Nepotěšili jste mě, ani já vás nepotěším... Marastí klubko totiž v prvním podzimním měsíci nadiktovalo přehršel desek, jež se míjely ve vkusu ostatních. Opět jsem tedy zvolil individuální výběr, a to formou pel-mel; připočtěme k tomu fakt, že jsem si tentokrát zahrál na cenzora a kapely vybíral poněkud ledabyle. Snad nikoho moc svými soudy nenaseru, podotýkám, že jsem nešetřil nikoho. Pojďme na to…
Kytarová hrdinka, do níž se zamilovalo už pár marasťáků. Písničkářky nejsou vyhynulým druhem, ale kdo z nich opravdu umí hrát a kdo jen vytahuje nejkratší sukni? Ha, přiznejte se! Z debutu Marnie Stern a nekonečného proudu jejích trylků a nemilosrdného tappingu mě dost bolela hlava, stejnojmenná trojka už má být dle Kotka takový indierockový popík. Nu, uvidíme.
Flyleaf - Memento Mori
Zde se mé cenzorské choutky chtěly důrazně projevit a já téměř na své nezbedné pisatelské prsty vytahoval sekáček na led. LordSnape asi projížděl sociální sítě (nemyslím pornoweby) a zuřivě prolistovával Filter – nakonec se v jeho filtru zachytili Flyleaf a poslední Linkin Park, jež za „progresi“ do nebe vychvaloval slovutný Honza (pozor, ne Jan) Vedral. Flyleaf hrají nenáročný melo-emo-nu-alernative-rock, což ještě nutně nemusí znamenat totální shit, ale záchvat originality v mainstreamových rádiích nečekejme; půlce národa by to totiž přineslo kocovinu z vytržení z idylky zdánlivé spokojenosti. Mezi zmíněnými se objevili Soulgrind a jejich deska Pakana.
The Tony Danza Tapdance Extravaganza - Danza III: The Series of Unfortunate Events
Dave si opakuje hodiny matematiky a vsadil na mathcorovou notu. To máme debut Ion Dissonance, posléze debut Car Bomb (na následníkovi Centralie se pracuje) a nakonec The Tony Danza Tapdance Extravaganza a jejich třetí počin. Znal jsem debut, tohle zní mnohem zemitěji a deathcorověji. Nic naplat, příznivci Tonyho Danzy prostě nejsou ledoborci, jež se v popředí mučí s vymýšlením nového, maníci spíše sázejí na jistotu a prověřené postupy. Kdo holduje kytarovému skřípání, přijde si na své.
Cog - The New Normal
Vítek z vody nevaří, ten vaří podle zavedené kuchařky. Dax Riggs má v přehrávači neustále, na stříbrném stupínku pomyslné bedny stojí našinci Pigsty s novou verzí Planet of the Pigs (2.01), ale zlato jim vyfoukli Cog. Protinožci ze Sydney nic nového nenabízí, zmíněné album je pět let staré. Něco mezi Helmet, Tool a pohodovým rockem, který nemá umělecké ambice a sází zejména na upřímnost a strohou sdělnost. Na tisíckrát milované i proklínané Wikipedii se dočítám cosi o tom, že jsou Cog jednou z nejúspěšnějších australských kapel. Nepodstatné, na první poslech vás ale do uší trefí specifický zpěv Flynna Gowera. Jo, poznáte je hned, má to ksicht. Jdu se blíže seznamovat.
