nenašel cestu, trochu na mě působí jako vata, co se akorát nevešla na Narrow, nicméně to se dost možná časem změní.

Poté, co jsem si naposlouchal tohle EP, jsem se pro slečnu Plaškovou zase na chvíli poněkud zapálil a v rámci toho jsem si ještě několikráte zopakoval veškerý zbytek její tvorby.

GIANNI

UNEVEN STRUCTURE – 8 EP (2013)
– Pokud se nemýlím, jde o přepracovanou verzi staršího EPčka z r. 2008. Každopádně já tenhle materiál slyším poprvý a musím říct, že Uneven Structure jsou asi jediná (djentová) kapela, která pochopila, jak se tohle má hrát. Výborný riffování a zpěv je tím nejsilnějším a nejpovedenějším na tomhle materiálu. US spolu s Vidlemazjara jsou podle mého uvážení na špici a myslím si, že je jen tak nikdo neohrozí.

KYLESA – Ultraviolet (2013)
– Abych se přiznal, tak sem od Kylesy nečekal vůbec nic. Můj hudební vztah k nim tak nějak opadnul, nicméně to, že vyrukují s takhle špatnou deskou, mě opravdu překvapilo. Ultraviolet neskutečným způsobem nudí a otravuje život. Struktura skladeb je mdlá a nicneříkající. O nějakém kráčení v bahně tady nemůže být řeč, což to samé platí o underground zvuku… Kylesa už dávno není underground a na bahnitý kráčení tady jsou jiný interpreti, např. Neurosis. Celková snaha kapely se posunout někam jinam dostává tak trochu komický odér. Tohle je opravdu špatnej počin.

Jamos

BAPTISTS – Bushcraft (2013)
AND SO I WATCH YOU FROM AFAR – All Hail Bright Futures (2013)

pf

SIGUR ROS – Kveikur (2013)
APPARAT – Krieg Und Frieden (Music for Theatre) (2013)

D.

WORMED – Exodromos (2013)
– Výborná BDM žánrovka. Velice doporučuju. Stream: http://www.metalsucks.net/2013/03/22/exclusive–full–album–stream–wormed–exodromos/

NORTHLANE – Singularity (2013)
– Příjemná metalová trendovka, velký množství dobře nakombinovaných nápadů. Určitě stojí za poslech. Stream: http://got–djent.com/article/northlane–singularity–released–album–stream

Pan Bö

CHRONOSPHERE – Envirusment (2013)
SHINING – One One One (2013)
TERROR – Live By The Code (2013)

D’aven

RIVERSIDE – Shrine of New Generation Slaves (2013)
– Na první poslech nové album polských progresivních mágů Riverside nechytlo tolik jako desky předchozí, ale s odstupem se dostalo pod kůži rychle a snadno, dnes už je považuji za jednoho z jistých kandidátů na desku roku. Oproti dřívějšku přibyl k floydovské psychedelii i párplovský hardrockový drajv a trochu silnější retro nádech. Jasná volba nejen pro fanoušky Opeth. Své absolutorium potvrdili i naprosto extatickým koncertním provedením čerstvého materiálu před pár dny.

ORPHANED LAND – All is One (2013)
– Tito Izroši to nemají jednoduché a bič si na sebe v minulosti upletli sami. V 90. letech se stali kultem díky vtipnému propojení doomu, melodického deathu a orientálního feelingu, to už jsou však loňské sněhy. Stejně tak už asi kapela nikdy nevyrazí světu dech tak jako svým fenomenálním comebackem Mabool z roku 2004, po osmi letech ticha. Přesto All is One z větší části navazuje na to nejlepší z nich a přidává i řadu nových pozoruhodných prvků, mimořádné množství hitových nápadů, excelentní vokály Kobiho Farhiho i kongeniální propojení metalu, rocku a popu s blízkovýchodními nástroji a nápěvy. V jednotě je síla.

THE MEADS OF ASPHODEL – Sonderkommando (2013)
– Na světě určitě neexistuje druhá taková kapela jako tito angličtí „blackmetalisté na houbičkách“, jejichž hudební záběr ovšem sahá od meziválečných šlágrů přes Louise Armstronga, psychedelický hard rock, klasický hevík, punkovou ušmudlanost až po všemožné odnože extrémního metalu. Na mnoha místech si člověk říká, že to snad ani nemohou myslet vážně a dělají si z nás všech legraci pomocí promyšlené parodie a hudební satiry, vzápětí však vypálí něco naprosto brilantního až „artového“. Na desce Sonderkommando se pustili do zpracování náročné tématiky zločinů proti lidskosti, z jejich provokativního konceptu až mrazí.