Hek, kuck, chropt… Z vybrané Bizzarovy pětky alb se to (jak jinak než) zuřivě trsá, někde sype, někde zase jódluje, ale technický aspekt opět dominuje. To máme zmešugance TesseracT, zajímavé novice Collapse (viz dále), kanadské nelidské prstíkáře Beneath The Massacre a jako primusové se na nás tetelí Decrepit Birth s aktuální deskou Polarity. Možná by neškodila změna názvu kapely, ale tak to prostě v životě chodí: jednou jsi „brutal“, podruhé milující tatínek od rodiny, který si krátí večery poslechem Wolfganga Amadea. Ale proč ne, technicky je Polarity na výši téměř maximální, ale ona příslovečná duše tápe někde ve vzduchoprázdnu…
Veles - Night on the Bare Mountain
Blackmetalový ortodoxní guru Lunaris a jeho tipy ze zapadlých koníren, kam lidská noha nevkročila. Pohani, magická příroda, dávnověk, toť první dojmy a postřehy z neznámých názvů skupin, o nichž mnohdy vědí jen zasvěcené manželky (babičky?) muzikantů. U polských Veles sází Lunaris na čistotu debutu z roku 1995, na Metal Archives mají samozřejmě všechna alba za 90 procent. Všude černé až černočerné barvy, v nichž se třpytí nablýskané holé lebky. Nezbývá než uznale pokývat hlavou a hlavně se neptat proč…
Trigger The Bloodshed – Degenerate
Brosqua má jasno – death metal. Rychlý death metal. Nasypaný death metal. Moderní death metal. Mladický death metal. Technický death metal. Intenzivní death metal. Krvavý death metal. Jinými slovy: rychlý nasypaný moderní technický intenzivní krvavý death metal od mladíků. Z poslechu třetího alba Degenerate má člověk pocit, že se kluci snaží lehce odprostit od deathcorového proudu. Více si počtěte zde.
Blasphemer - Devouring Deception
Sudova zvěrstva... Nasypaný brutal death má mnoho zanícených milovníků a ještě mnohem víc zaťatých odpůrců. Blasphemer patří do italské líhně smrti z 21. století a i když by jejich název odpovídal antikřesťansky laděnému peklíčku s opékanými tělíčky neviňátek, Makaróni hledí někam do chrochtajícího chlívku Unique Leader. Sype se jako o život, vzpomenu si na povedené Incinerate a kvanta podobných spolků. Na bohy Deeds Of Flesh to zdaleka nemá, ale co není, může být…
Bongripper - Satan Worshipping Doom
Tož, Jukl se vytáhl s tímto tipem. Co si pomyslíte, když vezmete do ruky vinyl s takovýmto názvem alba? Herdek, ač z Chicaga, valivou surovostí připomínají New Orleans a jeho těžkotonážní jižanské spolky. Eyehategod, Corrosion Of Conformity, pak nějací Crowbar...ale Bongripper nejsou písničkoví, bez kompromisů a zpěvu už pět let (za nichž udělali pět desek) valí to své – sludge/doom v dosti okleštěné podobě. Brutální až běda, autentické jako holocaust.
Decimation - Anthems of an Empyreal Dominion
Turečtí psychopati s decimačními účinky útočí na naše bubínky! Tak nějak by mohla vypadat TV reklama na ČT1...a reakce? Národ by zavrčel „zavřete je!“ a několik zasvěcených by běželo k počítači, o co jako jde. Překvapivě nakládající death metal vysoké jakosti černovlasých klučinů z Ankary. To jsem blázen, kde se to v nich bere. Fakt to není z „jůesej“?
Enslaved - Axioma Ethica Odini
Drahý PF má jasno, volí zotročení. Mí dlouholetí oblíbenci z Bergenu mají za sebou neuvěřitelně pestrou diskografii; od klasických a stále podmanivých zářezů Frost a Eld (s unikátní rozmáchlou šestnáctiminutovou kompozicí 793 (Slaget om Lindisfarne) přes transformační období (Mardraum) a vrcholný opus Below the Lights se dostáváme k albu Isa, na němž se stabilizuje sestava, což má neodvratně za následek i pevnější formu. Předloňská rockující Vertebrae je minulostí, Axioma Ethica Odini je zase metalovější. Je to deska s krásnou tajuplnou atmosférou, jakou u Norů známe léta, jen se zde nemohu ubránit dojmu, že její obsah je až příliš předvídatelný. Melodický zpěv Larsena, jistá heavymetalovost a chytlavá hymničnost desku obírá o závoj tajemna. Jinak ovšem stále kvalita, což se o drtivé většině norských kapel z první poloviny 90. let, jež vydržely doteď, rozhodně říci nedá.