DEEP PURPLE – No What!? (2013)
– Táhne jim na sedmdesát, ale hardrockoví veteráni přesto vydali (i bez Lorda a Blackmorea) jedno z nešťavnatějších, nejpestřejších alb své kariéry, navíc s dotekem progrese. Svým výkonem tito důchodci s přehledem nasekali zadek řadě kapel mladších nejen o generaci, ale dokonce o dvě až tři.

Agnes

SOFY MAJOR – Idolize (2013)
A PALE HORSE NAMES DEATH – Lay My Soul to Waste (2013)
DEEP PURPLE – No What!? (2013)

Cherubian

SENSIENT – Way of the Sloth (2013)
– Tentokrát dostaly všechny kytarovky krutě na prdel. Tim Larner aka Sensient, zakladatel kultovního Zenon Records, vypouští svojí novou desku. Pionýr dark–progressive dance floor soundu je zpět, tentokrát ještě víc minimal a deep než kdy předtím. Kdo se trochu orientuje v psy-trancu a jeho různejch odnožích, tak ten… ten prostě ví, no. Tohle je jak perfektní taneční záležitost, tak i naprosto luxusní poslech v klidu doma na sluchátkách. Mimochodem, takhle vymazlenej zvuk jen tak někde neuslyšíte. Připravte se ponořit hluboko!

HACRIDE – Back To Where You Have Never Been (2013)
– Od meganudnýho utahanýho Lazarus rapidní zlepšení. Po dlouhé odmlce a změnách v line–upu považuju novinku za velmi slibný restart. Baví mě to mnohem víc než současný emo panáci Textures a Gojiru radši ani nezmiňuju. Edification of the Fall zabijí.

NEMERTINES – Death, My Love (2013)
– Psycho silent hill djent, tentokrát i s trochou dekadentních melodií. Jeden z nejlepších one–man djentových projektů současnosti (vlastně už nějakej ten pátek).

AND SO I WATCH YOU FROM AFAR – All Hail Bright Futures (2013)
– Sluníčko je zatím letos v nedohlednu, ale až udeří, doporučuju tuhle desku. Příjemný pozitivní soundtrack k létu 2013.

AUTECHRE – Exai (2013)
– Pohodička

Uproar

JAGA JAZZIST – Live with Britten Sinfonia (2013)
– Když klasické církevní a symfonické postupy nabourají prvky jazzu, vzniknou velmi příjemné hudební bizarnosti. Klasiku nabourávají milesovsky zabarvená sóla, vibrafony, synťáky, slide kytary a samozřejmě žestě, na které jsme u Jaga Jazzist zvyklí. Když z nezvyklých zvukových spojení vyplují klasické Jaga melodie, chce se vám jásat stejně jako publiku. Je to víceméně stejné jako při „standardních“ živých vystoupeních Jaga Jazzist, alespoň pro mě. Všechny ty zvuky mě nutí hledat, kdo či co zrovna hraje… rozhlížím se po pódiu a ono nikde…

DEAFHEAVEN – Sunbather (2013)
– Filozofický black metal pro hardcoristy.
 
 
 
 
 

LooMis

LINEAR SPHERE – Manvantara (2012)
– Víc než The Dillinger Escape Plan! Andromeda se setkala s Planet X. Zabolí, že tenhle moderní, progmetalový, neskutečně nápady naplněný válec se odehrává na úrovni ledabyle natočené zvukovky. (To třeba i Demimonde teď ze zkušebny – šest skladeb – si oproti tomuhle můžou gratulovat. Na vokály se stále čeká – přítomný nocturnusovský kosmický opar zatím plní klávesy skřeky predátorů, tajemnými ozvěnami vesmíru a občas nějakým tím rejem zlobivých skřítků.)

GIGAN – Quasi–Hallucinogenic Sonic Landscapes (2011)

shogun

SIGUR ROS – Valtari (2012)
– Je málo krásnějších desek. Neuvěřitelně podmanivé. Chladná, ale přesto hřejivá nahrávka.