Collapse - Demo
Annálek volí neznámou kapelku ovšem s velmi známým obsazením. Nebojme se to přiznat, volba názvu byla dementní (sakra, chlapi, to jste se nemohli při vymýšlení aspoň trochu zhulit a přijít na něco inspirujícího?), nicméně hudební obsah je jiná káva. Jméno Zac Joe bylo osmnáct let spjato s Cephalic Carnage, ale tak dlouho se chodí se džbánem pro pivo...až si založíte novou kapelu. Čtyři písně z nového dema dokazují, jak hodně Cephalici na Zacovi stáli, na druhou stranu zase nejsou Collapse šílenou alternativní směskou. Naopak. Pevní v metalových kramflecích, riff v Resent Complacency upomíná na zlobu Hate Eternal, ale v dalších kouscích Zac více experimentuje. Upozorňuju, že zvuk je naprosto špičkový a demo podobných kvalit u nás asi nikdy nevznikne. Vývin robátka Collapse bude třeba sledovat.
Swans - My Father Will Guide Me Up a Rope for the Sky
Nevyzpytatelný Gorth volí opět Swans a jejich návratový počin. My Father… jsem neslyšel, netroufám si jej jakkoli hodnotit. Využiji citace BBC, kteří se nebáli označit album za majestátní návrat. Gira na něm využívá mnoho známých dosavadních poloh z předchozích počinů a deska má být rozhodně pestrá. Takže zase posun dál? Jen dodávám, že pan G dále doporučuje Lesní hřbitovy od Libora Krejcara & Tamers Of Flowers. Neváhám a k doporučení se připojuji.
Cephalic Carnage - Misled by Certainty
Brutusman si jede to svoje: mezi novinkou CC samozřejmě nechybí iontový nesoulad a ve krveprolití, obé made by Canada. Novinky denverských hlavounů jsem se bál jako notorik pana Skály, po ukázkách bylo jasné, že Zac byl experimentálnější částečkou kapely a na novince sakra chybí. Misled by Certainty bude pro hydro-ultras tuctovou záležitostí, některé ohlasy však naznačují, že kapelu začnou pobírat i mainstreamovější metloši. Je to škoda?
Kevin Suter - Kevin Suter
Panko LooMis se nechal zlákat pokračující meshumánií a volí Kevina Sutera. Zde budu stručný: opět další maník do rodiny kytarových individuí. Škoda, že to není trochu variabilnější, tohle jsme přece jenom slyšeli mockrát. Kdo si ujíždí na Animals As Leaders, Cloudkicker, Bulb, Tandjent, The Kris Norris Projekt, Keith Merrow nebo Chimp Spanner, ať zkusí.
Podzim je tady:
Soulgrind – Pakana
Linkin Park - A Thousand Suns
East Of The Wall – Resentiment
Iran - The Moon Boys
Ion Dissonance - Breathing is Irrelevant
Car Bomb – Centralia
Pigsty - Planet of the Pigs 2.01
Dax Riggs - Say Goodnight to the World
Beneath The Massacre - Marée Noire
TesseracT - Concealing Fate
Ion Dissonance – Cursed
Spite Extreme Wing – Vltra
Kermania – Ahnenwerk
Rome - Nos Chants Perdus
Destroying Divinity - Dark Future
WWW - Tanec sekyr
Interlard – Tyrol
Cephalic Impurity - Unique Brute Revival
Heaving Earth – Diabolic Prophecies
Flesh Consumed - Ecliptic Dimensions of Suffering
Libor Krejcar & Tamers of Flowers - Lesní hřbitovy
Gultskra Artikler – Galaktika
Queen Victoria - There Will Come Soft Rains
TwinSisterMoon - Then Fell The Ashes...
Misery Index - Heirs to Thievery
Queensryche - American Soldier
Vložit komentář