ASTRONAUTALIS – This is Our Science (2011)
– Nakonec jsem taky podlehl a nelituji.

DAFT PUNK – Discovery (2001)
EKTOR & DJ WICH – Tetris (2012)
LENTO – Anxiety Despair Languish (2012)
FLOEX – Zorya (2011)
LIPO – Víc Než Hudba (2012)

annal

SARPANITUM – Fidelium EP (2011)

gorth

RADIAN – Juxtaposition (2004)
– Jedno znovuobjevení, které mě naprosto sejmulo. Parádní mix inteligentní elektroniky a rockových prvků. V devadesátých letech by se tomu říkalo post–rock.

AddSatan

OREN AMBARCHI – Audience of One (2012)
– Nejen zvukově naprostá a čirá nádhera, zvláště první pop/ambientní Salt se zpěvem Paula Duncana a druhý droneový „epos“ Knots se skvěle a citlivě zakomponovanými smyčci (Eyvind Kang), rohy (Randall Dunn), ruchy, hluky a tepem bicích.

BRUCE LAMONT – Feral Songs for the Epic Decline (2011)
– Moc dobrá sólovka saxofonisty z Yakuza, výrazného hosta u Minsk a zde multiinstrumentalisty, čerpající z psychedelic folk / rock / drone /ambientně experimentálních vod. Hodně mě tu baví jeho zpěv.

ATROX – Contentum (2000)
– Po čase jsem zase oprášil (doslova) CD těchto avantgarde/progressive metalových Nor(k)ů a zjistil, že mě baví stejně jako kdysi a stejně tak mě baví a udivují šílené vokální exhibice Moniky Edvardsen. Jsou tu občas dost dobrý sóla.

ANANDA SHANKAR – Ananda Shankar And His Music (1975)
– Zajímavá (tu více, tu méně) fusion/world music, jedna noha v indické hudební kuchyni, druhá v rocku a (jazzy–)funku. Jeho strýc Ravi (zemřel loni ve věku 92 let) ovlivnil např. The Beatles, Ananda zase jamoval s Hendrixem a inspiroval mj. i Secret Chiefs 3. V hlavní roli sitár.

mIZZY

BRUCE LAMONT – Feral Songs for the Epic Decline (2011)
– Sólovka od saxofonisty a zpěváka Yakuzy, který se také objevil na některých deskách Nachtmystium a Minsk. Hodně zajímavá věc a mix všemožných stylů. Je v tom ambient, folk, všemožné nástroje, jeden vyloženě noisový song a super zpěv.

PLAGUE PORTER – Taste the Fetus and Make a Wish (2012)
– Pro mě objev na české metalové scéně. Na české poměry perfektní avant–garde black. Trochu to smrdí Francií nebo věcmi jako The Axis of Perdition. Má to nápad, je to originální a zajímavé. Na to, že to splácali doma na kolenou tři kluci, tak pecka. Na bandzone to mají celé zadarmo ke stáhnutí aji s fajn klipem. Adept na nejoblíbenější českou kapelu.

Jukl

GREY DATURAS – Dead in the Woods (2004)
– S tímhle se asi už opakuju. Můj osobní fetiš, kdykoliv kdekoliv, asi pět let trvající závislost na tomto albu nepřestává oslabovat, průměrně jej slyším čtyřikrát týdně a nedaří se mi tenhle stav jakkoliv vymlátit. A ani nechci. Aaaarh, zas to slyším. Musím si to pustit zas a znova.

CARDIACS – On Land and in the Sea (1989)
– U nás méně zmiňovaná kapelka pronkového (prog–punk) ražení a její možná nejsilnější album. Schválně netvrdím nejlepší, jejich diskografie je velmi vyrovnaná a s latí proklatě vysoko. Seznam band, které uvádějí Cardiacs jako inspiraci, je dlouhý. Proč tomu tak je? No, stačí si poslechnout.

Album v plné verzi k poslechu zde: http://www.youtube.com/watch?v=tq7R62yYF8U

Trym

LAKE OF TEARS – Illwill (2011)
– Už stará věc, ale sedla mi do nálady.

vlad

DEMILICH – Nespithe (1993)
– Tady jsem asi trochu objevil Ameriku, každopádně tihle old school deathoví Finové mě touhle deskou dost překvapili na tu dobu nebývalou instrumentální fantazií. Přece jenom v roce 1993 jsme tu moc disharmonickýho death metalu neměli, teda aspoň co já vím – a přesto že v týhle době asi nejde úplně čekat druhý Ulcerate, deska vybočuje svojí nekonzervativností. Tohle mě hodně bavilo, jenom strašná škoda toho překrabičkovanýho vokálu, kterej celkovej dojem docela sráží.

LIFELOVER – Konkurs (2008)
– Pro ty, co neznají, se jedná o švédskej (asi) neveselej rock s intenzivní atmosférou DSBM. Přestože u „milovníků života” se většinou těší popularitě spíš Pulver anebo Erotik, osobně u mě vyhrává tahle deska a jednou za čas si vždycky docela rád připomenu proč.

BURZUM – Burzum (1992)
– Asi netřeba moc dodávat. Osobně nejsem vyloženě milovníkem Grišňákovy tvorby od Aske dál, ale vokály srovnatelný (co se šílenosti týče) s touhle deskou se mi ještě nikde jinde nepodařilo najít.

VESANIA – Distractive Killusions (2007)
– Polská kapela kombinující klasicky polský black/death metal se symfoničnem.

SLEIGH BELLS – Treats (2010)
– Chytlavý americký noise pop.

IMOGEN HEAP – Speak for Yourself (2005)
– Osobitá britská zpěvačka.

AMESOEURS – Amesoeurs (2009)
– Shoegaze/black metal z Francie.

A dále v rámci doplňování si nějakých základních znalostí klasického death metalu:

DISMEMBER – Like an Ever Flowing Stream (1991)
SINISTER – The Carnage Ending (2012)
VOMITORY – Carnage Euphoria (2009)

Jamos

DOWNFALL OF GAIA – Suffocating in the Swarm of Cranes (2012)
THE OCEAN – Aeolian (2006)

pf

RAPOON – Vernal Crossing (1993/2012)

DemiMortuus

VELVET ACID CHRIST – Fun With Knives (1999)
– Výborná elektropalba se spoustou silných momentů. Jímavé There is No God, Slut nebo Caught stejně jako hýbací Icon či Fun with Drugs fungují i po letech dokonale.

GRAUSAME TÖCHTER – Alles Für Dich (2012)
– Úchylná Aranea stvořila minulý rok další S/M majstrštyk, který pálí, švihá i sype sůl do otevřených ran. Nemravná projížďka sado maso salónem, která uběhne jako nic.

ROTTING CHRIST – Khronos (2000)
– Trocha nostalgie nezaškodí. Celá deska si tempo neudrží, ale hlavně první polovina alba je pro mne i dnes tuze zábavná a završená bezvadným coverem Current 93 Lucifer Over London.

ANDY DEATH COMPANY – The Darkland Tapes (2006)
Demáč, který musí potěšit všechny fanoušky End Of Green a hlasu jejich zpěváka Michella Darkness. Jen je to všechno takové poklidnější a pozitivnější než jeho domovská kapela. Příjemnost.

D’aven

ZUBROWSKA – The Canister (2012)
– Jedno z nejpestřejších hardcorových/grindcorových alb, ale zároveň snad to nejpřímočařejší, nejhitovější a nejpřístupnější, co kdy Zubrowska nahrála. Na své si zde přijdou jak milovníci progresivních postupů a avantgardních míchanic, tak i konzervativnější posluchači, kteří ocení dobrý riff, zapamatovatelnou melodii a působivou atmosféru. Pět skladeb, dvacet minut a je vymalováno, je zde vše, co tu být má.

Cherubian

ULCERATE – Everything is Fire (2009)
– Všechno (všichni) jednou shoří…

MOUTH OF THE ARCHITECT – Quietly (2008)
– Trýznivá příprava na novinku.

BARING TEETH – Atrophy (2011)
– Tak trochu zlejší Dysrhythmia.

Filipismo

YVONNE SANCHEZ – My Garden (2008)
ST. GERMAIN – Tourist (2001)
FORGOTTEN SILENCE – Bya Bamahe Neem (2004)
MCCOY TYNER – Fly with the Wind (1976)
WWW – Tanec Sekyr (2009)

Víteq

 THERAPY – Troublegum (1994)